U příležitosti XX. světového setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem poskytl Benedikt XVI. jediný rozhovor pro rozhlasovou stanici. Zvolil Vatikánský rozhlas a svou mateřštinu. Tak se stalo, že otázky mohl Papežovi položit šéf německé sekce našeho rádia, P. Eberhard von Gemmingen. K rozmluvě došlo v papežské letní rezidenci v Castel Gandolfu v pátek 12. srpna. Premiéru měla v neděli 14. srpna. Přinášíme vám český překlad rozhovoru v plném znění:

Svatý Otče, 25. dubna jste řekl: Těším se na Kolín. Mohl byste tuto radost nějak konkretizovat?

Ano a v mnoha ohledech. Předně v Porýní jsem strávil krásná léta, takže se prostě těším, že bude opět jednou vdechovat ráz Porýní. Těším se na toto město otevřené světu a všechno, co je s tím spojeno. A pak, že Prozřetelnost chtěla, že moje první cesta vede do Německa. Já bych se to neodvážil zařídit. Avšak když to tak dobrý Bůh způsobí, člověk se z toho smí těšit. Těší mě i to, že tato první cesta do ciziny je setkáním s mladými lidmi z celého světa. Setkat se s mladými je vždy krásné. Mladí jsou možná plni problémů,ale také plni naděje, plni vzletu a očekávání, protože v nich je uložena dynamika budoucnosti a protože setkání s nimi pak opět učiní člověka samého vzletnějším, radostnějším a otevřenějším. To je tedy řada důvodů, které ve mně tuto radost posilují a ani o trochu ji nezmenšily.

Svatý Otče, můžete říci, co chcete zprostředkovat mládeži světa? Co je hlavní věcí, kterou jim chcete předat?

Ano ? rád bych jim ukázal, že je krásné, být křesťanem. Existuje totiž rozšířená představa, že křesťanství je množstvím příkazů a zákazů, zákonů, které jeden musí dodržovat a podobné věci; tedy něco namáhavého a obtížného, takže člověk je svobodnější, když toto břímě nemá. Já bych naproti tomu rád zdůraznil, že v křesťansktví je člověk takřka nesen velkou láskou a poznáním, že to není jakási zátěž, nýbrž že jsou to křídla, a že je krásné být křesťanem s touto zkušeností, že nám jsou dány dálky, že existuje velké společenství, že my křesťané nejsme nikdy sami ? v tom smyslu, že je Bůh vždycky s námi - ale také že vždycky společně patříme k velkému společenství, putujícímu společenství, že máme plán do budoucna a tím právě skutečně máme ?bytí tu?, že stojí za to věřit v radost být křesťanem a že je to správné.

Svatý Otče, být papežem znamená být stavitel mostů, být Pontifex. Církev má svou starobylou moudrost a vy se setkáte s bujarou mládeží, která ale ještě té moudrosti moc nemá. Jak lze postavit most mezi touto starobylou moudrostí a již postarším papežem a mládeží? Jak to jde?

(Směje se) No, prostě uvidíme, nakolik mě Pán bude pomáhat. Ale každopádně moudrost sama v sobě není něco vyčichlého ? jak my Němci trochu spojujeme ?moudrost? s touto příchutí, nýbrž je to pochopení toho, oč jde, je to pohled na podstatné. Mladí lidé se přirozeně chtějí naučit životu, sami jej nově objevit a ne prostě si jej koupit od druhých. To snad může být rozpor, který bychom tu mohli spatřovat. Ale zároveň je moudrost právě to, co vysvětluje ?svět?, co je také vždycky nové, protože to vede v nových souvislostech k tomu, na čem záleží, a jak se dá uskutečnit to, na čem zálež; pokud rozmluva, víra, život z něčeho, co bylo lidstvu darováno a co mu ukázalo světlo - myslím si ? není přežvýkáváním něčeho otřepaného, nýbrž právě - takříkajíc přiměřené dynamismu mladých, kteří se také ptají po velkém a celistvém. A o to jde v moudrosti víry: abychom neznali jen množství podrobností, které jsou důležité pro každé povolání, ale abychom navzdory všem detailům věděli, oč jde v životě a jak uspořádat lidský život a budoucnost.

Svatý Otče, Vy jste také řekl: ?Církev je mladá?. Není to něco starého či zastaralého. Můžete trochu přesněji říci, co tím míníte?

Ano, ona je předně mladá ? řekněme ? v biologickém smyslu, že do ní patří mnoho mladých lidí. Ale je také mladá v tom smyslu, že její víra takřka vyvěrá ze samého svěžího pramene Boha, odtud, kde je přítomno skutečně nové a obnovující. To není vyčichlá polévka, kterou máme už 2.000 let a která se znovu a znovu vaří, nýbrž sám Bůh je pramenem veškerého mládí a všeho života. A je-li víra právě darem, který pochází od Něho, je svěží vodou, která je nám vždy znovu dávána, s níž pak můžeme žít a kterou můžeme jako silou takřka napájet cesty světa ? pak je právě církev omlazující silou. Jeden církevní otec měl jednoho dne vidění církve a přitom viděl cosi zvláštního, že během let nestárla, nýbrž že byla stále mladší, protože stále více jde vstříc Pánu, to znamená že jde k prameni z něhož vyvěrá mládí, novost, svěžest a svěží síla života.

Znáte jistě církev v Německu lépe než já a než my všichni. V té souvislosti se nabízí klíčová otázka o ekumenismu, o sjednocení katolické církve s evangelickými. A jsou snad utopické naděje, že by Světový den mládeže mohl přinést průlom ve věcech ekumenismu. Hraje přitom ekumenismus malou, prostřední nebo velkou roli?

Ano, je tu ovšem jako příkaz k jednotě, který proniká celým bytím církve; není to nějaký okrajový úkol. Právě když člověk plně žije víru, je v tom směřování k jednotě. Konkrétní ekumenické rozhovory nejsou přirozeně psány velkými písmeny, protože jde především o setkání katolických mladých lidí z celého světa ? a ovšem i těch, kteří nejsou katolíky, kteří by se ale rádi tázali, zda je tu možno něco najít, a kteří v rámci setkání mládeže, která nemluví jen o papeži, nýbrž především se navzájem setkává, právě tato dimenze pak bude přítomná. Já sám se setkám s evangelickými přáteli, ale budeme mít bohužel málo času, protože ?batoh? dne je velmi veliký, ale přesto nějakou dobu budeme mít, abychom se zamyslili, jak to má dál pokračovat. Velmi dobře a rád si vzpomínám na první návštěvu Jana Pavla II. do Německa, jak v Mohuči seděl s evangelickými společenstvími u jednoho stolu a jak spolu rozvíjeli, jak to má dál probíhat. Pak byla zřízena komise, z níž vzešel souhlas o ospravedlnění. Hlavní však je, myslím si, abychom všichni měli vždycky na mysli ústřední postavení našeho bytí křesťany a ne jen při určitých okamžicích v rámci setkání, a aby to, co konáme jako věřící, bylo také vždy z hloubi ekumenické.

Svatý Otče, v našich severních a bohatých zemích je nejen mnoho dospělých, kteří se odvracejí od církve a víry, nýbrž i mladých. Může se něco proti tomu dělat nebo především: jak lze snad na otázku: Jaký má můj život smysl? - odpovědět, aby mládež řekla: Církev to je ono, je to naše věc!?

(Směje se) Ano ? všichni se snažíme mladým přinášet evangelium, neboť to je poselství, na které čekáme. Je jasné, že v naší moderní společnosti je mnoho olověných závaží, které nás odvracejí od křesťanství. Víra a Bůh se zdají být daleko, život je plný možností a úkolů. Chce se nejprve uchopit sám život a užít si kolik jen to jde. Myslím přitom na ?marnotratného syna?, který si také myslel, že je to v otcovském domě nudné, že musí život důkladně vypít, strhnout na sebe a vychutnávat, až pak najednou zpozoruje, že je opravdu prázdný a že byl svobodný a velký dokud žil v otcovském domě. Nyní si tedy myslím: každopádně se přece šíří mezi mladými lidmi také pocit, že všechny ty zábavy, které jsou nám nabízeny, celý ten průmysl volného času, všechno, co se dělá a co se může dělat, koupit a prodat, že to nemůže být všechno, že jde nějak o víc. A myslím si, pokud je tu také velká otázka po tom, co to vlastně je, pak to všechno nemůže být, co tu máme a co si můžeme koupit. Proto je také tzv. trh náboženství, který to také ihned zase nabízí jako zboží a tím to také degraduje. Avšak je to znamení, že je tu otázka. A skutečně poznat tuto otázku a nemluvit k věci, nenechat křesťanství odsunout stranou jako něco zastaralého a dostatečně vyzkoušeného, nýbrž právě dát je poznat jako od Boha pocházející, a proto vždy svěží možnost, která v sobě skrývá také stále nové rozměry a odhaluje je a dává je poznávat ? Pán říká: ?Přímluvce Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl" (Jan 14,26). Křesťanství je plné neobjevených dimenzí a ukazuje se právě svěží a nové, postaví-li člověk otázku od základu ? takřka setkání otázky, která tu je, a odpovědi, kterou žijeme a kterou takřka vždycky sami skrze otázku nově dostáváme ? to by měla být událost setkání mezi hlásáním Božího slova a mladými lidmi.

Já sám jsem nyní naplněn pocitem, že se Evropa stále více vzdává, její na křesťanství založené lidské hodnoty stále méně platí. Číňané a Indové velmi usilovně pracují, jsou dobře vzděláni, zatímco my v Evropě jsme částečně líní nebo rozmrzelí. Jde o křesťanské kořeny ? nyní také v evropské ústavě, Evropa je v krizi. Mohl by Světový den mládeže, snad téměř milion mladých lidí dát impuls, opravdu hledat křesťanské kořeny a to impuls právě od mládeže, abychom mohli dál lidsky žít?

Doufáme v to, že by právě takové setkání lidí ze všech světadílů mělo dát také starému kontinentu, který je hostitelem, nový podnět a pomoci nám, abychom neviděli na evropských dějinách jen to chorobné, unavené a pomýlené - vždyť my jsme přece v jakémsi druhu sebelítosti a sebeodsuzování - ano, bylo mnoho nemocného ve všech dějinách, také v našich, které rozvinuly tak velké možnosti a pak se to stalo zvláště dramatické ? ale je třeba také vidět, co velikého vyšlo z Evropy: celý svět by totiž dnes nežil civilizaci, která vzešla z Evropy, kdyby nepocházela z větších kořenů. Nyní nabízíme jen to poslední a pak se převezme civilizace, ta si pak hledá jiné kořeny a nakonec upadne do rozporů. Myslím, že tato civilizace se všemi jejími nebezpečími a jejími nadějemi může být zkrocena a vedena k její velikosti, pozná-li znovu prameny své síly, budeme-li opět vidět velké, jež této ohrožené možnosti lidského bytí dá svůj směr a svou velikost. Budeme-li mít opět radost z toho, že žijeme na tomo světadílu, který světový osud - v dobrém i ve zlém určil, a že tím právě máme trvalý úkol znovu objevovat pravdivé, čisté a velké a to co dává budoucnost, a tak dále sloužit a to novým a ovšem lepším působem celému lidstvu.

Je možné formulovat ? jako poslední otázku ? ideální cíl Světového dne mládeže v Kolíně nad Rýnem? Jaký by to byl cíl, kdyby vše zcela ideálně probíhalo?

(Směje se) Ano - tedy, aby vzlet nové přesvědčivé víry pronikl mládeží ? především mládeží v Německu a v Evropě. Stále ještě máme v Německu velké křesťanské instituce. Koná se mnoho křesťanského, ale existuje také velká únava a my jsme příliš zaměřeni na strukturní otázky, že chybí vzlet víry a její radost. Oživne-li znovu tento vzlet a radost z toho, že známe Krista, a dá-li to církvi v Německu a v Evropě novou dynamiku, pak si myslím, že bylo dosaženo cíle Světového dne mládeže.

Svatý Otče, velké díky, přejeme Vám Boží požehnání pro krásné a namáhavé dny v Kolíně nad Rýnem.

Připravil P. Eberhard von Gemmingen, přeložil Josef Koláček.