Vypravoval mě kněz: ?Nemohu si zvyknou na to, jak se dnes lidé zpovídají. Přijdou a prostě prohlásí: Zhřešil jsem, otče, odpustě mi! A v čem jste zhřešil? Jak? ? Velké mlčení. Je to hrozně těžké z nich něco konkrétního dostat. Jaký je to rozdíl od starších? Ti se naučili vypočítat všecko přesně: co proti prvnínu, druhému, pátému přikázání, kolikrát ...?
Kněz si stěžoval na nedostatek přípravy ke zpovědi, která se mu zdá už chronická. Ale vlastně tu jde o dvojí různý přístup k tajemství hříchu. Naše katechetická průprava vždycky postupovala více méně takto: Nejdříve musíme znát naše povinnosti a rozlišovat špatné skutky, kterými se proviňujeme. Děti u zpovědi vyznávají: Neposlouchal jsem rodiče, vadil jsem se se sestrou, nechtěl jsem se večer modlit, atd. Děti dobře vědí, že se to nemá. Cítí to však jako hřích? Jsou si vědomy, že jim musí odpustit Bůh, kterého urazily? To je ovšem problematické. K tomu se musí ponenáhlu dospět. Ostatně i dospělý k tomu přijde jenom podle hloubky a intensity duchovního života.

Právě proto, že je to druhé vyznání důležitější, že se pomalu probouzí a prohlubuje, myslíme, že pedagogičtější je začínat vyznáním prvním, lehčím, více zevnějším, které se dá kontrolovat jako přestoupení zákona. Ale není to metoda absolutně platná.

U lidí, kteří systematickou morální výchovu neměli, se vědomí hříchu probouzí jinak, řekli bychom ne objektivně, ale subjektivně. Často se stává, že přiklekne ke zpovědnici někdo a nemá, co by řekl. Stává se to v jižních zemích často. Vůbec se s tím takový kajícník neskrývá. Dodává ještě na vysvětlenou: ?Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokrad. U nás se pracuje, my na hříchy nemáme čas.? Zpovědník se opatrně vyptává: ?A co v rodině?? ?Všechno v pořádku.? ? ?Chodíte do kostela, modlíte se?? ?Když mohu, jdu, když nemohu, nejdu. Modlím se. Někdy bohužel na to zapomenu.? ? ?A v šestém přikázání vám svědomí také nic nevyčítá?? ?Prosím vás, v mém věku? Na to už se ani nemyslí!? Jednou jsem v takovém případě prohodil ironicky: ?Ale vy jste přece úplný světec! Nač se potřebujete vůbec zpovídat?? Na to pak přišla odpověď jednoduchá a celým tónem upřímná: ?Světec, to nejsem! Dnes je výroční den úmrtí mé matky, chtěl bych jít k přijímání. A to víte, před Pánem Bohem potřebujeme očištění, musí nám všelicos odpustit, abychom se mohli modlit.? Někdo to může nazvat primitivním postojem. Ale právě primitivní lidé mívají vyvinutou schopnost hned vycítit to nejdůležitější. Písmo často přirovnává poměr duše k Bohu k manželství. Jednoduší lidé nevědí, jaké jsou povinnosti muže a ženy v zákoníku. Ale okamžitě vycítí, když se vzájemný poměr zkalil, když už to není vztah čistý a upřímný. Podle sv. Řehoře Nyského je privilegium čisté duše tzv. parrhenia, volný přístup k Bohu, tak jako za starých časů směli blízcí příbuzní krále kdykoliv ?vidět jeho tvář?, vstoupit do paláce. Hříchem toto privilegium člověk víc a víc ztrácí. Chce-li do paláce s prosbou, zadrží ho hlídka. A v tom okamžiku si uvědomí, že se něco stalo. Hledí se smířit. Někdy to jde jen všeobecně. Ale většinou se musí najít i konkrétní příčina, která omezení způsobila. Člověk se ptá: co jsem vlastně udělal? Čím jsem Boha urazil? Který Boží zákon jsem přestoupil? Dá se to napravit?

Máme tu tedy opačný vývoj než ten, o kterém jsme mluvili na počátku, který se užívá při výchově. Tam se postupuje z vědomí objektivního hříchu k vědomí vlastní subjektivní hříšnosti. Zde jde naopak z vědomí viny k rozpoznání objektivních zákonů a směrnic morálky.

Nakonec se můžeme ptát: Má tato úvaha nějaký aktuální smysl dnes? Pozorujeme všeobecný úpadek morálních zásad. Lidé jim prostě přestali věřit. Řekne-li se, že to a to se nesmí, hned se ozve otázka: ?Proč? Copak je v tom zlého? Církev to zakazuje? Církev se přece mění. Uzná, že to, co platilo dřív, už dnes neplatí.? Těžko je takové přesvědčovat. Avšak přesvědčí se sami hned, když se začnou doopravdy modlit.

V jednom americkém katolickém charismatickém kroužku mě vypravovali o zkušenostech s mužem, který žil v neplatném manželství. Tvrdil, že v jeho situaci to jinak nejde, že si je jistý, že je to před Bohem všecko v pořádku. Na společné modlitby chodil. Pak ale na čas přestal. Za nějakou dobu se vrátil a rodinný život už byl urovnaný a to s velkými obětmi. ?Jinak bych se tu s vámi už nedokázal modlit.?: dodal.

Opakuje se tu stará náboženská zkušenost: modlitba předpokládá čistotu života, ale z druhé strany modlitba očišťuje, k mravní čistotě vede.