Kázal jsem o službě církvi a tedy o poslušnosti papeži při jedněch duchovních cvičeních pro seminaristy v Římě. Nevěděl jsem, že je mezi nimi jako host také pravoslavný student z Rumunska. Ten pak přišel za mnou s touto otázkou: ?Je pro katolíky primát římského papeže otázkou víry nebo je to jenom fakt historického vývoje?? Odpověděl jsem jedním slovem: ?Obojí.? Student byl velmi inteligentní, a proto pokračoval: ?Dovedu si docela dobře představit, že v západní Evropě potřebovala církev víc a víc se sjednocovat a organizovat proti mnoha nebezpečím. Tak se stalo, že se stal jeden biskup vedoucím a představitelem ostatních. Nejsou námitky proti tomu, že je to právě biskup římský. Ale to je všecko důsledek pozdějšího vývoje. Je to historický fakt. Ale proč by to mělo být dogma víry, jak to bylo definováno na I. vatikánském sněmu a potvrzeno i na druhém??
Známý pravoslavný teolog Sergej Bulgakov formulovat tutéž otázku touto formou: ?Jak to, že se toto dogma definovalo teprve po sedmdesáti letech?? Bulgakov je vážný teolog, neměl v úmyslu jenom polemizovat, snažil se upřímně pochopit katolickou nauku, ale nemohl ji přijat za svou. Takové vážné pochybnosti vedou i nás, abychom se zamyslili nad tím, co pro nás primát římského papeže znamená.
Začněme tedy položenou otázkou: Čím to je, že se toto dogma formulovalo tak pozdě a že nebylo jasné na počátku? Odpověď se dá vzít ze samých spisů Bulgakových o původu křesťanských dogmat. Nesmíme si myslet, že vzniklo křesťanství jako snůška definicí o víře, které by se měly v budoucnosti uskutečňovat. Křesťanství je život. Život se nejdříve žije a pak si jej ponenáhlu lépe a lépe uvědomujeme. Tak např. lidé nejdříve uctívali Pannu Marii, malovali její obrázky, chodili na poutě a pak teprve vznikla teologická mariologie. Křesťané se hlásili ke Kristu od počátku a teprve za pár století vznikla kristologická dogmata. Plně s Bulgakovem můžeme souhlasit. A proto dodáme: Nejdříve se církev ponenáhlu organizovala, sjednocovala, vedoucí místo tu zaujal římský biskup. Byl to praktický vývoj? Jistě. Ale nebyla to pouhá praxe. Věříme, že v církvi žije Duch svatý a ten ji vede, dává jí růst a podobu. Její forma je tedy od Boží prozřetelnosti. Obdivujeme ji a snažíme se to vyjádřit slovem a principem. To se pak stává dogmatem, tj. všeobecnou vírou, která se vyvíjí jako se organicky vyvíjí uvědomění rostoucího člověka. Některé poznatky jsou už v mládí, jiné příjdou až ve zralosti.
Na I. vatikánském sněmu tedy byla formulována ve formě dogmatu víra, že je římský papež neomylný ve věcech víry a mravů. Není to dogma snadné, to uznáváme všichni, protože se k němu přistupuje nešťastnými oklikami. Slovo ?neomylnost? není matematické, pak by byly logaritmické tabulky neomylnější než papež. Není filosofické, proto jsou v dějinách vždycky větší myslitelé než římský biskup. Neznamená ani učenost v teologii. Vždyť i papež se ptává na radu bohoslovců, když píše okružní listy o víře. Co tedy je v něm neomylného? Odpověď je jednoduchá: ruka Boží prozřetelnosti, která vede církev podle svých plánů a nevyzpytatelnými cestami.
Když to řekneme, vpadnou nám pohotově do řeči pravoslavní se svou základní námitkou: Boží prozřetelnost řídí církev a ne jednotlivého člověka, papež je se svou neomylností nad církví a tím se vylučuje přímý vliv Ducha svatého na všechny věřící.
Bulgakov je v této námitce obezřetnější. Je si dobře vědom, že něco podobného neměl I. vatikánský sněm v úmyslu. Výslovně se tam tvrdí, že je papež neomylný jen když mluví ex cathedra, tj. jménem celé církve. Ale pak se tomuto pravoslavnému teologovi zdá, že je v samé definici papežské neomylnosti protiklad, že chce říci současně dvě věci, které si odporují. Na jedné straně má být neomylný jen papež sám, ale na druhé straně je neomylný jenom když mluví jménem celé církve a za celou církev.
Abych se přiznal, na mne tato námitka velice zapůsobila, ne ve smyslu, že bych začal pochybovat o katolické nauce, ale přivádí nás k jejímu lepšímu pochopení. Žádné křesťanské dogma totiž není logicky jasné. Přestalo by být tajemstvím. A právě proto, že je tajemství, jeví se navenek jakoby protichůdné: jeden Bůh ve třech osobách, jedna osoba Krista ve dvou přirozenostech. Boží spravedlnost a Boží milosrdenství. Je tedy dvojí stránka v papežské neomylnosti: Na jedné straně mluví sám, ale může mluvit neomylně, jen když ho osvěcuje Duch svatý, který je duší celé církve.
Během jednoho přátelského rozhovoru s nejznámějším rumunským pravoslavným teologem Stanislao Nievo jsem řekl žertem: ?Vy nevěříte v papežskou neomylnost, věřte alespoň v neomylnost mou! Já jsem totiž také neomylný. - Pěkné! A jak jste k tomu přišel?? ? ?Tak jako Vy!? (on byl totiž také kněz) ? ?A jak to děláte?? ? ?Docela jednoduše. Když při mši vyslovuji slova konsekrace: Toto je mé tělo? Toto je má krev?, jsem si jistý, že ta slova mají neomylnou sílu a že promění chléb a víno v tělo Kristovo. Podobně tomu je, když ve zpovědnici vyslovuji formuli: Já ti udílím rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého?. ? ?Ale to je neomylnost církve?, namítl hned nato Stanislaoe. - ?Ano, je to neomylnost církve, ale stává se v tom okamžiku i neomylností mou, protože pronáším ta slova jménem církve, nebo lépe řečeno, pronáší je církev mými ústy?.
Podobně je tomu i s papežskou neomylností. Dá se pochopit jenom v církvi a jenom s vírou, že tu stále působí Duch svatý skrze lidi, že je tu stále přítomen Kristus, který ujistil apoštoly: ?Kdo slyší vás, slyší mne? (Lk 10,16). ?Já jsem s vámi až do konce světa? (Mt 28,20).
odeslat článek
vytisknout článek
