Francie zvolila minulou neděli do svého čela Nicolu Sarkozyho, dvaapadesátiletého potomka maďarského aristokrata a Řekyně, který se za posledních pětadvacet let vyšvihl z postu starosty pařížského předměstí Neuvilly mezi nejvýraznější politiky dnešní Evropy.
Odkud se vzala jeho popularita, která byla jistě jedním z důvodů, proč se letošních prezidentských voleb zúčastnilo nejvíc voličů od roku 1974? Mluví se o něm jako o moderním gaulistovi, liberálu a konzervativci. Taková hesla jsou ztěží dostačující a nepomáhají pochopit, proč si získal přízeň tolika Francouzů. Nejde totiž jen o ekonomické reformy.

Sarkozy sám vsadil volební kampaň na to, co nazval politikou zlomu, ?rupture.? S čím chtěl skoncovat a od čeho se chtěl distancovat? Mnohé z toho vyložil už v knize ?Republika, náboženství, naděje,? (N. Sarkozy, La République, les religions, l´espérance, CERF 2004) vydané v roce 2004 krátce předtím než byl zvolen do čela francouzské sjednocené pravice (Unie pro lidové hnutí, UMP).

Podívejme se na několik věcí, zajímavých z náboženského a ideového hlediska. Sarkozy od počátku vystupoval ?politicky nekorektně.? Zatímco francouzská politická elita ve jménu ideálů revoluce náboženskou otázku vykázala mimo veřejnou diskusi, Sarkozy se otevřeně hlásil ke katolicismu. Nedělá ze sebe náboženského horlivce, kterým není, nicméně sám se považuje ?za praktikujícího katolíka, i když nepravidelně.? Ve zmíněné knize mluví o naději, kterou mu přináší víra. Je hledačem, ale hledačem uvnitř církve. Ne ve všem se hlásí k oficiálním postojům hierarchie, ale na druhé straně si církve váží pro její tradici a věrnost učení. Neskrývá obdiv pro nová hnutí, ale zároveň se cítí nesvůj, když potká ?kravatového? biskupa. Budoucnost církve vidí v profetických postavách, které jsou zároveň věrné papežovi.

Sarkozy ale nekončí u osobního ?vyznání víry.? Jednou z jeho výrazných idejí je potřeba revize radikální odluky církve a státu, platné ve Francii od roku 1905. V tomto případě ale nejde vůbec o problémy s katolíky. Ti už si dávno zvykli na byty místo far a na nenápadná biskupství. Tentokrát jde o integraci pětimilionové komunity muslimů. Zatímco katolická církev odpovídá na sekularizaci po křesťansku, muslimové na ní odpovídají po muslimsku a platné právo ? vpodstatě právem ? čtou jako diskriminující, což se pro ně rovná vypovězení války protináboženské státní politice. Sarkozymu se v době, kdy byl ministrem vnitra, sice podařilo vytvořit radu, která zastupuje všechny vyznavače islámu ve Francii ? aby bylo s kým komunikovat ? brzy ale zjistil, že to nestačí. Všimnul si také, že institucializovaný islám je umírněnější a příznivěji nastavený ke společnosti. Proto došel k závěru, že je třeba sáhnout do státní kasy a financovat vzdělání imámů. Muslimští duchovní tak nebudou muset cestovat za školením za hranice do značně radikálnějších prostředí. To samé platí pro stavbu mešit pod státním dozorem, což by značně snížilo riziko formování extrémistického ?muslimského podzemí.?

Ve jménu rovnosti by se tyto ?výhody? ovšem musely týkat i dalších náboženství. Státní podporu by tak dostávali i např. židé a křesťané. Nechme se překvapit, zda o těchto věcech ještě uslyšíme, nebo zůstanou jen na papíře knihy vydané tři roky před Sarkozyho zvolením do nejvyššího úřadu ve Francii.

Jisté a potěšující je, že politika skoncování s falešnou politickou korektností získala ve Francii potřebnou většinu. ?(Francie) nebude nadále popírat ? a je potřeba mít odvahu a říci to ? dva tisíce let křesťanství, dva tisíce let dědictví duchovních hodnot a hodnot civilizace, které naše laická morálka přijala...,? říkal Sarkozy na jednom předvolebním meetingu loni na podzim (13.10. 06, Périgueux).
Snad ještě radikálnější byl ale při jiném projevu těsně před druhým kolem prezidentských voleb (29. 4. 07, Palais Omnisports de Paris-Bercy) pokud jde o jiné nedotknutelné bůžky přežívající v levicových hnutích. Dovolil si to, co dosud žádný jiný politik: volal k odpovědnosti za rozklad společnosti dědice roku 68: ?Od té doby se nesmí mluvit o morálce v politice, tehdy byl nastolen morální a kulturní relativismus. Dědici roku ´68 nám namluvili, že není žádný rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi krásou a ošklivostí, mezi pravdou a lží. Tvrdí, že žák a učitel jsou na stejné úrovni, že se nesmí známkovat, že se dá žít bez hierarchie hodnot.?
Pojmenování jsou to radikální a břitká. A nám nezbývá než si přát, aby i u nás na místo politických klišé nastoupila slova muže, a spolu s většinou Francouzů doufat, že slovo muže stále ještě dělá čin.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky