Jel jsem vlakem a mluvil jsem s lidmi v oddělení o všem možném. Najednou se na mě obrátil člověk, který četl noviny a jediný se neúčastnil rozhovoru, s přímou otázkou: ?Vy jste duchovní!? (Bylo to německy, proto řekl Geistlicher). ?Když dovolíte, jsem, a to už víc než půl století. ? To máte krásné zaměstnání. Zbýváte se tím, co neexistuje, a proto máte svobodu myšlení. To my inženýři zápasíme s hmotou, která je která nerada couvá. Proto jsme tak udření a těžko se nám mluví. Svobodu slova vám závidím.?

Jak se z dalšího rozhovoru ukázalo, by to dost podivný člověk a ostatní v oddělení se na něho tak dívali. Ale u mně vzbudil sympatii. Mluvil těžko, ale příjemným hlasem a bylo vidět, že je za těmi slovy hluboká životní zkušenost, jakási zvláštní bolest, tíha. Byl inženýr, ani nevím jakého oboru. Jak sám řekl, potýká se celý den s hmotou a jejími zákony. Ale necítil se pánem, podmanitelem viditelného světa, spíš otrokem. Vidí před sebou tvrdou skutečnost, které musí malý člověk stále ustupovat, kterou musí respektovat. Musí dřít. Přál by si zaletět do nějakého jiného, lepšího světa, vidět něco, co by víc rozvinulo jeho svobodu. Ale nemá možnosti. Jak sám řekl, je to privilegium duchovních, Ti věří ve skutečnost duchovní. On je inženýr, proto ten svět považuje za neskutečný. Abstraktně bychom řekli: Má světový názor typicky materialistický. Je možné z tohoto uzavřeného kruhu hmoty a jejích zákonů vyjít?

Měli bychom proti němu postavit jiný typ: člověka duchovního. Ne ve smyslu duchovního z povolání, ale např. inženýra, stejného jako on, který však věří ve skutečnost duchovní. Byl by schopen ho přesvědčit? Ve vlaku na to nebylo kdy. Ale možná by k této diskusi přispělo pár nahozených myšlenek.

Slovo duch má stejný kořen jako dech. Na první pohled totiž rozlišujeme mezi tím, co je živé a co je mrtvé. Živý dýchá. Když dodýchal, umřel. Snadno se tedy dojde k závěru, že je dech-duch-duše princip života. Je to teorie primitivní a materialistická. Ale má výhodu, že nutí k přemýšlení. Od primitivů v pralese až po dnešního profesora na universitě stojí člověk před záhadou života a smrti. Při umírání se něco stalo. Zastavil se dech. Tak málo! A přece člověk přestává být živým člověkem. Je mrtvola. Má nohy a nechodí, ruce a nepracuje, ústa a nemluví, oči a nevidí. To vedlo, jak čteme u Platóna, lidi k přesvědčení, že člověk není to, co vypadá navenek, ale pravý člověk je uvnitř. Vznikl zvláštní výraz: vnitřní člověk. Je to termín, který čteme u řeckých filosofů, u Žida Filóna, v literatuře rabínů i u sv. Pavla.

Obvyklá řeč Bible je však daleko jednodušší. Říká, že je jiný zevnějšek člověka a jiné jeho srdce. Nesoudíme-li povrchně, vážíme si lidí podle toho, jací jsou v srdci a ne jak se jeví navenek.

Bibličtí autoři jsou většinou prostí lidé, proto nespekulují v přesných pojmech. V tom je ovšem překonali antičtí filosofové. Začali se ptát a rozlišovat. Jaký je ten vnější a vnitřní člověk? Jeden je viditelný, druhý je neviditelný, jeden je tělesný, druhý je duchovní, jeden podléhá zákonům hmoty, druhý je svobodný, jeden umírá, druhý zůstává. Stručně se začalo jedné části naší bytosti říkat tělo, druhé duše.

Nauka o těle a o duši není jenom křesťanská. Více nebo méně jasně k tomu došli lidé všech kultur vlastními úvahami. První křesťanští myslitelé dokonce, pokud jde o tuto otázku víc převzali z Platóna a Aristotela než z Bible. Filosofie tu byla totiž, jak jsme řekli, daleko přesnější ve výrazech.

Po jisté době si však uvědomili, že musí dát pozor, aby nepřevzali víc, než je pravda. Platón totiž tvrdil, že je lidská duše částí světa Božího! Je-li neviditelná, nehmotná a nesmrtelná, proč by měla bát něco jiného než Bůh?

V tomto bodě se ukázali prostí Židé daleko rozvážnější. Člověk není Bůh, je jenom jeho obraz a podobenství Boží (Gn 1, 26-27). Bůh bydlí v nepřístupném světle (Jn 1,18). Sami bychom tuto propast nikdy nepřekonali. Tedy bychom nikdy nemohli volat svobodně k Bohu: Otče náš, který jsi na nebesích. Jestli nás Ježíš tuto modlitbu naučil, musel nám ji také umožnit, Vlil do našich srdcí Ducha sv., Ducha Božího, která tam volá: Abba, Otče! (Řím 8,15). Namítne někdo, že to všecko my křesťané věříme, ale jak to dokázat inženýru, který nevěří? Slovo důkaz je mnohoznačné, nemá stejný význam. Jinak vypadají důkazy v matematice, ve fyzice, jinak v historii, jiné jsou důkazy lásky ve styku mezi osobami. Nepřenáší se metoda fyzická do umění, ani matematika do lásky. Dá se na člověka aplikovat metoda fyzická? Jistěže! Vždyť přece se dá měřit, vážit, padá volným pádem. Je hmotný, protože je z hmoty jeho tělo!

Hmota však nemyslí, nepočítá, nebásní, nefilosofuje. Člověk ano. Vyvíjí mnoho činnosti, která překračuje možnosti hmoty. To všecko vedlo rozumné filosofy všech kultur a směrů k tomu, aby uznali, že člověk není jenom hmota, že má princip života vyššího, tj. duši.

Jak jsme už poznamenali, tyto důkazy o existenci duše křesťané nevymyslili, převzali je od jiných, protože jsou universálně lidské. Proto byl také byla chyba myslit, že je někdo křesťanem jenom proto, že věří v existenci duše. Písmo a křesťanská tradice nás přenáší ještě dál, do sféry podstatně vyšší. Podle tradice řeckých Otců se křesťan skládá ne ze dvou, ale ze tří složek: z těla, z duše a z Ducha sv. Ten sestoupil v den Letnic na apoštoly a toho dostáváme při křtu.

Pochopitelně se normální člověk ptá po důkazech. Pro existenci těla máme důvody hmatatelné. Existence duše se dokazuje rozumově. Jak přesvědčíme jiné o existenci Ducha sv.? Každý život se poznává ze svých projevů, Duch sv. nám dává milost posvěcující, která je účast na životě Božím. Projevuje se to navenek? Ve Skutcích apoštolů čteme mnoho o projevech Ducha v církvi. Apoštolové zázračně uzdravovali, křesťané prorokovali, mluvili jazyky. Kdo je schopen činnosti, která převyšuje schopnosti a možnosti lidské, právem předpokládáme, že tu působí vyšší síla, moc Boží.

A přece už sv. Pavel tak krásně rozvinul Korinťanům (kap. 13) nepřesvědčivější důkaz o existenci Ducha sv. v nás. Cení si zázraků, cení si proroctví, daru jazyků. Ale nakonec prohlásil slavnostně: ?Lásku však kdybych neměl, co to všecko pomůže?? (v. 2). Kdo má lásku, je duchovní ve smyslu křesťanském.

?To máte krásné zaměstnání. Zabýváte se něčím, co neexistuje a proto máte svobodu myšlení,? prohlásil německý inženýr. Ano, dali bychom mu snadno za pravdu. Je to něco, co neexistuje ve hmotě, je to něco, co neplyne z logických principů duševní činnosti, je to živý zážitek duchovní svobody a neuhasitelná touha po tom, aby se uskutečnila v platnosti. Kdo má ten zážitek, už další důkazy o existenci Ducha svatého nepotřebuje. Kdo žije, ten svůj život dokazovat nemusí, má jej v žilách a ve všech svých pohybech, v jeho dechu dýchá Duch Boží.