Drazí bratři a sestry,
dnes, 3. září, připomíná římský kalendář sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve (540 ? 604). Je to zvláštní postava, řekl bych téměř ojedinělá, je to příklad, který je možno dát pastýřům a správcům veřejných věcí: on byl totiž nejprve prefektem Říma a pak teprve biskupem. Jako císařský úředník prokázal takovou správní schopnost a mravní bezúhonnost, že už jako třicetiletý zastával nejvyšší občanskou funkci ?praefectus Urbis? (prefekt města Říma). V něm však uzrávalo povolání k řeholnímu životu, který přijal v roce 574, po smrti svého otce. Benediktinská řehole se pak stala nosnou strukturou jeho existence. I když byl jako papežův vyslanec na císařském dvoře v Cařihradu, uchovával si mnišský způsob života, prostý a chudý.
Pak byl povolán do Říma a, i když žil v klášteře, byl úzkým spolupracovníkem papeže Pelágia II. a po jeho smrti jako oběti morové epidemie, byl Řehoř všeobecnou aklamací zvolen za jeho nástupce. Snažil se všemožně vyhnout tomuto jmenování, ale musel se vzdát a nerad opustit klášter. Věnoval se společenství, vědom si že plní povinnost a že je prostý ?služebník Božích služebníků?. Ve svých cenných ?Pastorálních pravidlech? píše: ?Není opravdu pokorný ten, který chápe povinnost stát v čele druhých z rozhodnutí Boží vůle, a přesto pohrdá tímto vynikajícím postavením. Podřídí-li se naopak Božím dispozicím a nepropadne neřesti tvrdošíjnosti a je již vybaven oněmi dary, kterými může pomáhat druhým, když mu je uložena nejvyšší důstojnost vlády nad dušemi, má srdcem od ní utíkat, ale přesto proti své chuti musí poslechnout.? (Pastorální pravidlo I, 6). Řehoř vytušil s prorockou prozíravostí, že se rodila nová civilizace ze setkání římského dědictví a tak zvavých ?barbarských? národů, díky soudržné síle a mravnímu povznesení křesťanstvím. Mnišství se ukázalo jako bohatství nejen pro církev, nýbrž pro celou společnost.
Ač měl Řehoř Veliký chatrné zdraví, se silným mravním temperamentem rozvíjel intenzivní pastorální i občanskou činnost. Zanechal rozsáhlou korespondenci, úchvatné homilie, proslulý komentář ke knize Job a spisy o životě sv. Benedikta. Kromě toho četné liturgické texty, proslulé pro reformu chrámového zpěvu, který dostal podle jeho jména označení ?gregoriánský?. Avšak bezpochyby nejslavnějším dílem jsou jeho ?Pastorální pravidla?, jež měla pro kněze tutéž důležitost jako řehole sv. Benedikta pro mnichy středověku. Život pastýře duší musí být vyrovnaným souhrnem kontemplace a činnosti, oživovaným láskou, ?která dosahuje nejvyšších vrcholků, když se milosrdně sklání na hluboká trápení druhých. Schopnost sklánět se nad nouzí druhého je měřítkem síly vzletu vzhůru? (II, 5).
Tímto stále aktuálním učením se inspirovali otcové 2. Vatikánského koncilu, aby nastínili obraz pastýře našich časů. Prosme Pannu Marii, aby se příkladem a učením sv. Řehoře Velkého řídili pastýři církve ale i odpovědní představitelé občanských institucí.
***
Po srdečných pozdravech v šesti řečech se obrátil italsky k přítomným fokolarínům: ?S radostí vítám četné mladé členy hnutí fokoláre pocházející z různých zemí. Drazí přátelé, buďte ve škole Nejsvětější P. Marie věrnými učedníky Ježíše a přivádějte k němu své vrstevníky.
Totéž přání patřilo i studentům z hnutí Communione e Liberazione z Ascoli Piceno.
Přeložil P. Josef Koláček, SJ.
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
