V bezedné snůšce špatných zpráv ze světa se dennodenně setkáváme se slovem ?terorismus.? Už jsme si zvykli. Pravidelně se objevuje v projevech světových politiků, jeho odsouzení už nějaký čas nesmí chybět ani ve slavnostních promluvách Papeže. Z lokalit nesrozumitelných jmen se sypou čísla anonymních mrtvých. Občas se mezi nimi objeví lépe dokumentovaný příběh, ve kterém Smrtka vycení zuby ještě o něco pochmurněji, a prázdno za její čelistí se otevře ještě beznadějněji. Týká se to zejména jedné tváře současného terorismu, demonstrativní rituální sebevraždy, s cílem vraždit ? neboli sebevražedných atentátů. Vskutku mrazí v zádech, když vidíte záběry na sotva odrostlá batolata, která žvatlají o tom, že maminka je mrtvá, ale je hrdinka, protože zabila dva izraelské vojáky. O moc lépe se necítíme, když na první pohled sympatický dvanáctiletý kluk s nevinnou tvářičkou chladnokrevně podřezává hrdlo ?nepřítele?, jak jsme toho byli nedávno svědky v Afghánistánu, na videu ochotně šířeným autory vraždy.

Nedobrovolně jsme zataženi do pochmurného byznysu špatných zpráv, servírovaných už dávno bez vysvětlivek, jen s barevnými obrázky, leckdy bez přímé souvislosti. Islámský fundamentalismus se stal jedním v řadě ? ismů, jimiž jsme zaplaveni a unaveni, a možná jsme ho už trochu vytěsnili s klidem pštrosa s hlavou v písku, protože k nám zatím nedorazil. Přesto ale ? říkáme si ? je to divný ráj, do kterého míří vražedníci. A asi míří, když představitelé tzv. umírněného islámu, tiše považují tento způsob boje za legitimní, i když jednohlasně ujišťují o mírumilovnosti svého náboženství. Uprostřed apelů a proklamací, které nás bombardují ze všech stran, se rozpouští jasné obrysy toho, kdo vlastně co hlásá.

Italský novinář a spisovatel Carlo Panella zveřejnil nedávno studii nazvanou ?Abrahám naruby? (Abramo capovolto, Il Folio, 28. 4. 07). Analyzuje v ní kořeny rituálních vražd a sebevražd v islámském světě. A nepřímo nám sděluje nepříjemnou skutečnost: i my jsme jejich součástí. Právě to je také hlavní novinka. Na rozdíl od všech masakrů minulých totalitních režimů, které se snažily kompromitující dokumenty zničit nebo uložit v nepřístupných archivech, nyní je rituál vystaven na odiv, dostává diváky z celého světa ? a kandidáti na krvavou cestu do ráje se jen hrnou. V tom je také nebezpečí, jaké jsme dosud nepoznali. ?Jistě toto není islám. ? upřesňuje Panella ? Ale zároveň to vzniká a roste pouze uvnitř islámu: je to islámské schisma.? Miliony muslimů po desetiletí pohlížejí na shahíd, sebevražedné atentátníky, jako na pozitivní vzory.

Kde má kořeny tento fenomén? Carlo Panella umísťuje jeho počátky do Teheránu sedmdesátých let. Jeho hlavním strůjcem byl Alí Shariatí (1933-77), ?autor jakési šíitské teologie osvobození nebo lépe teologie obětní sebevraždy. Podle tohoto doktora sociologie vystudovaného na pařížské Sorbonně je mučednictví samým srdcem dějin. ?Každá revoluce má dvě tváře: první je krev a druhé poselství, mučednictví dosvědčuje obojí.? Představuje ho jako téměř spasitelnou a tvůrčí sílu, která rezignaci nad tím ?že se nic nedá dělat? mění v myšlenku, že ?něco se dělat dá? nebo dokonce ?musí dělat.? Smrt nepřítele spojená s vlastním krveprolitím pro něj není vraždou. Prolitá krev ?chce nepřítele ponížit a dosahuje jeho ponížení,? píše. Vlastní smrt atentátníka povyšuje na jediný důvod existence, jediný způsob, jak se prosadit, jediný způsob útoku i obrany. Ideologie pak dokonale využil Ruholláh Chomejní a na jeho praktiky navazal Hamás, Hizbolláh, Maqtada al Sadr nebo al Kaidá, militantní islám, který velmi málo zajímá, co si myslí islámští teologové z univerzity Al Azhar.

Přesto se musíme ptát, proč revoluční ideologie perského sociologa padla na tak živnou půdu. Jak konstatuje Carlo Panella, ke kořenu toho, co nazývá islámským schismatem se nedostaneme jinak než zkoumáním rozdílů v samém základu náboženství - židovstvím a křesťanstvím na jedné straně a islámem na straně druhé. Vztah člověka a smrti je klíčovým problémem. Jeho drama se odvíjí v syrové otevřenosti od prvních stránek Bible. Jsme potomky Kaina, bratrovraha, a nikoliv Ábela, jak bychom si přáli. U toho se ale nekončí. Téma se vrací u Abraháma, prvního, kdo uzavírá smlouvu mezi Bohem a jeho národem. Abrahám je vyzván, aby obětoval svého syna. Jde a je odhodlán tak učinit, ale zastaví ho hlas anděla. A tato první smlouva je uzavřena v okamžiku, kdy člověk přestává obětovat člověka, jak se dělo dosud. Od té chvíle existuje smlouva mezi Bohem a každým jednotlivým členem židovského národa. Později tato smlouva dostává podobu zákona a na Mojžíšových deskách je vyryto jasně: nezabiješ. Kristus pak definitivně uzavírá téma lidských obětí, když se on sám, Bůh, který se stal člověk, nabídne jako poslední a definitivní oběť na Kříži. Od té chvíle je Bůh nazýván Láska.

Nic z toho nenajdeme v Koránu. Mohamed sice odsuzuje praxi obětování dětí, běžnou mezi jeho současníky, ale pouze jako přikázání. Mnohokrát v Koránu najdeme zmínku o Izákovi, ale ani jednou není připomenuta Abrahámova oběť. Ono pomalé očišťování lidské přirozenosti poznamenané v dějinách nejprve bratrovraždou a pak lidskými oběťmi, ke kterému dochází při stále bližším setkávání s Bohem, islám nezná. Mohamed dokonce popírá Kristovu smrt na kříži, protože Bůh přece nemůže takhle nechat zemřít svého proroka. ?Koránický zákaz vraždy je pouhým předpisem, není součástí nelítostného pátrání v hlubokých meandrech lidské duše,? komentuje Panella. Nezazní tam ani jasný imperativ pátého přikázání. V Koránu čteme ?Pán vám nařídil, abyste nezabíjeli svého bližního, kterého Bůh učinil posvátným, pokud to není ve spravedlivé záležitosti.? (Korán VI, 151). Z toho pak plynou dva závěry: zabíjet se smí ten, kdo není od Boha učiněn posvátným, a zabíjet se smí ve spravedlivé záležitosti. Abrahám je pro Mohameda nikoliv tím, kdo uzavřel s Bohem smlouvu, která váže Boha i člověka a činí z nich partnery. Z Abraháma činí ?zakladatele? poslušnosti k Bohu, islam ?podřízení se Bohu?. Mohamed osobně naplní příkazy pozitivním obsahem. Z politických důvodů, svedených na příkaz archanděla Gabriela, nechá podřezat 650 židů, kteří se spikli proti muslimům. V Koránu nenajdeme koncept holokaustu, zápalné oběti, a lidská oběť se proto vrací ve své politické verzi. Protože je muslimské teologii cizí téma lidské oběti - zcela zásadní, jak jsme viděli, v židovství i křesťanství - masakr židů se stává vzorcem vlády pro islámskou polis.

Noví ideologové islámské říše, pokračovatelé šiítského schizmatu Chomejního, kteří hlásají příchod spravedlivé vlády, tedy nenajdou v Koránu žádnou zábranu, nic, co by cejchovalo lidskou oběť jako nečistou. ?Pravda ale je, že tohle není islám ? uzavírá Panella. - Je to schisma, které vraždí a obětuje především muslimy.?

Pro nás Evropany existují větší hrozby než islámská expanzivní politika. Největší nepřítel vždycky dřímá uvnitř, v chorobopisu západní civilizace. Chronická ztráta sebeúcty, simulace smyslu nenáročných ideologií, vytváření iluzorních ?společných? nepřátel (srov. démonizace Polska v Evropském parlamentu) spojená s centralizací moci pod záminkou jejich potlačování. Bratránci těch samých muslimských přátel, s nimiž vedeme mírumilovné dialogy, o tom moc dobře vědí. Jsou totiž ve stavu války. A to je - bez ohledu na to, zda jde o válku svatou nebo prokletou ? stav bdělé střízlivosti, ve kterém se sice může lhát, pokud jde o motivace, ale nikoliv v otázce efektivnosti a cílů. Na všemožnou humanitární přetvářku, kterou dává na odiv Evropa, nám tito ďábelsky sebevědomí zoufalci, přesvědčení o přímé cestě do ráje, vzkazují prostřednictvím všech mediálních kanálů nejen to, že námi pohrdají, ale také jedno velmi pravdivé poselství: všechny vaše choroby a slabosti budou použity proti vám.

Možná někoho napadá, že strach má velké oči a jistě není dobrý rádce. A s tím lze souhlasit. Ve špatném rádcovství ho ale doprovází sebeklam. Také v evangeliu výzvu ?Nebojte se? doplňuje jiná, totiž: ?Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí.? Obojí najdeme bohatě v učení obou posledních papežů. Nebát se poznávat pravdu o světě, o sobě, i zapomenutou pravdu o Bohu, a pak jednat jako ti, kdo ? jakkoli nezaslouženě ? nosí jméno křesťané. Jedině to je cesta k obrácení.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"