Nový portál Vatikánského rozhlasu

Já jsem se narodil v nevěřící rodině, v Praze. Během dospívání, když je člověk v tom věku, kdy přemýšlí o sobě, o své budoucnosti, o svém životě - myslím, že můžu doslova říct, že během dospívání jsem se setkal s Kristem. A to pak mělo vliv i na to, že jsem požádal hned po pádu komunismu o křest v dospělosti. Pak jsem ještě studoval vysokou školu v Praze, ale už během těch studií ve mně zrála touha po duchovním stavu a řeholním životě. Během studií jsem si to nechal rozležet a jelikož ta touha nemizela, ale spíš se upevňovala, po skončení vysokoškolských studií, v roce 1997, jsem požádal o vstup do jezuitského noviciátu. Postupně jsem si uvědomil, že růst v křesťanské víře je zároveň růstem k duchovnímu povolání.

Proč sis vybral právě jezuity?

V Ignácově duchovní zkušenosti obrácení a růstu, i v tom, jak v něm samotném rostlo duchovní povolání, jsem našel určitou podobnost. Existovalo potom i spousta jiných duchovní zkušeností ? s lidmi z jiných řádů, světců, významných osobností... Každého mladého konvertitu nadchnou lidé jako je Terezie z Avily či Sv. František z Assisi, i všichni lidé, kteří mají silnou duchovní zkušenost. Ke konci mých vysokoškolských studií jsem přemýšlel nad konkrétní cestou, kam mě Bůh volá. Mezi řeholníky v Praze jsem měl řadu různých známých, občas jsem poznal i řády zevnitř. Ke konci to už byla spíš rozumová úvaha různých ?pro? a ?proti?. Takže jsem spontánně dospěl k tomu, co se nazývá ?Ignaciánské rozlišování? ? to, když člověk si zvolí ten správný čas, kdy jím nezmítají různé nápady a nadšení, ale kdy je klidný a může to Bohu předložit s chladnou hlavou, opravdu přemýšlet nad tím, jaká jsou pro a proti ne z jeho strany, ale která by po něm chtěl Bůh a jestli je schopen na to volání odpovědět. Takže k rozhodnutí jsem dospěl touto úvahou, ale zároveň to byla i modlitba. Stalo se to jednou dopoledne, právě než jsem šel požádat tehdejšího provinciála o přijetí do Tovaryšstva. A to je volba, na které stojí můj dosavadní život dodnes.

Když se teď díváš nazpět, myslíš si tedy, že v tom hledání odpovědi na povolání jsi šel spíš samostatnou cestou, svým vlastním hledáním, nebo tam jsou nějaké výrazné osobnosti, nějací přátelé, nebo další lidé, kteří tě v tom vedli a pomáhali?

Myslím, že se to dá charakterizovat jako samostatná volba. Právě v tom se cítím blízký té Ignácově zkušenosti, protože i on vlastně nikoho neměl. Jak on sám říkal, byl to Bůh, který ho učil a vedl, tak jako učitel učí žáka ve škole, tak jeho přímo učil Bůh. Setkání s lidmi kolem, s řeholníky, nemají až tak zásadní význam. Jsou důležití na cestě jako průvodci, se kterými se člověk na chvíli setká, ale pro rozhodování k řeholními životu a ke kněžství, když to tak zpětně hodnotím, v podstatě ne. To je prostě Boží působení.

Jak na tvé rozhodnutí reagovalo okolí?

Pro mé rodiče to bylo bolestné, právě proto, že jsou nevěřící. Bylo to něco, co si nepředstavovali, že by se mohlo někdy stát. Ale zároveň, když se dívám na ta uplynulá léta, co jsem řeholníkem, a jak jsme se postupně během let setkávali, mohu odhadovat, že přece jenom určitým způsobem jsou na mě hrdí. Od začátku moji volbu respektují a myslím si, že dnes ji i přijímají.
Reakce ostatního okolí, různých přátel ze studií, nebo z práce, kde jsem byl zaměstnán předtím, jsou většinou pozitivní reakce. Někteří lidé tvrdili: ?No, my jsme si to mysleli,? a podobně. Jsou to lidé, se kterými se stýkám neustále, i po těch mnoha letech, co jsem byl mimo republiku, a myslím si, že jsou rádi, že mají mezi svými přáteli nějakého kněze. Zvlášť, když to jsou právě lidé nevěřící, nebo takoví ?hledači?.

Co podle tebe může zaujmout mladého člověka na začátku 21. století a probudit v něm chuť dozvědět se víc o Bohu, ale také třeba o církvi?

Na takovou otázku bych taky rád znal odpověď, protože si uvědomuji, že v době mého obrácení na přelomu 80. - 90. let, to prostě byla úplně jiná generace, než jsou mladí lidé dneska. Pro mně hledání Boha souviselo i s tím, že jsem si začal uvědomovat moji negativní zkušenost s tehdejším režimem apod. Takže to bylo nějak propojené s tím, že člověk je znechucen veřejným míněním a zároveň míněním těch mocných, že neexistuje nic, co přesahuje tenhleten svět, co přesahuje naše životy a co jim dává smysl. Jak to je dneska, to popravdě řečeno teprve začínám zjišťovat. Po těch létech v zahraničí musím znovu proniknou do našich zdejších poměrů a začít chápat ostatní mladé lidi, protože deset let rozdílu už hraje docela významnou roli. Myslím, že jednou z těch hlavních motivací ještě stále může být zážitek prohlédnutí někam mnohem dál, než jsou běžné lidské horizonty.

Petře, ty máš možnost srovnávat také se zkušeností v pastoraci v Římě, kde jste chodili do farností. Teď už jsi rok v Praze. Máš dojem, že lidé u nás očekávají od kněze totéž, nebo spíš něco jiného než v Itálii?

Podle mé malé zkušenosti, kterou jsem v Římě nabyl, bych řekl jo i ne. Ten hlavní rozdíl, který vidím, je spíš rozdíl v očekávání, jaká má kněz vůči farníkům, a zároveň i to, čeho farnost je schopná. Já jsem zažil takovou sídlištní farnost, která vlastně byla založena na začátku 70. let a až do té doby, co jsem tam chodil, neměli svůj vlastní kostel. Takže 30 let ta farnost žila bez kostela. Za mého pobytu ten kostel akorát dostavovali a během mého posledního roku v Římě ho otevřeli. V podstatě ta farnost rostla od začátku založení uprostřed sídliště jako velmi živá buňka, která něco dělala, a to bylo mnohem důležitější, než vlastní kostel. Nejdříve tedy postavit živý chrám, který se skládá z lidí, kteří tam žijí a vlastní stavba byla až výsledek živého chrámu Božího, kterým jsme jako církev. Od toho se pak na farnosti odvíjely různé aktivity. Dalo by se říci, že to nejsou aktivity faráře, tam byli ve farnosti dokonce i tři nebo čtyři kněží.
Mám dojem, že u nás v podstatě od věřících ani nejde očekávat, že budou držet farnost. Myslím, že takové konflikty mezi kněžími a farníky občas vyvstávají, že vždycky od těch druhých všichni očekávají něco víc než jsou schopni udělat.

Jaké další zkušenosti a zážitky sis odvezl z Říma?

Můj největší zážitek z Říma byl asi z mých posledních měsíců, kdy se pro mně neuvěřitelným a silným způsobem spojily zásadní události, jak v mém životě, tak i v životě církve. Hned po velikonocích loňského roku jsem byl vysvěcen na jáhna v jezuitském kostele Del Gesù. Bylo to v úterý, v sobotu na to zemřel Jan Pavel II. a za nějaký týden na to byl zvolen Benedikt XVI. Prožitek tak silných, za sebou jdoucích událostí měl vliv na to, abych si uvědomil, k čemu mě Bůh povolává, a zároveň i na větší svátostné přimknutí k církvi, abych ji sloužil, abych sloužil Božími lidu. To právě bylo hodně ovlivněné zážitkem smrti Jana Pavla II. a volby Benedikta XVI. V období bez papeže měl člověk, a zvlášť já, jako student teologie v posledním ročníku, možnost přímo na vlastní kůži prožít, co to znamená, když církev má papeže a když papeže nemá, a uvědomit si, jaké asi jsou hlavní charakteristiky církve. Když pak byl zvolen Benedikt XVI., když se ozvalo Habemus Papam, prožil jsem, jak veliký poklad a dar je to pro církev, mít někoho, o kom může říct, že je vyvolený Bohem a určený k tomu, tak jak říkal Pán Ježíš Petrovi, aby posiloval svoje bratry ve víře.

Je něco, čeho se jako kněz obáváš, a něco, na co se naopak těšíš?

S určitým typem obav jsem třeba vstupoval do duchovních cvičení před vlastním kněžským svěcením. Obavy mohou souviset s tím, že člověk během těch mnoha let formace ke kněžství poznal sám sebe, že už i vystřízlivěl ze svých ideálů, které má sám o sobě, a má trošku obavy z toho, jestli ta důstojnost, ten velký dar, který dostává v kněžském svěcení, jestli mu bude schopen dostát. Na druhou stranu, právě protože to je dar, tak člověk by z něho nakonec neměl mít strach, o to se stará Pán Bůh. A to je možná i to, na co se těším. Jsem zvědavý, jaké to bude.