Rádio Vaticana

Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych vás nejprve co nejsrdečněji pozdravit: jsem rád, že mohu být znovu mezi vámi a slavit spolu s vámi mši svatou. Jsem rád, že mohu znovu navštívit mně důvěrně známá místa, která měla určující vliv na můj život, utvářejíc mé myšlení i cítění; místa, kde jsem se naučil věřit a žít. Je to příležitost poděkovat všem těm ? živým i zemřelým ? kteří mne vedli a doprovázeli. Děkuji Bohu za tuto krásnou vlast a za osoby, které mi ji daly a dosud pro mne vlast představují.

Právě jsme vyslechli tři liturgická čtení, která nám církevní liturgie tuto neděli podává. Všechna tři rozvíjejí dvojité téma, které v podstatě zůstává tématem jediným, zdůrazňující podle okolností jeden či druhý aspekt. Všechna tři mluví o Bohu jako středu skutečnosti a středu našeho osobního života. ?Hle, váš Bůh!? volá prorok Izaiáš (35,4). Jakubův list a úryvek evangelia říkají svým způsobem totéž. Chtějí nás vést k Bohu a uvést nás tak na správnou cestu. S tématem ?Bůh? se však pojí sociální téma: naše vzájemná odpovědnost, naše odpovědnost za svrchovanost spravedlnosti a lásky ve světě. Velmi dramaticky je to vyjádřeno ve druhém čtení, ve kterém k nám mluví Jakub, Ježíšův blízký příbuzný. Obrací se na společenství, ve kterém se začíná rozmáhat povýšenost, protože zahrnuje také dobře postavené a vážené osoby, přičemž existuje nebezpečí, že se vytratí starost o práva chudých. Z Jakubových slov vysvítá obraz Ježíšův, obraz Boha, který se stal člověkem a přestože je z rodu Davidova, tedy královského původu, stává se člověkem prostým mezi prostými, neposadil se na trůn, ale nakonec zemřel v krajní chudobě Kříže. Láska k bližnímu, která je na prvním místě starostí o spravedlnost, je prubířským kamenem víry a lásky k Bohu. Jakub ji nazývá ?královským zákonem? (srv. 2,8), z čehož vysvítá oblíbené Ježíšovo slovo: království Boží, vláda Boží. Neznamená to jakékoli království, které přijde jednou tady jindy tam, ale znamená, že Bůh se musí stát určující silou našeho života a našeho jednání. To je to, co žádáme, když se modlíme: ?Přijď království Tvé?. Neprosíme o nějakou vzdálenou věc, kterou si možná my sami ani nepřejeme zakusit. Modlíme se však, aby Boží vůle určovala nyní naši vůli a tak ve světě kraloval Bůh; modlíme se tedy, aby se spravedlnost a láska staly rozhodujícími silami světového řádu. Takováto modlitba se obrací v první řadě k Bohu, ale dotýká se také našeho vlastního srdce. Chceme to však skutečně? Směřujeme svůj život tímto směrem? Jakub nazývá ?královským zákonem?, zákon Božího království, také ?zákonem svobody?: pokud všichni myslí a žijí podle Boha, pak jsme si všichni rovni, stáváme se svobodní a rodí se tak pravé bratrství. Izaiáš v prvním čtení mluví o Bohu a zároveň o spáse pro trpící, a Jakub, když mluví o sociálním řádu jako o nezbytném výrazu naší víry, mluví logicky také o Bohu, jehož jsme děti.

Musíme nyní obrátit naši pozornost k evangeliu, které vypráví o tom, jak Ježíš uzdravil hluchoněmého. I tady znovu potkáváme dva aspekty jediného tématu. Ježíš se věnuje trpícím; těm, kteří jsou vytlačeni na okraj společnosti. Uzdravuje je a tím, že jim otevře možnost žít a zároveň se rozhodovat, uvádí je do rovnosti a bratrství. Týká se to, samozřejmě, nás všech: Ježíš nám ukazuje směr našeho konání. Celá událost nám však představuje hlubší dimenzi, kterou církevní otcové s naléhavostí vysvětlili a která se zvláštním způsobem týká i nás dnes. Otcové mluví o lidech a pro lidi své doby. Avšak to co říkají se týká nově i nás moderních lidí. Neexistuje pouze fyzická hluchota, která člověka do velké míry vylučuje ze života společnosti. Existuje slabost sluchu ve vztahu k Bohu, kterou trpíme zvláště v této naší době. My jej prostě už nedokážeme slyšet, naše uši jsou zahlceny mnoha jinými frekvencemi. To co se říká o Něm, nám připadá jako před-vědecké a tedy nepřizpůsobené naší době. Slabostí sluchu či přímo hluchotou ve vztahu k Bohu se přirozeně ztrácí také naše schopnost mluvit s Ním nebo k Němu. Tím však přicházíme o zásadní vnímavost. A naše vnitřní smysly jsou vystaveny nebezpečí vyhasnutí. Ztrátou této vnímavosti je pak drasticky a nebezpečně poznamenán rozsah našeho vztahu ke skutečnosti. Horizont našeho života je tak povážlivým způsobem redukován.

Evangelium nám vypráví, jak Ježíš položil prsty na uši hluchoněmého, dotknul se nasliněnými prsty jazyka nemocného a řekl: ?Effatha? ? ?Otevři se!?. Evangelista nám uchoval originální aramejské slovo, které Ježíš pronesl, aby nás přenesl přímo do onoho momentu. To co tam vypráví, je jednotlivá událost, třebaže nepatří jen vzdálené minulosti: tutéž věc uskutečňuje Ježíš nově a opakovaně i dnes. Toto gesto dotyku vykonal na nás ve křtu a řekl nám: ?Effatha? - ?Otevři se!?, aby nás učinil schopnými slyšet Boha a vybavil nás také možností s Ním mluvit. Tato událost, svátost křtu v sobě však nemá nic magického. Křest otevírá cestu. Uvádí nás do společenství těch, kteří jsou schopni slyšet a mluvit; uvádí nás do společenství se samotným Ježíšem, který jediný viděl Boha a proto o Něm mohl mluvit (srv. J 1,1,8): prostřednictvím víry chce Ježíš sdílet s námi své vidění Boha, své naslouchání Otci a mluvení s Ním. Cesta pokřtěné existence se musí stát procesem postupného rozvoje, v němž rosteme v životě společenství s Bohem a dostáváme tak i jiný pohled na člověka a na stvoření.

Evangelium nás vybízí uvědomit si, že v nás existuje určitý deficit, týkající se naší schopnosti vnímat, nedostatek, který zpočátku jako takový ani nevnímáme, protože se nám všechno ostatní doporučuje svou naléhavostí a rozumností; protože zdánlivě všechno probíhá normálně, i když nemáme uši a oči pro Boha a žijeme bez Něho. Je to však pravda, že všechno probíhá jednoduše, když v našem životě a v našem světě chybí Bůh? Ještě než položím další otázky, chtěl bych nejprve povědět něco o svých zkušenostech ze setkání s biskupy celého světa. Katolická Církev v Německu je velkolepá ve svých sociálních činnostech, ve své disponibilitě pomoci kdekoli, ukáže-li se to jako nezbytné. Stále znovu během svých návštěv ?ad limina apostolorum? mně biskupové, naposledy ti z Afriky, vyprávějí s velkou vděčností o velkodušnosti německých katolíků a pověřují mne, abych tuto jejich vděčnost tlumočil. Také biskupové pobaltských zemí, kteří přišli nedávno, mi vyprávěli, jak jim němečtí katolíci štědře pomáhali v rekonstrukci jejich kostelů těžce poškozených v důsledku desetiletí komunistické vlády. Pokaždé však některý Africký biskup řekne: ?Představím-li v Německu sociální projekty, naleznu okamžitě otevřené dveře. Přijdu-li však s projektem evangelizace, setkám se spíše s výhradami.? U někoho pochopitelně existuje mínění, že sociální projekty je třeba podporovat s maximální naléhavostí, zatímco věci, které se týkají Boha nebo přímo katolické víry jsou věci spíše okrajové a menší důležitosti. Zkušenost oněch biskupů je nicméně taková, že je to právě evangelizace, která musí mít přednost, že Bůh Ježíše Krista musí být poznán, věřen a milován, musí obracet srdce, aby se také mohli rozvíjet i sociální záležitosti, aby se dalo do pohybu smíření, aby ? například ? AIDS mohlo být překonáno přemožením jeho pravých hlubokých příčin a nemocní byli ošetřováni s potřebnou starostlivostí a láskou. Sociální skutečnosti a evangelium jsou od sebe neoddělitelné. Tam, kde lidem přinášíme jenom poznatky, dovednosti, technické schopnosti a nástroje, tam přinášíme příliš málo. A potom rychle převáží mechanismy násilí a schopnost ničit a zabíjet se stane rozhodující silou, jak dosáhnout vlády; vlády, která by dříve či později měla přinést právo, ale která toho nikdy nebude schopná. Tímto způsobem se stále více oddaluje smíření, společné nasazení pro spravedlnost a lásku. Vytrácejí se kritéria, podle nichž technika vstupuje do služeb práva a lásky. Ale právě na těchto kritériích všechno závisí. Tato kritéria nejsou pouhými teoriemi, ale osvěcují srdce a uvádějí tak rozum i jednání na správnou cestu.

Obyvatelé Afriky a Asie obdivují naše technické výdobytky a naši vědu, ale zároveň se hrozí takového typu rozumu, který z obzoru člověka zcela vylučuje Boha, a který se přitom považuje za tu nejvytříbenější formu rozumu, kterou je třeba zavést do jejich kultur. Opravdovou hrozbu své totožnosti nespatřují v křesťanské víře, ale právě v pohrdání Bohem a v cynismu, který považuje zesměšňování posvátnosti za právo svobody a povyšuje užitek na nejvyšší morální kriterium budoucích úspěchů vědeckého bádání. Tento cynismus není typem tolerance a kulturní otevřenosti, kterou národy očekávají a po níž my všichni toužíme! Tolerance, kterou naléhavě potřebujeme, v sobě zahrnuje bázeň Boží ? respekt k tomu, co je pro druhé posvátné. Respektování toho, co druzí pokládají za posvátné, však předpokládá, že se my sami znovu naučíme bázni Boží. Smysl pro respekt se v západním světě může znovu zrodit pouze tehdy, vzroste-li opět víra v Boha a bude-li Bůh znovu přítomen pro nás a v nás.

Tuto víru nikomu nevnucujeme. Podobný druh proselytismu je protikladem křesťanství. Víra se může rozvíjet pouze ve svobodě. Oslovujeme však svobodu lidí, aby se otevřeli Bohu, hledali Jej a dopřáli mu sluchu. My, zde shromáždění prosíme Pána celým srdcem, aby znovu řekl své ?Effatha!?, aby uzdravil náš slabý sluch pro Boha, pro jeho působení a pro jeho slovo; aby nás učinil schopnými vidět a naslouchat. Prosme jej, aby nám pomohl znovu nalézt slova modlitby, k nimž nás vybízí liturgie a jejichž podstatnou formuli nám daroval v modlitbě Otče náš.

Svět potřebuje Boha. My potřebujeme Boha. Jakého Boha? V prvním čtení se prorok obrací k utiskovanému lidu a říká: ?Pomsta Boží přijde? (vulg. 35,4). Můžeme si snadno domyslet, jak si asi lid představoval takovou pomstu. Prorok sám však nakonec zjevuje, v čem spočívá: v uzdravující dobrotě Boží. Definitivní vysvětlení prorokových slov, nacházíme v Tom, který zemřel na Kříži: v Ježíši, Vtěleném Božím Synu. Jeho ?pomstou? je Kříž: ?Ne? k násilí, ?láska až do konce?. Toto je Bůh, kterého máme zapotřebí. Neztrácíme respekt k jiným náboženstvím a kulturám, hluboký respekt k jejich víře, když vyznáváme nahlas a otevřeně onoho Boha, který svým utrpením čelí násilí; který před zlo a jeho moc klade jako mez a přesilu svoje milosrdenství. K Němu obraťme naši prosbu, ať je uprostřed nás a pomáhá nám být jeho věrohodnými svědky. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie