Měkké, slovanské rysy, světlé dlouhé vlasy spadající na ramena, žádný ?make up?, zato ale jiskrný pohled, který neuhýbá před protivníkem, vyhraněné přesvědčení. Taková je Eva Jablonka, narozená v Polsku, ale jedna ze špičkový profesorek univerzity v Tel Avivu, kde žije a učí a je obdivována tamními univerzitními studenty, kolegy i kulturní veřejností. Znají její dynamické úsilí ?uvést v pochybnost onu genocentrickou verzi neo-darwinismu, která v posledních padesáti letech ovládla biologické myšlení?. Zastává totiž, že jsou zcela neuspokojující evoluční teorie, dnes tak populární, jež kladou důraz jedině na DNA, na náhodnost jejich proměn a na schopnost předávat zděděné inoformace během řetězce žijících jedinců.

Jistě postavit se proti převládajícím postojům je vždy nepohodlné a v tomto případě také riskantní na úrovni komunikace: v polemické atmosféře vytvořené kolem tohoto tématu je snadné, aby kritický postoj k darwinismu dostal ihned nálepku a byl diskvalifikován jako kreacionistický a ?tedy? protivědecký. Ona však nepřijímá toto subtilní vydírání a vznáší požadavek, který vyvěrá z každého vážného kulturního úsilí, totiž ?dát na prvé místo respektování pravdy a věrnost tomu, co mohou dokázat nashromážděné údaje?. Ostatně je velmi rozhodná, když rozptyluje jakýkoliv stín kreacionismu.

Při setkání v Miláně, kde byla prezentována kniha ?Evoluce ve třech dimenzích (Utet) , kterou napsala Marion Lambová, jsme měli potvrzeno, co jsme mohli číst mezi řádky textu, který se pohybuje na přísně vědecké úrovni: čím více se tříbí naše schopnost popisovat přírodu, tím více se vynořuje krása a bohatství stvoření; a kdo, jako mnozí zastánci Intelligent Design (Inteligentního plánu) se uchyluje k přímým zásahům Boha, aby vyplnil ?díry? vědy, nejen že dělá metodologicky nesprávnou operaci, nýbrž i zmenšuje možnost všude vyhmátnout bohatství oněch znamení. A právě od nesmírné rozmanitosti přírody udělaly první kroky jak prof. Jablonka tak Marion Lambová, aby sestavili onu ?novou syntézu evolučních teorií? jak to už někteří vědci nazývají.

Když si položily otázku, co určuje dědičnost, to je předávání charakteristických rysů jedné generace druhé, obě vědkyně shromáždily nesmírné množství údajů, jež stačilo, aby uvedly v pochybnost ústřední dogma molekulární biologie: zastávají totiž, že ne ke všem genetickým změnám dochází čirou náhodou a že existují mechanismy, které umožňují změny genetického bohatství, k nimž došlo vlivem faktorů externích vůči DNA. Krátce: náhodné změny nejsou jediným způsobem, jak se předává dědičná informace a tedy toto předávání není výsledkem velké rulety, ale dává zahlédnout procesy nějakým způsobem vedené. Ona genetika je pouze jednou z cest, jednou z dimenzí, jak je nazývá prof. Jablonka. Je k nim třeba přidat tzv. epigenetiku, cestu týkající se chování a symbolickou.

Vysvětlit epigenetickou dimenzi je dosti těžké a Jablonka si pomáhá účinnou analogií: předáváním hudební skladby. ? Partitura je analogií genetické informace, předává se v čase spolu se svými eventuálními úpravami a náhodnými chybami při opisování; provedení skladby, odpovídající získaným charakterům, se nepředává potomstvu. Tak tomu bylo v minulosti. Avšak už tak jedno století tomu tak není. Moderní prostředky nahrávání hudební sklaby umožňují předávat jednotlivá provedení skladeb a někdy se stává, že nějaké vynikající provedení zavede variace v samé partituře, které se pak předávají dalším generacím. Tak se tedy získaný charakter stane dědičným.?

Toto tvrzení má příchuť hereze, doslova nabodává toho, kdo se pevně drží ideologického darwinismu; připomíná Lamarckův model, tabu moderní biologie, který se každý gymnasista naučil posuzovat s ironií jako naivní pokus výkladu přírody, který se stal zbytečný po triumfu darwinismu. Zůstává faktem, že už po třicet let je známo a dokumentováno množství příkladů epigenetických dědičných systémů, že se totiž předávají negenetické informace potomstvu, a Jablonka prohlašuje, že ji více zajímá přihlížet k faktům než poslouchat ono tyranské politicky korektní, které zakazuje jakýkoliv odkaz na lamarckismus.

Tento postoj se stává ještě více angažovaný ve vztahu k dvěma dalším dimenzím evoluce. Jablonka uvádí četné příklady způsobů chování jako odpověď na prostředí nebo asimilovaných skrze proces přizpůsobení se, ty pak jsou zvoleny výběrem a stanou se vrozenými způsoby chování. U živočichů jde o návyky, jak si obstarat obživu, jak se rozplozovat, jak přebývat, jež byly získány vzájemným stykem s jednotlivci téhož druhu; k tomu může dojít různými způsoby: předáváním látek, které ovlivňují chování, prostřednictvím vrývání do paměti a nebo napodobováním rodičů.

V případě člověka se projevují všechny předešlé dynamiky, ale vynořuje se prvek diskontinuity, která činí lidský vývoj zcela odlišný od jakéhokoliv živoucího jednotlivce. ?S člověkem se prosazuje čtvrtá dimenze evoluce, totiž symbolická, na kterou poukázal již filozof Ernst Cassier, jako charakteristická pro lidské bytosti, které on definoval ?symboličtí živočichové? Je to dimneze, která se vyjadřuje skrze racionalitu, jazyk, umělecké vyjádření a náboženskou zkušenost; a která nabývá rozhodující úlohu v našich dějinách evoluce?.

Ve své mnohorozměrné vizi Jablonka vidí, že všechny čtyři způsoby předávání informací navzájem na sebe působí a tak utvářejí průběh vývoje; ten už neprobíhá na slepo, vydán na pospas náhodným genetickým změnám. Změny v dějinách živých bytostí už nemusejí čekat na náhodu genetických změn a na následný přírodní výběr. S objevením člověka ?se symboly stávají hlavními protagonisty evoluce? a když se vynoří něco nového, není to pouze následek nehod při zdvojení DNA, ale může to být kladný výsledek jevů přizpůsobení se a tvořivosti. Tak nehmotné prvky lidské existence vstupují do chrámu vědeckého vysvětlení a vstupují tam plným titulem a hlavní branou.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky