Svatý Otče, v září navštívíte Německo, přesněji řečeno, Bavorsko. Vaši spolupracovníci během příprav říkali, že ?papežovi se stýská po domově ?. Jakými tématy se budete zabývat a patří také pojem ?domov? k hodnotám, které chcete lidem zvláště přiblížit?
Ano, to každopádně. Důvod návštěvy byl přece právě ten, že jsem chtěl znovu spatřit místa a lidi, kde jsem vyrostl, kteří mě poznamenali a formovali můj život a chtěl bych těmto lidem poděkovat. A pak ovšem předat poselství, které překračuje hranice země, jak to odpovídá mému poslání. Témata jsem si nechal docela jednoduše dát liturgickým kalendářem. Základní téma je, že musíme znovu objevit Boha a ne jen nějakého Boha, nýbrž Boha s lidskou tváří. Vždyť, vidíme-li Ježíše Krista, pak musíme najít cesty k sobě: v rodině, mezi generacemi a potom mezi kulturami, mezi národy a musíme najít cesty smíření a pokojného soužití v tomto světě. Cesty, které vedou kupředu, nenajdeme, jestliže nemáme světlo shůry. Nezvolil jsem si tedy nějaké přesně vyhraněné téma, nýbrž nechám se vést liturgií, abych mluvil o základním poselství víry, které přirozeně patří do žhavé současnosti, v níž se především ptáme po spolupráci národů, po možnostech smíření a pokoje.

Jako papež jste odpovědný za církev na celém světě. Vaše návštěva v Německu však upoutává pozornost na situaci německých katolíků. Všichni pozorovatelé jsou zajedno: nálada je dobrá, a ne na posledním místě kvůli Vaší volbě. Ale staré problémy přirozeně zůstaly, například: stálé méně lidí chodí do kostela, stále méně je křtů, a vůbec stále menší vliv církve na společenský život. Jak vypadá Váš popis současné situace katolické církve v Německu?
Nuže. Německo patří k Západu, i když má svoje zcela specifické zabarvení a odstíny. V západním světě dnes zakoušíme novou vlnu drastického osvícenství či laicity, chcete-li to tak nazvat. Věřit se stalo těžké, protože svět, s nímž se setkáváme, je zcela vytvořen námi a Bůh se v něm takřka vůbec nevyskytuje. Nepijeme z pramene, nýbrž z toho, co máme v zásobě. Lidé si vytvořili svět, a najít Boha za ním se stalo obtížné. To tedy není specifikum Německa, nýbrž něco, co se projevuje v celém světě, především v západním světě. Na druhé straně nyní Západ přichází do silného styku s jinými kulturami, v nichž je původní náboženský prvek velmi silný, a které se děsí chladu vůči Bohu, s nímž se na Západě setkávají. A tato přítomnost posvátna v jiných kulturách, i když v rozmanitých odstínech, se pak také dotýká západního světa, dotýká se nás, kteří stojíme na křižovatce mnoha kultur. Ale i z toho, co je vlastní člověku na Západě, i v Německu, stále znovu vystupuje otázka po něčem větším. Vidíme to u mladých, kteří hledají ?něco víc?. Opět se vrací ?fenomén náboženství?, jak se říká, i když to hledání je spíše tápavé. Znovu se tím však stává zjevnou Církev a víra se nabízí jako odpověď. A já si myslím, že právě tato návštěva, jako předtím v Kolíně nad Rýnem, je příležitostí vidět, že je krásné věřit; že radost velkého, univerzálmího společenství má v sobě cosi nosného; že za tím něco stojí a že je zde nová snaha hledat a znovu se dobrat víry, a to nás vede a slouží to pak celé společnosti.

Svatý Otče, právě před rokem jste byl v Kolíně mezi mládeží; a odtud jste si, myslím, také odnesl, že mládež je úžasně ochotná přijímat, a že jste u ní docela dobře dopadl. Máte také snad při této cestě nějaké speciální poselství pro mladé lidi?
Rád bych především řekl, že mne těší, že jsou mladí lidé, kteří chtějí být spolu, kteří chtějí být spolu ve víře, a kteří chtějí něco dobrého dělat. Vždyť ochota k dobrému je v mládeži velmi silná. Existuje tolik dobrovolnických organizací. Snaha hledat v nouzi tohoto světa a také něco dokázat - to je něco velkého. V tom je chci povzbuzovat. To by byl první podnět: Dělejte to dál! Hledejte příležitosti konat dobro! Svět potřebuje takovou vůli, potřebuje takové nasazení. A pak bych řekl, že je třeba zejména odvahy k definitivním rozhodnutím. Mladí lidé jsou velkomyslní, ale riziko zavázat se na celý život, ať už v manželství, nebo v kněžství ? toho se lekají. Svět je v dramatickém pohybu a já mám nyní rozhodnout o celém svém životě s jeho budoucími nedozírnými událostmi. Nespoutávám zde svoji svobodu a neubírám si něco ze své pohyblivosti? - Vzbudit odvahu a odvážit se konečných rozhodnutí teprve umožňuje růst a pohyb kupředu. Velká životní rozhodnutí neničí svobodu, nýbrž dávají ji v prostoru ten správný směr. Riskovat tento takřka neodvolatelný skok a tím teprve správně přijmout celý život, to bych moc rád předával.

Svatý Otče, jednu otázku k zahraničně politické situaci. Naděje na mír na Blízkém východě se v posledních týdnech opět zmenšila. Jaké možnosti zde vidíte pro Svatý stolec vzhledem k nynější situaci? Jak můžete pozitivně ovlivnit situaci na Blízkém východě?
Nemáme přirozeně žádné politické možnosti a také žádnou politickou moc nechceme, ale chceme apelovat na křesťany a na všechny, kteří mají nějaký vztah ke Svatému stolci nebo se jím cítí osloveni, aby všude tam byly mobilizovány síly, které uznávají, že válka je pro všechny to nejhorší řešení. Nikomu nic nepřináší, ani zdánlivému vítězi nic nepřinese. V Evropě to známe velmi dobře z obou světových válek. To co všichni potřebují, je mír. A v Libanonu je přece silné křesťanské společenství, mezi Araby jsou křesťané a v Izraeli jsou křesťané, a křesťané na celém světě se starají o tyto nám všem drahé země. Chceme mobilizovat mravní síly, které jsou ochotné objasnit, že jediným řešením je společný život. Politikové pak musejí najít cesty, jak se to má co možná nejrychleji a především natrvalo uskutečnit.

Jako římský biskup jste nástupcem svatého Petra. Jak by mohl vypadat Petrův úřad dnes, aby odpovídal době? Spatřujete nějaký oblouk napětí mezi primátem papeže na jedné straně a představou kolegiality biskupů na straně druhé?
Oblouk napětí je přirozený a má existovat. Mnohost a jednota musí vždy znovu a znovu nacházet cestu k sobě a toto společenství se musí v proměnlivých světových situacích stále znovu utvářet. Ano, dnes máme novou polyfonii kultur, v níž už Evropa neurčuje všechno sama. Křesťanské obce v různých světadílech nabývají vlastní váhu a své vlastní odstíny. Této souhře se musíme stále znovu učit. Vyvinuli jsme na to různé nástroje, tak zvané návštěvy ?ad limina?, které se konaly vždycky, a nyní se jich více používá, aby (biskupové) mluvili se všemi instancemi Svatého stolce a také se mnou. Mluvívám s každým biskupem osobně. Mluvil jsem tak už se všemi biskupy Afriky a s mnohými z Asie. Nyní bude na řadě Střední Evropa, Německo a Švýcarsko. Když se setkává centrum s periférií a svobodně si vyměňují názory, pak v tomto oblouku napětí roste to pravé společenství. Potom máme další nástroje: synod, konzistoř, kterou budu nyní pravidelně konat a rád bych ji rozvíjel. I tady lze bez nějakého velkého plánování společně projednávat naléhavé problémy a hledat jejich řešení. Na jedné straně víme, že papež není žádný absolutní monarcha, nýbrž musí takřka ztělesňovat celek ve společném naslouchání Kristu. A na druhé straně je vědomí, že je zapotřebí sjednocující instance, která vytváří nezávislost na politických silách a stará se o to, aby se křesťanství příliš neztotožňovalo s národnostmi. Potřeba takovéto přesahující síly, která v souhře celku vytváří jednotu a zároveň přijímá mnohost, ujímá se jí a podporuje ji, je velmi silná. Myslím si, že v tomto pojetí opravdu spočívá smysl Petrovy služby spolu se snahou ji dále rozvíjet, aby to odpovídalo vůli Pána a požadavkům času.

Německo jako země reformace je přirozeně zvláštním způsobem poznamenaná soužitím různých vyznání. Ekumenické soužití je přirozeně citlivý výtvor, který může vždycky upadnout do těžkostí. Jaké možnosti vidíte pro zlepšení vztahu k evangelickým církvím nebo jaké těžkosti vidíte na této cestě?
Snad je důležité především říci, že evangelická církev je velmi mnohotvárná. V Německu máme, pokud vím, tři větší společenství: luterány, reformované a pruskou unii. Navíc i uvnitř klasických církví dnes vznikají další svobodné církve a hnutí jako je např. ?vyznavačská církev? a tak dále. Je tedy mnohohlasá také struktura, s níž musíme s úctou před tolika hlasy a ve snaze o jednotu, navazovat dialog a spolupráci. Nejprve bychom se měli společně snažit o to, abychom v této společnosti jasně vytyčili etické směrnice, sami je našli a uskutečňovali a tak dávali společnosti etickou soudržnost, bez níž se nemohou uskutečnit politické cíle: spravedlnost pro všechny a pokojné soužití. A tady se děje už hodně. Tváří v tvář velkým mravním výzvám jsme tímto způsobem opravdu navzájem spojeni společným křesťanským základem. A dále pak, přirozeně, vydáváme svědectví Bohu ve světě, který ho jen stěží nalézá. Jak jsme říkali: činíme viditelným Boha s lidskou tváří Ježíše Krista a umožňujeme tak lidem přístup k pramenům, bez nichž morálka zakrní a ztratí svá měřítka, a rozdáváme také radost, že nejsme ve světě izolováni. Teprve tak vzniká radost nad velikostí člověka, že není nějaký zmetek evoluce, nýbrž Boží obraz. V těchto dvou rovinách: vysoká etická měřítka a z nich a na nich ukazovat přítomnost Boha, konkrétního Boha. A když to děláme a především se podle toho snažíme v jednotlivých seskupeních víru žít, ne částečně, nýbrž z jejích nejhlubších základů, pak sice nedojdeme tak rychle k zevnější jednotě, ale budeme potom zrát k vnitřní jednotě, která, dá-li Bůh, dostane jednoho dne také vnější formu.

Téma rodiny. Asi tak před měsícem jste byl ve Valencii na Setkání rodin. A kdo dobře naslouchal, my se to z Vatikánského rozhlasu snažíme dělat, zaznamenal, že jste nikdy nevyslovil pojem registrovaná partnerství homosexuálů, nikdy nemluvil o potratech ani o zabraňování početí. Vnímaví pozorovatelé si řeknou: Zajímavé! Zřejmě je to jeho úmysl hlásat víru a ne cestovat světem jako moralizující apoštol. Můžete to komentovat?
Ale ovšem. Nejprve je nutno říci: Měl jsem dvakrát necelých dvacet minut. A má-li někdo jen tolik času, nemůže přijít jen se samými Ne. Musí se nejprve vědět, co se chce, ne? A křesťanství, katolicismus není nějaká sbírka zákazů, nýbrž pozitivní volba. A vidět to, je naprosto důležité, neboť to téměř zcela zmizelo z obzoru. Slyšelo se už tolikrát, co se nesmí, že nyní se musí říkat: My máme pozitivní pojetí, že muž a žena jsou stvořeni navzájem pro sebe, že celá škála sexuality (eros, agape) má rozměry lásky a že tímto způsobem pak manželství roste jako oblažující společenství muže a ženy a dále jako rodina, a že se tak uskutečňuje kontinuita generací i smíření mezi generacemi, a mohou se tak potom setkávat i celé kultury. Je tedy důležité ukázat nejdříve, co chceme. Pak teprve lze vidět, proč něco nechceme. Já myslím, že je to určitě vidět, že to není katolický vynález, že muž a žena jsou stvořeni navzájem pro sebe, aby lidstvo žilo; vždyť to vědí všechny kultury. Co se týká umělého potratu, nepatří do šestého přikázání, nýbrž do pátého: ?Nezabiješ!? A měli bychom, samozřejmě, předpokládat a musíme to vždy znovu zdůrazňovat, že člověk začíná v matčině lůně a zůstává člověkem až do svého posledního výdechu. Pán musí být vždy respektován jako člověk. Avšak to lze nahlédnout jen tehdy, pokud je předtím řečeno to pozitivní.

Svatý Otče, má otázka v jistém smyslu navazuje na tu předchozí. Na celém světě věřící doufají, že dostanou od katolické církve odpovědi na globálně naléhavé otázky. Hovoří se o AIDS a přelidnění: Proč katolická církev tak vystavuje do popředí morálku při pokusech o řešení těchto osudových problémů lidstva, například v africkém světadílu?
Ano. Nuže, to je otázka: Opravdu tolik vystavujeme morálku do popředí? Řekl bych ? tak to stále častěji krystalizuje v rozhovorech s africkými biskupy: základním mottem, chceme-li v těchto věcech postoupit kupředu, je výchova a vzdělání. Pokrok může být pokrokem je tehdy, když slouží člověku a když sám člověk roste, když v něm nerostou jen technické schopnosti, nýbrž také jeho mravní síla. A já myslím, že vlastní problém naší historické situace je právě nevyrovnanost mezi nesmírně rychlým nárůstem, toho, co technicky můžeme, a naší mravní silou, která spolu s tím nevyrostla. A proto je vzdělání vlastní recept, klíč ke všemu. A to je naše cesta. Toto vzdělání má totiž ? krátce řečeno ? dva rozměry: Nejprve se přirozeně musíme něco naučit, vědět, získat know-how (vědět jak na to), jak se to pěkně říká. A pro tohle udělaly Evropa i Amerika v posledních desetiletích mnoho, to je důležité. Avšak předává-li se pouze know-how, učí-li se, jak vyrábět stroje a jak s nimi zacházet a jak používat antikoncepční prostředky, pak se nelze divit, že nakonec vypukne válka a epidemie AIDSu. My potřebujeme dvě dimenze. Ruku v ruce s tím musí jít vzdělání srdce, mohu-li to tak říci. Jedině tak člověk získá meřítka a pak se také naučí správně užívat techniku. A právě to se snažíme dělat. Máme v Africe a také v mnoha zemích Asie velkou síť škol všech stupňů, kde je nejprve možno se něčemu naučit, kde lze opravdu získat poznatky, získat profesionální způsobilost, což dává nezávislost a svobodu. Ale my se snažíme nepředávat v těch školách pouze Know-how, nýbrž usilujeme také o to lidi vychovávat, aby měli vůli ke smíření a aby věděli: My musíme budovat a ne ničit, aby měli měřítka, jak by mohli společně žít. V Africe je většinou soužití muslimů s křesťany docela příkladné. Biskupové mají s muslimy společné komise, kde usilují o mírová řešení konfliktů. Tato dvojí síť škol, výuky a lidské výchovy je důležitá. Je pak doplněna sítí nemocnic a zdravotních středisek či útulků, která sahá až do zapadlých vesnic. A na mnoha místech zůstala církev po všem ničení a boření válek poslední nedotčenou institucí - ne mocností - skutečností, kde se léčí, kde je také léčena AIDS a na druhé straně zpostředkováváno vzdělání, které pomáhá správně se k sobě chovat. Potud, myslím si, by měl být opraven ten obraz, že se pouze oháníme samými ?NE?. Právě v Africe se dělá mnoho, aby se různé dimenze vzdělání mohly doplňovat a tím bude možné překonat násilí a překonat také tyto epidemie, mezi něž je třeba počítat také malárii a tuberkulózu.

Svatý Otče, křesťanství se rozšířilo z Evropy do celého světa. Nyní říkají mnozí, kteří se tím problémem zabývají, že budoucnost církve leží na jiných světadílech. Je tomu tak, nebo jinými slovy: Jakou budoucnost má křesťanství v Evropě, v níž zakrnělo na soukromou záležitost menšiny?
Já bych to nejprve jemně rozlišil. Křesťanství vzniklo na Předním Východě, jak víme A dlouhou dobu mělo své těžiště tam a rozšířilo se do Asie víc, než si uvědomujeme dnes, po změnách způsobených Islamem. Nicméně potom se právě kvůli tomu jeho osa výrazně posunula na západ a přesunula se do Evropy, a Evropa ? na to jsme také hrdí a těší nás to ? potom rozvinula křesťanství v jeho velké, také intelektuální a kulturní podobě. Myslím, že je důležité připomenout křesťany na východě, neboť v této chvíli existuje nebezpečí, že se křesťané, kteří jsou tam důležitou menšinou, vystěhují. A že právě tato původní místa křesťanství budou vyprázdněna, zůstanou bez křesťanů, což je velké nebezpečí. Musíme jim tedy velmi pomáhat, aby tam mohli zůstat. Ale nyní k vaší otázce: Evropa pak byla nepochybně centrem křesťanství a misionářského hnutí. Dnes vystupují jiné světadíly a jiné kultury se stejnou váhou na koncertu světových dějin. A pokud se stává církev mnohohlasou, tak je to také dobře, že se mohou projevit vlastní temperamenty, vlastní nadání Afriky, Asie i Ameriky a především také Latinské Ameriky. Všechny jsou vždy zasaženy nejen slovem křesťanství, nýbrž i světským poselstvím tohoto světa, který podrobuje tyto světadíly zkoušce pevnosti, kterou jsme my sami prošli. Všichni biskupové z různých koutů země říkají: my potřebujeme Evropu i nadále, i když Evropa nyní patří do většího celku. Máme za to nadále odpovědnost, za naše zkušenosti, teologickou vědu, která zde byla vytvořena, za všechno, co jsme nasbírali: liturgické zkušenosti, zvyky, tradice, a také ekumenické zkušenosti - to všechno je také důležité pro jiné světadíly. Potud je významné, abychom nyní nekapitulovali: ?Ach jo, jsme už jen menšina, hleďme tedy, abychom se aspoň početně udrželi,? nýbrž dále zůstávat dynamičtí a vstupovat do výměny, pak také síly odtamtud přijdou k nám. Vždyť dnes jsou v Evropě indičtí i afričtí kněží, stejně i v Kanadě, kde pracuje mnoho afrických kněží, a to je zajímavé. Existuje vzájemné dávání a přijímání. Avšak, i když budeme v budoucnosti více přijímat, měli bychom zůstávat stále dávajícími a rozvíjet k tomu odvahu a dynamiku.

Už jsme se toho dotkli, Svatý Otče. Moderní společnosti se nezaměřují v důležitých rozhodnutích politiky a vědy na křesťanské hodnoty a je-li církev zpozorována, to víme z průzkumů, pak jen jako varující hlas nebo dokonce jako brzdící hlas. Neměla by církev vyjít z této obranné role a hledět pozitivněji do budoucnosti a také ji pozitivněji utvářet?
Ano, řekl bych, že to je každopádně příkaz pro nás, že pozitivně vymezíme, co chceme a že tomu především spolu s kulturami a náboženstvími zjednáme platnost. Africký světadíl, africká duše, také asijská duše je zděšena, když vidí u nás chladnou racionalitu. Je důležité vidět, že neexistuje pouze toto. A naopak pro náš sekularizovaný svět je důležité, aby viděl, že pro dialog s jinými světy právě křesťanská víra není překážkou, nýbrž mostem. Nesmí se mít za to, že čistě racionální kultura by to měla na základě tolerance s druhými náboženstvími snadnější, a že by se s nimi lépe domluvila. Chybí jí totiž dalekosáhle náboženský orgán a právě tím opěrný bod, který druzí oslovují, a kterým chtějí být oslovení. Tady musíme ukázat, že právě v novém soužití mnoha kultur nestačí čistá racionalita odloučená od Boha, nýbrž široká racionalita, která vidí Boha v jednotě s rozumem, a že naše křesťanská víra, jak se vyvinula v Evropě, je také prostředkem, jak přivést k sobě rozum a kulturu a udržovat je spolu v rozvážné jednotě také v jednání. V tomto smyslu máme, myslím, velký úkol ukázat, že Slovo, které máme, nepatří molům ve skříni dějin, nýbrž je právě dnes potřebné.

Papežské cesty. Svatý Otče, Vy jste ve Vatikáně, a možná tím sám trpíte, že jste trochu daleko od lidí a oddělen od světa, i tady v úchvatném Castel Gandolfu. Ale na druhé straně Vám brzo bude osmdesát let? Myslíte si, že můžete s Boží pomocí vykonat ještě mnoho cest? Napadá Vás, kam byste se ještě rád vydal? Do Svaté země, do Brasilie?
Nuže, zase tak osamělý nejsem. Tento - skoro hrad - sice působí nepřístupně, ale existuje i papežská rodina, a především každý den mnoho návštěv. Když jsem v Římě, přicházejí biskupové, i jiní lidé, státní návštěvy, které se mnou chtějí mluvit také osobně a ne jen politicky. Je zde tedy rozmanitost setkání, která je mi darována, a níž Bohu děkuji. A to je přece také důležité, že sídlo Petrova nástupce je místem setkání, ne? A počínaje Janem XXIII. se vžilo, že tu existuje i opačný pohyb: také papežové chodí na návštěvy. Musím říci, že se v tom necítím nějak silný, abych počítal s velkými cestami, ale kde mohu sdělit poselství, které opravdu odpovídá přáním, tam bych chtěl v míře mých možností zajet. Počítá se s tím, že příští rok se setká v Brasilii CELAM, sdružení latinsko-amerických biskupských konferencí, a být tam přitom myslím, je důležitá událost v celém tom dramatu, které prožívá Jižní Amerika, ale i v síle naděje, která tam také působí. Pak bych rád šel do Svaté země a doufejme, že tam budu moci vstoupit v míru. A co se týká ostatního, uvidí se, co na mě Prozřetelnost naloží.

Smím ještě jednou naléhat. Rakušané mluví také německy a očekávají Vás v Maria Zell...
Ano, to je domluveno. To jsem tak trochu lehkomyslně slíbil. Tak se mi to líbilo, že jsem řekl: Ano, k Magna Mater Austriae (titul P. Marie v Maria Zell) přijdu zase. A to byl přirozeně slib, který dodržím a rád splním.

A smím ještě jednou naléhat: Obdivuji Vás každou středu, když míváte generální audienci. Přichází téměř pravidelně 50.000 lidí. To je ale namáhavé, šíleně namáhavé. Dá se to vydržet?
Ano, dobrý Bůh mi k tomu dává sílu. A když člověk vidí, že to má ohlas, přirozeně to také povzbuzuje.

Svatý Otče, právě jste řekl, že jste to lehkomyslně přislíbil, znamená to, že si navzdory tomuto úřadu a navzdory mnoha protokolárním věcem nenecháte připravit o spontánnost?
Ano, aspoň se o to pokouším. Vždyť tolik věcí je podrobně stanoveno a já bych si přece rád podržel také něco svého a pokusil se to uskutečnit.

Svatý Otče, ženy jsou v katolické církvi velmi aktivní v mnoha funkcích. Neměly by být činné mnohem viditelněji, tedy také na vyšších místech v církvi?
Ano, o tom se přirozeně mnoho přemýšlí. Víte, že nejsme vírou i ustanovením apoštolského sboru určeni a necítíme se zmocněni k tomu, udělovat ženám kněžské svěcení. Ale nelze si také myslet, že v církvi je ?někdo? pouze ten, kdo je knězem. V dějinách církve existují mnohá poslání a funkce. Od sester církevních Otců počínaje až do středověku, kdy velké ženy plnily velmi rozhodující úkoly, až do nové doby. Pomysleme na Hildegardu z Bingen, jež mocně protestovala proti biskupům i papeži, a Kateřina Sienská a Brigita Švédská. V nových dobách musí ženy a musíme vždy znovu i my spolu s nimi hledat pro ně správné místo. Nyní je tomu tak, že jsou velmi přítomné ve (vatikánských) kongregacích. A existuje právní problém: jurisdikce, tedy možnost právně závazných rozhodnutí, je podle církevního práva vázána na svěcení. Tady jsou tedy zase vytyčeny hranice. Avšak já si myslím, že si samy ženy svým rozmachem a svou silou, takřka svou převahou, svou duchovní potencí dokáží zjednat patřičné postavení. A měli bychom se pokoušet naslouchat Bohu, abychom nebyli překážkou, nýbrž abychom se těšili z toho, že se ženám v církvi, počínaje Matkou Boží a Marií Magdalenou, dostává vlastního a náležitého postavení.

Svatý Otče, v poslední době se mluví o novém okouzlení katolicismem. Jak je na tom vlastně tato prastará instituce, pokud jde o životní sílu a její budoucnost?
Ano.. Vlastně už celý pontifikát Jana Pavla II. způsobil, že lidé začali pozorně naslouchat a shromažďovali se kolem něho. Co se událo při jeho smrti, zůstává v dějinách jako něco jedinečného. Jak se ty stovky tisíc lidí ukázněně tlačily na náměstí sv. Petra, hodiny a hodiny tam stály a vlastně by musely v takové situaci omdlít a přesto vydržely a byly vnitřně pohnuty. A viděli jsme to, když jsem se ujímal úřadu v Římě a pak při mši svaté v Kolíně. Je to něco velmi krásného, když je zážitek společenství zároveň zažitkem víry, že se nezakouší jen společenství, nýbrž, že je to právě víra, která jej oživuje a také dává světlo všemu katolickému. Přirozeně musí to pak vydržet i ve všedním dni. Obě věci musí jít ruku v ruce. Na jedné straně velké okamžiky, kdy se vidí, že je krásné být přitom. Bůh je zde a my jsme velké smířené společenství překračující všechny hranice. Máme co dát lidstvu a Bůh nám něco dává, a církev nám něco dává. A pak se přirozeně musí nabrat rozlet, abychom vydrželi namahavé putování všedními dny a žít z oněch světlých bodů a stále se o ně opírat, abychom mohli pozvat také jiné na společnou cestu. Ale rád bych přece jen použil této příležitosti, abych řekl: Jsem hodně zahanben nad tím vším, jaké přípravy se musí dělat pro moji návštěvu, co všechno lidé konají, ne? Můj rodný dům byl nalíčen, jedna učňovská škola udělala plot, na jehož stavbě spolupracoval evangelický učitel náboženství. A to jsou nyní jen maličkosti, ale je to velké znamení. To se mi zdá velkolepé, a já to nevztahuji na sebe. Je to prostě snaha patřit do tohoto společenství víry a společně sloužit. Ukázat tuto solidaritu a přitom se dát inspirovat Pánem: to mě dojímá a za to bych také rád z celého srdce poděkoval.

Svatý Otče mluvil jste právě o zážitku společenství. Přicházíte nyní po druhé po svém zvolení na návštěvu do Německa. Nálada, která byla na světovém setkání mládeže nebo ta - docela jinak laděná - na světovém mistrovství ve fotbale v Německu se změnila. Člověk má dojem, že se Němci více otevřeli světu, stali se tolerantnější a radostnější. Co si ještě přejete od Němců?
Nuže, řekl bych: Už od konce druhé světové války probíhá přeměna německé společnosti a také německé mentality, která byla ještě zesílena opětným sjednocením Německa. Prostě jsme mnohem silněji vrostli do světové společnosti a přirozeně jsme také poznamenáni její mentalitou. Vystupují na světlo právě ty stránky německého charakteru, kterých by se u něho dříve nikdo nenadál. A snad jsme byli také trochu příliš prohlašováni za ukázněné a zdrženlivé, že to v nás již bylo. Shledávám to pěkné, když se nyní stává patrným, když všichni vidí, že Němci nejsou jenom rezervovaní a dochvilní a ukáznění. Oni jsou také spontánní, veselí a pohostinní. To je něco moc hezkého. A co si mám přát? Aby tyto ctnosti byly dále rozvíjeny, aby obdržely z křesťanské víry další rozlet a nosnost.

Svatý Otče, Váš předchůdce prohlásil úžasné množství křesťanů za blahoslavené a za svaté. Někteří lidé říkají, že je to dokonce trochu moc. Blahořečení nebo svatořečení přinášejí něco církvi jen tehdy, když tito lidé jsou opravdu vnímáni jako příklady. Dá se tu něco udělat? A potom, Německo produkuje relativně málo blahoslavených a svatých ve srovnání s jinými zeměmi, a aby tento pastorační cíl, také opravdu něco přinášel, potřebujeme blahořečení a svatořečení. Dá se tu něco udělat?
Já byl tedy na počátku také toho mínění, že nás velké množství blahořečení téměř utlačí a že se snad mělo více vybírat, aby pak ty postavy výrazněji vstoupily do povědomí. Mezitím jsem blahořečení decentralizoval, aby se tak tyto postavy zviditelnily vždy na svém místě, neboť oni patří k určitým místům. Snad nějaký světec z Guatemaly nás v Německu tak nezajímá a naopak nějaký z Altöttingu snad zase nezajímá tolik v Los Angeles. Tedy potud si myslím, že tato decentralizace, odpovídající kolegialitě biskupů a jejich kolegiálním strukturám, je vhodná právě proto, aby jednotlivé země měly své postavy a aby se jim tam dostalo odpovídajícího postavení. Viděl jsem také, že toto blahořečení tam osloví nesmírné množství lidí a lidé vidí, ano ?Tady je jeden z nás? a pak za ním chodí a bývají jím inspriováni. Patří k nim a my se těšíme, že je jich tam tolik. A když se s nimi postupně seznámíme skrze světové společenství, je to krásné. Předně je však důležité, že existuje rozmanitost. A v tomto smyslu je důležité, abychom se také my v Německu naučili vidět své vlastní postavy, a směli se z nich radovat. Vedle toho stojí pak svatořečení velkých postav, které patří celé církvi. Jednotlivé biskupské konference by měly vybírat, měly by se podívat, který nám odpovídá, který nám něco říká a pak by se mělo těchto nemnoho postav vštěpovat do vědomí katechezí, kázáním. Snad lze vyrobit i filmy o takových postavách. Dovedu si představit pěkné filmy. Přirozeně já znám jen církevní otce, film o Augustinovi, o Řehoři Nazianském a o jeho zcela osobitém životě, protože znovu a znovu utíkal pryč, protože mu to bylo příliš a tak. Přinést je a vidět je. Přece neexistují jenom ty zpropadené situace, které jsou nám dnes ve filmech ukazovány, existují v dějinách úchvatné postavy, které nejsou nijak nudné, nýbrž mají svou aktuálnost. V každém případě tedy nezahlcovat lidi příliš, ale to, co nás inspiruje učinit viditelným a aktualizovat pro mnohé.

Nějaké humorné historky? V roce 1989 Vám byl v Mnichově předán řád Karla Valentina. Jakou úlohu vlastně hraje v životě papeže humor a lehkost bytí.
(smích). Nejsem člověk, kterého napadají vtipy jak na běžícím pásu. Avšak vidět to veselé v životě a vidět na něm radostnou stránku a nebrat všechno hrozně tragicky, to je pro mne velmi důležité a řekl bych pro můj úřad také potřebné. Jeden autor řekl: andělé mohou létat, protože se berou na lehkou váhu. I my můžeme trochu takřka létat, když se nebudeme brát tak moc vážně.

Má-li člověk takový úřad jako Vy, Svatý Otče, pak je přirozeně hodně pozorován zvenčí. Třetí (nezúčastnění) mluví o Vás. A mě při čtení napadlo, že mnoho pozorovatelů říká: Papež Benedikt je ve srovnání s kardinálem Ratzingerem jiná osobnost. Jak se Vy sám díváte na sebe, smím-li si tuhle otázku dovolit?
Já byl již vícekrát rozdělován na dřívejšího profesora a na pozdějšího profesora, na dřívejšího a pozdějšího kardinála. Nyní k tomu přistupuje další dělení. Přirozeně, že okolnosti a situace také člověka utvářejí, protože jsou tu různé odpovědnosti. Řekněme, že můj základní naturel (přirozená povaha, svéráznost) a také moje základní vize se vyvíjely, ale ve všech podstatných věcech jsem zůstal identický - těší mě, že jsou nyní vnímány také stránky, které dříve vnímány nebyly.

A dá se říci, že máte požitek ze svého úřadu? Není to žádná tíže?
(smích) To by bylo trochu mnoho, protože je to přece jen namáhávé. Ale každopádně se snažím nacházet v tom radost.

Také jménem svých kolegů chci poděkovat za tento rozhovor za tuto světovou premiéru. Už se těším na Vaši návštěvu v Německu, v Bavorsku. Na shledanou!
I já Vám co nejsrdečněji děkuji.

Z němčiny přeložil Josef Koláček, SJ

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky