57 křížů, roztroušených po tundře, se tyčí sotva nad zakrslé břízky. Štítky s číslem mrtvol se kolébají. Letní květy ustupují bílým nocím. Kříže jsou vyrobeny ze starých kolejnic nebo z kusů trubek natřených na modro. Označují neviditelný hřbitov Yuršor. Toto zůstává z Vorkuty, kde zahynulo přes dva a půl milionu vězňů, v severní Sibiři za polárním kruhem: 57 křížů. Jediný hřbitov na svahu masových poprav; připomíná je opuštěný kostelík zapomenuté vsi. Z tisíců baráků nezůstal stát ani jediný, ani metr ostnatého drátu ze 60 km, který byl natažen kolem 59 koncentráků. Ani jediná hlídaci věž.
Je možno sestoupit do uhelných štol, bloudit mezi rozbořenými prefabrikáty, aniž by si člověk uvědomil, že je právě v kráteru bolesti. Co nezarostlo nebo nesmazal déšť, to pohltilo bláto, to bylo rozkradeno, zbořeno. Gulag byl zničen. Vorkuta byla spolu s Magadanem, Norilskem a Kolymou symbolem stalinského teroru. Hanba, kterou je nutno smazat, i pro posovětské Rusko, a nepřebírat za ni odpovědnost a nevzdát čest obětem. 14 koncentráků ? ?nebezpečná hromada smetí?, podle vládních představitelů, bylo v posledních šesti letech srovnáno se zemí.
Poslední dřevěný barák se krčí před námi ? píše Giampaolo Visetti ? v hejnu krkavců a racků. Nyní nezůstává nic. Toto je dědictví prvních 41 věznů, kteří tu v roce 1929 bydleli ve stanech, postavených na ledě. Důkazy 30 let komunistické hrůzy se tedy musí uchýlit, z rozkazu z Kremlu, pouze do paměti 200 věznů, kteří přežili. A do kostí, které tu a tam trčí z trávy, do koster, jež se nacházejí po tání sněhu, do lebek, po nichž šlapou děti při koupání v řeče Ussah. Až pastýři ?komi?, kteří putují se soby mezi Uralem a Severním ledovým oceánem, sestavili mapu hromadných hrobů. Byl to soběstačný systém: doly, koncentrák a smetiště pro mrtvoly. Sto tisíc vězňů za rok. 95 cm čtverečních baráku na hlavu: jeden z pěti vězňů, nesnědl první dvojnásobnou dávku chleba (125 gr) na Stalinovy narozeniny. Krajina mrtvých, ležící nad zapomenutou kostnicí. Až do roku 1990 byla Vorkuta konečnou stanicí pro otroky Sovětského svazu: intelektuály, kriminálníky, disidenty, umělce, vzpurné chudáky 64 etnik, byly napěchováni do dobytčáků, jež odjížděly směrem k 17 uhelným dolům na Sibiři. Dvojnásobný plat, dvanáct hodin pod zemí, penze v 45 letech, pohřeb v 50 letech.
Tyto vyhlazovací tábory koupil oligarcha Alexej Mordašov. Zavřel 13 dolů, 124 km štol vyhloubených krví dal zbořit, 57.000 nezaměstnaných v rámci ?racionalizačního plánu". Vorkuta musí mít pouze 80.000 obyvatel. Jen tak přebudovaný gulag ponese peníze. V zimě, od září do června, napadne na močály 6 m sněhu. Mráz, nevyvolavá pocit chladu, nýbrž nesnesitelnou bolest. V červenci všechno zčerná neúprosnými komáry. Železnice, na níž se chybějící pražce nahrazovaly zledovatělými mrtvolami, může být přerušena i celé týdny. Přímé lety do Moskvy byly zrušeny. Jediné vrtulové letadlo, když je plné, uletí 3.800 km než přistane v Syktyvkaru a pak v Pečoře, konečné stanici elity ruské společnosti až do roku 1969, kde ?se rychle opotřebují otroci, kde se budují velkolepá díla a odpykávají zločiny?: metafory Sovětského svazu. Koncentrák odloučený od světa.
A zde v ohybu řeky Ach-Jaga chce Igor Špektor vybudovat turistickou vesnici, s pětihvězdičkovým hotelem na místě správy Gulagu. Dámy budou mít k dispozici sauny, motorové sáně, mohou se účastnit lovu na modrou lišku. Večer pak bowling a diskotéku na místě dolu Komsomolskaja. Lágrové baráky budou rekonstruovány. Pánové si předplatí 5 dní hrůzy ve Vorkutě. Nucené práce v dolech, misku ?balandy?, tělesné tresty, uhelný prach v plicích, bachaři se psy, šlehy plameny a poryvy ledového větru, temno, noci na pryčnách. Komu se podaří utéct, ten dostane zpět poplatek: ostatní, zasažení gumovými kulkami, budou odsouzeni na jeden den navíc. ?V romantických 40. letech ? říká jako žert ? starosta Zamedjanskij ? krok mimo řadu stál vězně pět roků v dolech navíc. Naši klienti by neměli dost dovolené k dispozici?.
?Avšak já ? říká 69 letý ukrajinský inženýr Špektor, který žije na Sibiři už od 40 let, nechci jen povznést toto místo. Chci, aby lidé zakusili na vlastní kůži zlo komunismu. Je snadné navštívit památník, unuděně číst nápisy a prohlížet vitríny: něco jiného je zakusit pocit zdeptání, vyčerpanost, hlad, pokoření, jež doprovázely přežití v Gulagu. Sotvaže tento bývalý komunista zveřejnil svůj nápad, dostal už 40 objednávek z Kanady a USA, klubu vášnivců, kteří dávají přednost nocím ve vězení před pohodlím hotelu.
?Když jsem se dověděla o projektu ? říká Evgenija Chajdarova, předsedkyně místní sekce ?Memorialu? ? těm, kdo přežili a jejich potomkům, bylo z toho nanic. Nejenže se zahladily stopy po lágru, ale nyní by chtěli dělat peníze z jeho parodie. Je to profanace, které je obžalobou mezinárodní lhostejnosti: jakoby se v Osvěnčimi aby se zaplatila jeho likvidace, zvali Židé, aby bydleli v krematoriích?. Said Hassan Džemilov, 85 letý Tatar z Krymu, 78 letá Běloruska Anastázie Bugajenko, 82 letá Lotyška Rasma Stodukh zůstali v mlčení. Třicet let vězení za jedno upřímné slovo o komunismu je naučilo chovat se.
Před pomníkem Lenina, velký balvan uhlí připomíná oběti stalinských represí. Gennadij Grzywacz, sám a ošlehávaný větrem připomíná vzpouru roku 1953, krvavě potlačenou. Nikdo ho nedoprovází při jeho vzpomínce na poslední den ve Vorkutě. Z jejího středu pak kráčí ke zmizelým druhům na dole Vorgašor. Je to stařec. Mumlá si pro sebe. Párek zamilovaných se mu při setkání směje. Najednou vybuchne. ?Smetli pryč Gulag, aby zničili každý důkaz proti Stalinovi, deportují děti deportovaných, aby splnili přání jednoho oligarchy, staví lager-lunapark, aby učili, že 30 milionů mrtvých komunistické diktatury byli lidé, kteří se neuměli bavit. Rusko se neumí zříci toho, aby předstíralo a vyhlazovalo lidské bytosti?.
Podává mi lístek. Přepsal na něj poslední verše hymnu vězňů z Vorkuty. Roku 1937 zde umíraly osobnosti svobodného ducha velké země.
Za polárním kruhem
noci pod zemí
temnota jak uhlí
Kéž by aspoň svitlo
v té úděsné hrůze
neplač, má drahá, nečekej mě!
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
