Potkal jsem v Americe vystěhovaleckou rodinu s několika zdravými a schopnými dětmi. Jen jedno děvčátko bylo podivně zaostalé. Mělo poruchu paměti, mnoho věcí zapomínalo, a tedy popletlo. Ale jinak bylo neobyčejně hodné, rádo někomu posloužilo, jak mohlo. Rodiče měli strach z toho, že někdy vyběhlo na ulici, zatoulalo se a nenašlo cestu domů. Plakalo někde a lidé nevěděli kam ji dovést. Proto ji s velkou námahou naučili, že musí jít na Širokou ulici číslo 27. Došlo k roztomilému výjevu. Přišel do rodiny host, děvčátku mu posloužilo a on je pochválil. ?Ty jsi hodná, ty půjdeš rovnou do nebe.? Malá se hrdinsky vzepřela: ?Ne do nebe, do nebe ne. Na Širokou ulici číslo 27.? Host se zasmál: ?Vídíte, do nebe nikdo rád nepospíchá, ani ta malá ne.?

Pojem nebe je velice neurčitý. Původně značí oblohu, nebeskou báň. České slovo má stejný kořen jako německé Nebel, mlha, mraky. To ovšem není náboženský pojem, ale stává se snadno obrazným. Tam nahoru, kdesi vysoko, umísťujeme všechno dobré a krásné. Snadno se tedy identifikuje v náboženstvích nebe s bydlištěm bohů. Odtud někdy sestupují, ale zase se tam vrací. Izraelský Bůh má tu zvláštnost, že se jako jeho bydliště označují ?nebesa nebes?. Odpovídá to představě, že je nad oblohou kdesi vysoko ještě jiné daleko vyšší nebe.

Myšlenka, která tomu obrazu odpovídá, je zřejmá, je v Bibli často zdůrazněna: Bůh je neviditelný, jeho svět je člověku nedosažitelný. Nadarmo lidé stavějí babylónské věže. Nesestoupí-li Bůh k nám, naše znalosti o něm budou pouhou mlhou. Nikodémovi to potvrdil Ježíš: ?Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka? (Jn 3,13). A po svém zmrtvýchvstání Ježíš zase na nebe vystoupil, jak o tom čteme ve Skutcích apoštolů: ?Před jejich zraky byl vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: Muži z Galileje, co stojíte a hledíte k nebi? Ten Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet? (Sk 1, 9-11).

Malíři tu scénu zobrazují doslovně podle textu, vždyť je to mluva obrazná a zřejmě bylo obrazné i vidění apoštolů. Musíme se však zamyslit nad tím, co se tím obrazem vyjadřuje. Nejlepší vysvětlení je ovšem to, které zůstává v souvislosti biblické. Nebe je tu symbol neviditelné skutečnosti Boží. Boha nikdo nemůže vidět, nezjeví-li se mu sám. Někteří zjevení měli a dodnes mívají. Ostatním pak nezbývá než věřit těm, kdo pravou skutečnost viděli.

Jsme ovšem skeptičtí a nevěříme každému, kdo trvdí, že zjevení měl. Uskutečnilo se však v dějinách lidstva jedno základní zjevení, o kterém nikdo nepochybuje a které je základ všech ostatních: neviditelný Syn Boží sestoupil z nebe, stal se viditelným člověkem. Učedníci se s ním stýkali, viděli ho na vlastní oči, mohli dosvědčit i jeho smrt a i zmrtvýchvstání a stalo se pro ně viditelným. Ale pak byl zase Ježíš vzat jejich zrakům, vystoupil na nebe, stal se znovu neviditelným. Apoštolé však dostali poslání, aby všem ostatním dosvědčili to, co viděli, aby i oni uvěřili a tak se spasili.

V této souvislosti je zajímavé všimnout si prvního kázání sv. Petra po seslání Ducha svatého. Jde tu o založení církve, která je i po lidské stránce jedno z nejdůležitějších hnutí lidských dějin. Jak obyčejně začínají zakladatelé nových hnutí? Vyloží své myšlenky, jak se krásně změní svět, když lidé přijmou jejich myšlenky, přidají se k nim a budou se snažit je uskutečnit. Prozatím ovšem se musíme smířit se smutnou skutečností, že tomu tak ještě není, ale věřte zakladatelům hnutí nebo stran, povedou lidi k uskutečnění ideálu. Věříme jim? Obyčejně jenom na krátko.

Kdybychom se tak dívali i na založení církve, vypadalo by to podobně. Kazatelé ukazují lidem ideál krásného křesťanského soužití, vybízejí všechny, aby se jej snažili uskutečnit. Ale nesmějí se dát odradit od toho, že se to za dva tisíce let pořád ještě nepodařilo dostatečně provést ve skutečnost. Kdo takto profánním pohledem oceňuje církev, snadno zapochybuje o její pravosti. Snad se jeví lepší než jiné politické strany, ale přesto i ona stále slibuje něco lepšího do budoucnosti, co tu ještě není.

Ale tento pohled není biblický, nevyjadřuje pravou podstatu církve. Ta je uskutečněním Božího království na zemi, přítomnost Krista, vzkříšení z mrtvých. Sv. Petr při založení církve v Jeruzalémě netvrdí, že je to plán, který apoštolové vypracovali pro budoucnost. Oni jsou naopak svědkové toho, co už viděli na vlastní oči: Krista ? Syna Božího na zemi, jeho slavné vzkříšení z mrtvých, zažili příchod Ducha svatého mezi věřící. Boží království, církev, už tu tedy je. Ale Kristus vystoupil na nebesa. To znamená, že se stal neviditelným.

Je velký rozdíl mezi tím, co teprv bude, a tím, co už je, ale nevidí se. Zakladatelé politických stran ukazují, co prý bude. Apoštolé a jejich nástupci se snaží pootevřít lidem oči, aby viděli a ocenili to, co už je. K vidění je ovšem zapotřebí světla. Barvy a formy přírody vidíme ve světle slunce. Boží království na zemi se vidí osvícením Ducha svatého. Bez milosti Ducha tedy nemůže mít nikdo pravé poznání církve, její skutečnosti. Ta milost je ovšem v pomalém, ale jistém vývoji u jednotlivců i u celé společnosti. Začátek je víra v to, co dosvědčují druzí. Pokrok je důvěra v to, co jsme ve spojení s Duchem svatým prožili sami. Jeden z východních teologů užívá tohoto přirovnání. Na suchu se mohou dávat kursy o tom, jak se dá plavat v moři. Ale dokud se nesestoupí do vody, nikdo se plavcem nestane. Podobně je tomu s naším poměrem k církvi. Chceš jí doopravdy uvěřit? Sestup k ní a žij s ní. Pak uvidíš, že se v její hladině odráží nebe. Nebesa nebes činí vodu, která v zamračené noci byla jen černou tůní, blankytně modrou, po níž plují naše lodi k bezpečnému přístavu.