Nový portál Vatikánského rozhlasu

Bratři a sestry,
dnes na krakovské pláni Błonie opět zaznívá tato otázka ze Skutků apoštolů. Tentokrát se obrací k nám všem: ?Proč hledíte do nebe? V odpovědi na tuto otázku je skryta základní pravda o životě a osudu člověka.

Zmíněná otázka se týká dvou postojů spojených se dvěma skutečnostmi, do nichž je vepsán život člověka ? s tou pozemskou a s tou nebeskou. Nejprve pozemská skutečnost: ?Proč tak stojíte?? Proč stojíte na zemi? A my odpovídáme: Jsme na zemi, protože nás sem umístil Stvořitel a korunoval tak své dílo stvoření. Všemohoucí Bůh, v souladu se svým nevýslovným plánem lásky, stvořil vesmír, stvořil ho z ničeho. A když toto dílo dokončil, povolal k životu člověka, jehož stvořil ke svému obrazu a podobě (srov. Gen 1, 26-27). Obdařil ho důstojností Božího syna a nesmrtelností. Dobře víme, že člověk zbloudil, zneužil daru svobody a řekl Bohu ?ne?, a tak se sám odsoudil k existenci, do níž vstoupilo zlo, hřích, utrpení a smrt. Avšak víme také, že Bůh se s takovou situací nesmířil a znovu zasáhl do dějin člověka, jež se pak staly dějinami spásy. ?Stojíme na zemi?, jsme do ní zakořeněni, vyrůstáme z ní. Zde, na rozsáhlých polích každodenního života, usilujeme o dobro, v oblasti hmotné a také v té duchovní: v mezilidských vztazích, v budování lidského společenství, v kultuře. Zde zakoušíme námahu poutníků na pochodu k cíli po spletitých cestách mezi váháním, napětím, nejistotami, ale také s hlubokým vědomím, že dříve, nebo později tento pochod dospěje ke konci. A právě tehdy se rodí úvaha: To je všechno? Země, na níž žijeme, je naším definitivním osudem?

V této souvislosti se zaměřme na druhou část otázky ze Skutků apoštolů: ?Proč hledíte k nebi?? Čteme, že když se apoštolové snažili upoutat pozornost Zmrtvýchvstalého na otázku znovuvybudování pozemského království Izraele, On ?byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí?. A oni ?upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází? (Sk 1, 9-10). Upřeně hleděli k nebi, protože pohledem sledovali Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, který byl vyzdvižen vzhůru. Nevíme, zda si v té chvíli uvědomili fakt, že se právě před nimi otevírá velkolepý horizont, nekonečný, definitivní cíl pozemského putování člověka. Snad to pochopí až v den Letnic, osvíceni Duchem svatým. Nicméně událost, k níž došlo před dvěma tisíci lety, je pro nás dobře čitelná. Přestože zůstáváme na zemi, jsme povoláni k tomu, abychom upřeně hleděli k nebi, abychom pozornost, myšlenky a srdce zaměřovali k nevýslovnému tajemství Boha. Jsme povoláni hledět směrem k božské skutečnosti, k níž člověk směřuje již od svého stvoření. Tam je skryt definitivní smysl našeho života.

Drazí bratři a sestry, s hlubokým pohnutím dnes slavím eucharistii na krakovské pláni Błonie, na místě, kde vícekrát během svých nezapomenutelných apoštolských cestách do rodné vlasti slavil mši Svatý Otec Jan Pavel II. Prostřednictvím liturgie se setkával s Božím lidem téměř v každém koutě světa, ale každá mše svatá na krakovské pláni Błonie pro něj bezpochyby byla mimořádnou událostí. Zde se v myšlenkách i v srdci vracel ke kořenům, k pramenům své víry a své služby církvi. Odtud viděl Krakov a celé Polsko. Během první pouti do Polska, 10. dubna 1979, když končil svou homilii na této pláni, řekl s nostalgií: ?Dovolte mi, abych se před odchodem ještě jednou zadíval na Krakov, na tento Krakov, kde je mi drahý každý kámen a každá cihla. A abych se odtud zadíval na celé Polsko?. Během poslední mše svaté, kterou na tomto místě slavil 18. srpna 2002, řekl v homilii: ?Jsem vděčný za pozvání na návštěvu mého Krakova a za pohostinství, jímž jste mě poctili?. Krakov, město Karla Wojtyły a Jana Pavla II., je také mým Krakovem! Je také Krakovem drahým nesčetnému množství křesťanů v celém světě, kteří vědí, že Jan Pavel II. přišel na Vatikánský pahorek z tohoto města, z pahorku Wawel, ?z daleké země?, jež se díky této události stala drahou zemí pro všechny.

Na počátku druhého roku svého pontifikátu jsem přijel právě do Polska a do Krakova z potřeby srdce, jako poutník ve stopách svého předchůdce. Chtěl jsem dýchat vzduch jeho vlasti. Chtěl jsem se dívat na zem, kde se narodil a rostl, aby přijal neúnavnou službu Kristu a všeobecné církvi. Toužil jsem především po tom, abych se setkal s živými lidmi, jeho krajany, abych pocítil vaši víru, z níž čerpal životní mízu, a abych se ujistil, že jste v ní pevni. Zde chci také prosit Boha, aby ve vás uchoval dědictví víry, naděje a lásky, jež Jan Pavel II. zanechal světu, ale především vám.

Srdečně zdravím všechny lidi shromážděné na krakovské pláni Błonie, je jich kam až dohlédnu a ještě více. Každému z vás bych rád stiskl ruku a zadíval se do očí. Ze srdce objímám všechny, kteří se naší eucharistie účastní skrze rozhlas a televizi. Zdravím celé Polsko! Zdravím děti a mládež, rodiny i osamělé lidi, nemocné i ty, kteří trpí na duchu či na těle, kteří nemají radost ze života. Zdravím všechny ty, jež svou každodenní prací spoluusilují o dobro této země. Zdravím Poláky na celém světě, kteří žijí mimo svou vlast. Kardinálu Stanislavu Dziwiszovi, arcibiskupu metropolitovi z Krakova, děkuji za srdečné přivítání. Zdravím pana kardinála Franceska Macharaskiho a všechny pany kardinály, biskupy, kněží, ty, jež svůj život zasvětili Bohu, a naše společné hosty z různých, hlavně sousedních zemí. Zdravím pana prezidenta, pana premiéra a další státníky i představitelé regionů a krajů.

Drazí bratři a sestry, mottem mé pouti do Polska po stopách Jana Pavla II. jsou slova: ?Zůstaňte pevni ve víře!? Výzva skrytá v těchto slovech se obrací na nás na všechny, kdo vytváříme společenství Kristových učedníků, obrací se na každého z nás. Víra je něčím velmi osobním a má dvě dimenze. Věřit především znamená přijmout za pravdu to, co naše mysl tak úplně nechápe. Je třeba přijmout to, co Bůh zjevuje sám o sobě, o nás samých, o skutečnosti, jež nás obklopuje, i o té neviditelné, nevýslovné a nepředstavitelné. Přijetí zjevené pravdy rozšiřuje meze našeho poznání a dovoluje nám dospět k tajemství, do něhož je ponořena naše existence. Souhlas s takovým omezením rozumu se nedává snadno. A právě zde se víra ukazuje ve své druhé dimenzi, v té, kdy se odevzdáváme jedné osobě, není to jakákoliv osoba, je to Kristus. To, v co věříme, je důležité, ale ještě důležitější je Ten, v něhož věříme.

Svatý Pavel o tom hovoří v úryvku listu Efezanům, který jsme dnes vyslechli. Bůh vám dal ?ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu? (Ef 1, 17-20). Věřit znamená oddat se Bohu, svěřit mu svůj osud. Věřit znamená navázat velmi osobní pouto s naším Stvořitelem a Vykupitelem prostřednictvím Ducha svatého a učinit z tohoto pouta základ celého života.

Dnes jsme vyslechli Ježíšova slova: ?Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celé Judeji a v Samařsku, ano, až na sám konec země? (Sk 1, 8), tato slova dospěla před staletími také do Polska. Byla a neustále jsou výzvou pro všechny, kteří přijali fakt, že patří Kristu, pro které je jeho věc tou nejdůležitější. Musíme být svědky Ježíše, jenž žije v církvi a v srdcích lidí. On nás učí poslání. V den svého nanebevstoupení řekl apoštolům: ?Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!... Učedníci pak vyšli a všude kázali, Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela? (Mk 16, 15).

Drazí bratři a sestry, spolu s volbou Karola Wojtyly na Petrův stolec do služby celé církvi se vaše země stala místem zvláštního svědectví před celým světem. Toto vaše povolání je stále aktuální a od okamžiku blažené smrti tohoto Božího služebníka snad ještě aktuálnější. Ať vaše svědectví nechybí světu! Dříve než se vrátím do Říma, abych pokračoval ve své službě, vybízím vás všechny s odkazem na slova Jana Pavla II., jež zde pronesl v roce 1979: ?Musíte být silní, milovaní bratři a sestry! Musíte být silní tou silou, která vyvěrá z víry! Musíte být silní silou víry. Musíte být silní silou naděje, která přináší radost ze života a nedovoluje zarmucovat Ducha svatého! Musíte být silní láskou, která je silnější než smrt... Musíte být silní silou víry, naděje a lásky, uvědomělé, zralé, odpovědné, která nám v tomto úseku našich dějin pomáhá navázat... velký dialog s člověkem a se světem: dialog s člověkem a se světem zakořeněný v dialogu se samým Bohem ? s Otcem skrze Syna v Duchu svatém, v dialogu spásy? (10. června 1979, 4. homilie).

Také já, Benedikt XVI., nástupce papeže Jana Pavla II., vás prosím, abyste ze země hleděli k nebi, abyste upřeli zraky na Toho, který je ? po dvě tisíciletí ? následován generacemi, jež žijí a střídají se na této naší zemi a nachází v Něm definitivní smysl existence. Posíleni vírou v Boha se s nadšením nasazujte při upevňování jeho království na zemi ? království dobra, spravedlnosti, solidarity a milosrdenství. Žádám vás, abyste před dnešním světem odvážně vydávali svědectví evangeliu a chudým, trpícím, opuštěným, zoufalým a těm, kteří žízní po svobodě, pravdě a pokoji, přinášeli naději. Tím, že prokazujete dobro bližnímu a projevujete svou starost o společné dobro, vydáváte svědectví, že Bůh je láska.

Prosím vás, abyste se o poklad víry podělili s ostatními národy Evropy i celého světa také kvůli památce vašeho krajana, který to jako Petrův nástupce dělal s mimořádnou silou a účinností. A jako jste pamatovali na mého velkého předchůdce, ve svých modlitbách a obětech vzpomínejte i na mne, abych i já mohl splnit poslání, jež mi svěřil Kristus. Prosím vás, zůstaňte pevni ve víře! Zůstaňte pevni v naději! Zůstaňte pevni v lásce!

Amen!

Přeložil J. Koláček, SJ

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii