Drazí bratři a sestry,
Dnes navážeme na řadu katechezí, které byly přerušeny návštěvou Brazílie, a budeme opět hovořit o velkých osobnostech ranné církve, které jsou dnes i pro nás učiteli křesťanské víry a svědky její trvalé aktuálnosti. Budeme dnes hovořit o Afričanovi Tertulliánovi, který na přelomu druhého a třetí století dal počátek křesťanské literatuře v latinském jazyce. Jím počínaje, se teologie začíná pěstovat v této řeči. Jeho dílo přineslo významné plody, jejichž podcenění by bylo neomluvitelné. Jeho vliv je patrný v několika rovinách, počínaje terminologií a obnovou klasické kultury až k vymezení ?křesťanské duše? ve světě a k formulaci nových přístupů k lidskému soužití. Neznáme přesně data jeho narození a smrti. Víme však, že se mu v Kartágu koncem 2.století dostalo od pohanských rodičů a učitelů solidní rétorické, filosofické, právnické a dějepisné formace. Potom se obrátil na křesťanství, zřejmě přitahován příkladem křesťanských mučedníků. Své nejznámější spisy začal publikovat roku 197. Příliš individualistické hledání pravdy spolu s jeho charakterovými krajnostmi, zejména jeho přísnost, jej postupně zavedly k tomu, že opustil společenství Církve a vstoupil do sekty montanistů. Originálnost jeho myšlení spojená s pronikavou účinností jeho slovníku mu zajistila vrcholné místo v antické křesťanské literatuře.
Proslulé jsou zejména jeho apologetické spisy. Vyznačují se dvěma hlavními záměry: jednak vyvrátit závažná obvinění, která byla vznášena pohany proti novému náboženství, a pak konstruktivnější a misionářský záměr předávat poselství Evangelia v dialogu s kulturou své doby. Jeho nejznámější dílo Apologeticum odhaluje nespravedlivý přístup politických autorit k Církvi; vysvětluje a brání učení a mravy křesťanů; určuje rozdíly mezi novým náboženstvím a hlavními filosofickými proudy doby; manifestuje triumf Ducha, který se staví proti násilí pronásledovatelů krví, utrpením a trpělivostí mučedníků: ?Žádná sebe přesvědčivěji připravená krutost nepomůže. Je spíše povzbuzením pro křesťany. Čím více nás kosíte, tím více nás je. Krev křesťanů je semenem (semen est sanguis christianorum)!? (Apologeticum 50,13). Mučednictví, utrpení pro pravdu nakonec vítězí a je účinnější než krutost a násilí totalitních režimů.
Jako každý dobrý apologeta, si však Tertullián zároveň všímá potřeby sdělovat pozitivně podstatu křesťanství. Zavádí tedy spekulativní metodu, kterou vysvětluje racionální základy křesťanského dogmatu, a systematicky je prohlubuje, počínaje opisem ?Boha křesťanů?: ?Co uctíváme - tvrdí Apologeta - je jeden Bůh.? A pokračuje pak s použitím protikladů a paradoxů, které jsou pro jeho slovník typické: ?Ten Bůh je neviditelný, i když jej lze vidět; je nepostižitelný, i když jej můžeme milostí postihnout; je nezměrný, i když se lidskými smysly dá ohodnotit. Proto je velký a pravý!? (ibid., 17,1-2-).
Tertullián kromě toho učinil obrovský krok ve vývoji trojičního dogmatu. V latinské řeči nám dal terminologii vhodnou k vyjádření tohoto velkého tajemství, když zavedl výrazy ?podstata? a ?tři Osoby?. Podobně také velmi rozvinul správné termíny vyjadřující tajemství Krista, Božího Syna a pravého člověka.
Tento Afričan pojednává také o Duchu svatém a dokazuje jeho osobní a božský charakter: ?Věříme, že Ježíš Kristus podle svého příslibu poslal od Otce Ducha svatého, Parakleta, který posvěcuje víru těch, kdo věří v Otce, v Syna a v Ducha? (ibid., 2,1). V dílech Afričana se objevují mnohé texty o Církvi, kterou Tertullián vždycky uznává za ?matku?. I po svém příklonu k montanismu, nezapomněl na to, že Církev je Matka naší víry a našeho křesťanského života. Věnuje se také morálnímu jednání křesťanů a budoucímu životu. Jeho spisy jsou důležité i proto, že zachycují v křesťanských společenstvích živé tendence ve vztahu k Nejsvětější Panně, svátosti Eucharistie, Manželství a Smíření, petrovskému primátu, modlitbě? V oněch dobách pronásledování, v nichž se křesťané zdáli být ztracenou menšinou, apologeta vybízí zejména k naději, která ? jak čteme v jeho spisech ? není pouhá ctnost sama o sobě, nýbrž určitý způsob, zahrnující každý aspekt křesťanské existence. Chováme naději, že budoucnost je naše, protože budoucnost je Boha. Vzkříšení Páně je nám tak prezentováno jako základ našeho budoucího vzkříšení a je tak hlavním předmětem důvěry křesťanů: ?Tělo bude vzkříšeno ? tvrdí kategoricky Afričan ? celé tělo, vlastní tělo a veškeré tělo. Ať je kdekoli, je uchováváno u Boha mocí nejvěrnějšího prostředníka mezi Bohem a lidmi Ježíše Krista, který vrátí Boha člověku a člověka Bohu? (O vzkříšení mrtvých, 63,1).
Z lidského hlediska lze určitě hovořit o Tertulliánově životním dramatu. Postupem času se vůči křesťanům stával stále náročnějším. Požadoval od nich za každých okolností, a zejména při pronásledování hrdinské jednání. Ustrnul ve svých postojích a nešetřil tvrdými kritikami a nevyhnutelně se tak ocitl v izolaci. Ostatně i dnes zůstávají otevřeny mnohé otázky nejen o teologickém a filosofickém myšlení Tertulliána, ale také o jeho vztahu k politickým institucím a k pohanské společnosti. Tato velká morální a intelektuální osobnost, muž, který tak výrazně přispěl ke křesťanskému myšlení mi dává hodně k zamyšlení. Je zřejmé, že mu nakonec chybí prostota, pokora vřadit se do Církve, přijmout její slabosti a být tolerantní k druhým i k sobě. Díváme-li se pouze na samotnou velikost jeho myšlení je to právě tato velikost, která se začíná ztrácet. Podstatnou charakteristikou velkého teologa je pokora být s Církví, přijmout její i své vlastní slabosti, protože pouze Bůh je skutečně svatý. My však neustále potřebujeme odpuštění.
Afričan je nakonec také zajímavým svědkem počátků Církve, kdy se křesťané stávali autentickými subjekty ?nové kultury? v těsné konfrontaci klasického dědictví a evangelního poselství. On je autorem proslulého tvrzení, podle něhož naše duše ?je přirozeně křesťanská? (Apologeticum, 17,6). Tertullián tu naráží na trvalou kontinuitu mezi autentickými lidskými a křesťanskými hodnotami. On je také autorem reflexe, která vznikla přímou obměnou Evangelia, a podle níž ?křesťan nemůže nenávidět ani vlastní nepřátele? (srov. Apologeticum 37), poněvadž nevyhnutelný morální obrat volby víry činí z ?nenásilí? pravidlo života. Nikdo nemůže nevidět dramatickou aktuálnost tohoto učení také ve světle otevřené diskuse o náboženstvích.
Ve spisech tohoto Afričana se zkrátka stýkají početná témata, kterým jsme i dnes povoláni čelit. Přivádějí nás k plodnému vnitřnímu hledání, ke kterému všechny věřící vybízím, aby dokázali stále přesvědčivějším způsobem vyjadřovat Pravidlo víry, ono pravidlo, ?podle něhož - vrátíme-li se znovu k Tertulliánovi ? věříme, že existuje jediný Bůh a mimo Stvořitele světa žádný jiný: On učinil každou věc z ničeho prostřednictvím svého Slova, zrozeného přede všemi věcmi? (De praescriptione haereticorum, 13,1).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
