Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, ve starobylém křesťanství je zásadní rozdíl mezi prvními třemi staletími a těmi, jež následovaly po Nicejském koncilu v roce 325, prvním ekumenickém. Jakýmsi ?stěžejním bodem? mezi dvěma údobími je tzv. ?konstantinský obrat? a pokoj v církvi, jakož i postava Eusebia, biskupa z Cesareje v Palestině. On byl nejkvalifikovanějším představitelem křesťanské kultury své doby v mnoha různých kontextech, od teologie po exegezi, od historie po důkladné znalosti. Eusebius je znám především jako první historik křesťanství, ale byl také největším filologem antické církve.

Do Cesareje, kam je pravděpodobně třeba umístnit kolem roku 260 narození Eusebia, se uchýlil Origenes přicházející z Alexandrie a tam založil školu a nesmírnou knihovnu. Právě na těchto knihách se vzdělával o nějaké desetiletí později mladý Eusebius. V roce 325, jako biskup z Cesareje, se zúčastnil v roli hlavního představitele Nicejského koncilu. Podepsal jeho Credo a tvrzení o plném božství Božího Syna, definovaném kvůli tomu ?téže podstaty s Otcem? (homooúsios tó Patrí). Byl upřímným obdivovatelem Konstantina, který si ho také velmi vážil. Oslavoval císaře, nejen ve svých dílech, nýbrž i oficiálními proslovy, u příležitosti jeho dvacátého i třicátého výročí nastoupení na trůn a po jeho smrti v roce 337. Po dvou nebo třech letech umřel také Eusebius.

Jako neúnavný badatel si Eusebius ve svých četných spisech vytyčuje uvažovat a zjišťovat fakta o třech stoletích křesťanství; čerpal přitom důkladně z křesťanských i pohanských pramenů, uchovávaných především v césarejské knihovně. A tak navzdory objektivní důležitosti svých apologetických, exegetických a doktrinálních děl, Eusebius si získal nehynoucí pověst spojenou především s deseti knihami jeho Církevních dějin, v nichž dokázal uchovat před jistým zapomenutím četné události, osobnosti a literární díla antické církve.

Na počátku první knihy historik přesně vypočítává argumenty, o kterých míní pojednávat ve svém díle: ?Umínil jsem si zapsat posloupnosti apoštolů a strávené doby, počínaje od dob našeho Spasitele až k nám; všechny velké věci, o nichž se vypráví, že se udály během dějin církve; všechny ty, kteří řídili a vynikajícím způsobem vedli nejslavnější diecéze; a ony, kteří byli v každé generaci posly božského Slova jak slovem tak spisy; a kteří to byli a kolik jich bylo a v které době žili ti, kteří se z touhy po novotě snažili zajít co možná nejvíc do bludu a stali se vykladateli a podporovateli falešného učení a jako krutí vlci nemilosrdně ničili Kristovo stádce; ... a kolika a jakými prostředky a v kterých dobách pohané potírali božské Slovo; a velké muže, kteří na jeho obranu prodělali tvrdé zkoušky krve a mučení; a konečně svědectví z naší doby a milosrdenství a laskavost našeho Spasitele vůči nám všem? (1, 1; 1,2). Tímto způsobem Eusebius zahajuje církvení dějepisectví; své vyprávění dovádí až do roku 324, do roku, kdy Konstantin po porážce Licinia byl prohlášen za jediného císaře Říma.

Citát, který jsme právě uvedli z první knihy Církevních dějin, obsahuje jistě záměrné opakování. Třikrát v rozsahu několika řádků se objevuje kristologický titul Spasitel a dělá se výslovný odkaz na ?Jeho milosrdenství? a na ?Jeho dobrotivost.? Tak můžeme vyhmátnout základní výhled (perspektivu, hledisko) Eusebiova dějepisectví: jeho dějiny jsou ?kristocentrické?, postupně se v nich odhaluje tajemství Boží lásky k lidem. S ryzím úžasem Eusebius uznává, ?že mezi všemi lidmi celého světa je pouze Ježíš prohlašován, vyznáván a uznáván za Krista (to je Mesiáše a Spasitele světa), že je uváděn pod tímto jménem jak od Řeků tak od barbarů, že ještě dnes ho všichni jeho učedníci rozesetí po celém světe uctívají jako krále, obdivují více než nějakého proroka, oslavují jako pravého a jediného kněze Boha; a více než všechno toto, nakolik Logos už dříve existujícího Boha, vycházející z bytí přede všemi časy, dostal od Otce čest hodnou úcty a je adorován jako Bůh. Ale nejúžasnější věc ze všech je to, že my, kteří jsme se mu zasvětili, ho oslavujeme nejen hlasy a zvukem slov, nýbrž vším nadáním ducha tak, že klademe svědectví vydávané Jemu před sám náš život.?(1,3,19-20) Tak vystupuje do popředí jiný charakteristický rys, který zůstane trvalým v antickém církevním dějepisectví: je to ?mravní úmysl?, který udává tón vyprávění. Historický rozbor není nikdy cílem sám pro sebe; spíše se rozhodně zaměřuje na obrácení a na ryzí svědectví křesťanského života ze strany věřících.

Tímto způsobem se Eusebius živě obrací na věřící každé doby, co se týká způsobu, jak berou záležitosti dějin a zvláště církve. Obrací se i na nás: jaký je náš postoj k záležitostem církve? Je to postoj člověk, který se zajímá z pouhé zvědavosti, snad jen proto, aby se za každou cenu sháněl po senzačních věcech či skandálech? Nebo je to postoj plný lásky a otevřený k tajemství toho, který ví - skrze víru ? že může v dějinách církve vystopovat znamení lásky Boha a velká díla spásy, která On vykonal? Je-li to náš postoj, nemůžeme se cítit než podněcováni k důslednější a velkomyslnější odpovědi a k mnohem více křesťanskému svědectví života. ?Je to tajemství? neúnavně opakoval onen vynikající badatel o církevních Otcích, jakým byl kardinál Jean Daniélou: ?V dějinách je skryt obsah... totiž tajemství Božích děl, která tvoří v čase autentickou skutečnost, skrytou za vnějšími jevy... Avšak tyto dějiny, které Bůh uskutečňuje pro člověka, nerealizuje nikdy bez člověka. Zůstat pouze u kontemplace ?velkých věcí? Boha, by znamenalo vidět pouze jeden aspekt věcí. Proti nim stojí odpověď lidí? (Saggio sul mistero della storia, Brescia 1963, st r 182). Po tolika staletích Eussebius z Cesareje také dnes vybízí věřící, aby žasli, aby kontemplovali velká díla Boha pro spásu lidí. A stejně energicky nás vybízí, abychom napravili svůj život. Vždyť tváří v tvář Bohu, který nás tolik miloval, nemůžeme zůstat nečinní. Je naléhavostí, vlastní lásce , aby celý život byl zaměřen na napodobování Milovaného.

Další články z podrubriky Generální audience