Vážení a milí posluchači Rádia Vatikán, jsem opravdu rád, že se s vámi po delší době odmlčení mohu opět setkat a společně se zamýšlet nad nejrůznějšími aspekty života křesťanů v dnešním světě. Jsem si vědom toho, že o této problematice bylo napsáno bezpočet erudovaných publikací, bylo prezentováno mnoho přednášek a v časopisech bylo na toto téma publikováno nemálo nejrůznějších článků. Nemám ambice pokoušet se v těch několika málo minutách o všeobjímající shrnutí ani předkládat nové a objevné myšlenky. Své příspěvky chápu spíše jako kamínky do mozaiky, jeden z mnoha názorů v diskuzi, která v církvi probíhá a která probíhat musí, pokud má být církev opravdu živým organismem a ne rigidní zkamenělinou dávno uplynulých časů.

K dnešnímu zamyšlení mě inspiroval biblický verš: Vy jste sůl země. Napadlo mě, proč Kristus zvolil právě tento příměr a zda vůbec může být ještě v něčem inspirativní pro praktický život křesťana žijícího uprostřed Evropy na začátku jednadvacátého století. Uvědomil jsem si, že sůl má několik velmi charakteristických vlastností, které jsou možná zajímavé pro pochopení zmíněného úryvku. Už žáci základní školy vědí, že kuchyňská sůl je poměrně jednoduchou chemickou sloučeninou dvou prvků ? sodíku a chlóru. Z pohledu chemika tedy látka nijak zvlášť zajímavá. Žádné složité molekulární vazby, žádné řetězcovité struktury, které jsou charakteristické pro organické sloučeniny uhlíku. Přesto je kuchyňská sůl pro život člověka zcela nezbytná. Nedostatek soli vyvolává v organismu vážné poruchy, v extrémních případech až smrt. Vzpomínáte si ještě na pohádku Sůl nad zlato? V tom dětském příběhu nám rodiče sdělovali moudrost ověřenou zkušeností mnoha generací. V čem jsou ale křesťané a jejich víra soli vlastně tolik podobní? Chtěl nám Kristus touto parabolou naznačit, že víra křesťanů není nic tajemného a komplikovaného? Vždyť narozdíl od mnoha jiných náboženství, kde je kladen důraz na přesné dodržování složitých kultovních předpisů, podstata křesťanství spočívá především v navázání osobního vztahu s Bohem, na jehož dobrotivou lásku se spoléháme jako na největší jistotu svého života. Nejde o žádné složité struktury, ale o ten nejjednodušší a zároveň nejčistší vztah: JÁ ? TY. A stejně jako chronický nedostatek soli může zapříčinit smrt, také deficit transcendentního rozměru lidského života mívá pro člověka často fatální důsledky.

Sůl má však ještě jiné, pozoruhodné vlastnosti. Při rozpuštění v kapalině nebo pokrmu není při zběžném zkoumání patrná. Na rozdíl od jiných látek pokrm ani neobarví, ani mu nedá nezaměnitelnou vůni. A přeci stačí její přiměřené množství k tomu, aby se z nepoživatelné substance stal dobrý pokrm, v němž vynikne chuť a vůně specifických přísad. Zdá se mi, že i v tomto ohledu je podobenství o soli přiléhavé. Vždyť síla křesťanství nikdy nespočívala v množství věřících, politickém vlivu křesťanů či v bohatství církve. Dějinná zkušenost nás naopak učí, že období, kdy byli křesťané dominující majoritou, nebyla vždy pro církev právě těmi nejšťastnějšími. A stejně jako rozpuštěná sůl v pokrmu, nemusí být ani křesťanská víra vždy a za každou cenu nutně viditelná k tomu, aby splnila své poslání. Osobní zkušenost mě vede k přesvědčení, že masová shromáždění a okázalé slavnosti sice mohou být krátkodobou posilou ve víře (stejně jako slaneček je čas od času vítanou pochutinou), ale onen intimně osobní vztah s Bohem většinou vzniká a upevňuje se v soustředěném tichu soukromí vlastního nitra. S tím souvisí i další má osobní zkušenost, která se týká lidí veřejně známých a sledovaných. Ti, kteří prožívají svou víru jako zcela integrální součást svého života jsou většinou velmi zdrženlivý v tom, jakýmkoliv způsobem své náboženské přesvědčení demonstrovat na veřejnosti. Naopak ti, kteří si zakládají na místech v prvních lavicích v kostele, aby náhodou neunikli pozornosti kamer, ve mně mnoho důvěry nevzbuzují. Vždy mi v této souvislosti vytanou na mysli slova jedné řádové sestry, která mi kdysi řekla: ?Intimní vztah muže a ženy a osobní vztah k Bohu, to jsou dvě věci, o kterých zralí lidé hovoří jen zřídka a ještě šeptem??

Napadá mě ještě jedna oblast, kde funguje náš solný příměr dokonale. Jak víme z filmového zpracování již zmíněné pohádky, dobrý kuchař používá soli - přiměřeně. Sůl je tedy pro něho pouhým prostředkem k tomu, aby vynikla jiná chuť a vůně. Jen velmi málo pokrmů má své kouzlo v tom, že chutnají slaně. Nemělo by to být podobně i s naší vírou? Neměla by být jen základem pro to, aby vynikly vlastnosti, schopnosti a dary, kterými je obdařen každý z nás, ač každý trochu jinak? Možná i vy máte zkušenost s ?křesťanskými slanečky? ? tedy s lidmi, kteří si zakládají především na své zbožnosti, které věnují svůj čas a úsilí, zatímco svá nadání a vlohy nechávají spokojeně odpočívat.

V závěru svých dnešních úvah bych se rád obloukem vrátil na začátek, tedy ke zmiňovanému biblickému verši. V druhé polovině věty totiž Kristus pokračuje naléhavým apelem: jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Nejsem sice profesionální biblický exegeta, přesto mě při čtení Písma už mnohokrát napadlo, jak často se zde objevují varování proti polovičaté víře a náboženskému formalismu. Jakoby nám Kristus znovu a znovu připomínal ? o nebeské království se musíš sám v sobě poprat. Každý den, každou hodinu, každý okamžik. S trochou nadsázky by se asi dalo říci, že nic není obrazu biblického křesťana vzdálenějšího, než ?neslaný, nemastný nekňuba?, sám se sebou spokojený ve svém zformalizovaném kultovním stereotypu.

Ve společném přemýšlení nad biblickým příměrem o soli by se dalo pokračovat ještě dlouho. To však není účelem tohoto zamyšlení. Jeho účelem ostatně není ani jakékoliv poučování nebo kritika a pevně doufám, že tak má předchozí slova nevyzněla. V těch několika málo minutách jsem se pokusil ukázat, jak zajímavé a svým způsobem i dobrodružné může být promítnutí biblického textu do běžného života. Jsem rád, pokud se mi to alespoň částečně podařilo. Do nadcházejícího léta vám přeji, abyste si dosyta užili sůl mořských vln a vyhnuly se vám všechny okamžiky, které s sebou přináší slané slzy na tváři.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"