V nepsaném kalendáři profánních výročních slavností je s dnešním datem spojeno jedno z nejodpudivějších. Na internetových stránkách se už osm let veselí nad svou perverzností pedofilové, zapalují virtuální modré svíčky a drze tomu říkají ?Boy Love Day?. Podle údajů italského Interpolu bylo od roku 2001 zaznamenáno zhruba půl milionu fotografií, které dokládají zneužívání více než dvaceti tisíc dětí. Z toho jen pět set bylo identifikováno.
Letos poprvé vyrazila do boje proti hororům na internetu celá italská veřejnost. Řím je oblepen plakáty ?Fermiamo gli orchi? (Zastavme příšery), ministryně Bindi navrhuje, aby obhajoba pedofilie byla považována za trestný čin, v řadě italských měst probíhají manifestace, jako výraz solidarity s oběťmi pedofilie bude celou noc osvětlené Koloseum. Mezi průkopníky italského boje proti pedofilii hraje přední roli práce kněze Fortunata Di Noto, zakladatele sdružení Meter, které v posledních letech upozornilo na více než 1500 pedofilních webových stran. Ledy se tedy hýbou ? trochu pozdě, ale přece. Proč pozdě? Na jedné straně jistě "pomáhají" stará tabu. Přece jen nebezpečnější jsou ale stárnoucí teoretici sexuální revoluce, zapšklí progresisti z roku 1968. Naštěstí jsme o pár desetiletí jinde a z idejí otců stále moderního relativismu už bylo dávno vytěsněno to, co se dnes k jejich ?image? nehodí. Nicméně jednou za čas stojí za připomenutí.
Gerd Koenen navrhoval ?sexuální aktivitu? jako integrální součást her v mateřských školkách. Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir nebo Michel Foucalt podepsali petici, která se dožadovala legalizace sexuálních vztahů s neplnoletými. A koneckonců nemusíme se vracet do 60. let. Aldo Busi, patrně nejpopulárnější italský homosexuální autor, veřejně tvrdí, že podle něj jsou homosexuální vztahy přípustné od třinácti let, protože tehdy se pro ně chlapec prý může svobodně rozhodnout (Manuale per il perfetto papà).
Je opravdu málo lidí, kteří by s těmito vývody souhlasili. Problém je ale širší. A v mnoha jiných, neméně závažných otázkách, které se bez zakotvení v přirozeném zákoně velice snadno rozviklají a zdegenerují, má dnešní západní svět daleko méně jasno. Jednou z nich je vztah ke smrti. Na jedné straně vámi otřese, kolik lidí u nás vůbec nezajímá poslední rozloučení s vlastními rodiči. Na straně druhé přebujelý kult svobody povýšil diskuse o potratech a o eutanázii na společné téma všech světových parlamentů.
Trochu zprofanovaný ? protože nelibozvučný ? výraz Jana Pavla II., který mluvil o ?kultuře smrti?, přeci jen má své opodstatnění. Je to jeden z proudů naší pluralitní doby. Není potřeba být z něho vyděšený a předpovídat apokalypsy. Ty totiž stejně jako smrt patří k lidské existenci od vyhnání z ráje. Tragika ztracené rajské nesmrtelnosti stojí na počátku bestiária soukromých hříchů, stejně jako těch veřejných, a patří k hojným zásobárnám inspirace pro triumfy smrti všech dob.
Co děsí v naší době je spíš jejich svůdný škleb podávaný v elegantních baleních. Středověk ukazoval, jak nemilosrdné šípy smrťáků zasahují mladé a starce nechávají naživu, jako velmi každodenní memento mori, a barokní kostnice - navzdory pro nás trochu morbidnímu estetismu - byly projevem úcty k tělesné schránce mrtvých, o jejichž posmrtném trvání nikdo nepochyboval. V naší době smrtka odhodila kosu a stala se koketou nalíčenou takovou vrstvou ideologií, že je k nerozeznání od univerzálních žen bez věku a bez výrazu zaplňujících stránky časopisů. Slovo ?kultura?, které Jan Pavel II. užil, odkazuje právě k tomuto pokleslému estetismu, podplacenému farmaceutickými koncerny a čert ví kým ještě.
Ještě záludnější podobu má ale tam, kde jde o podobně pokleslé formy myšlení. Nebo spíš o bezmyšlenkovité úlitby tomu ?duchu doby?, který nemá nic společného s Duchem svatým, ať už si jeho působení uvědomujeme nebo ne. Tam, kde se očekává jen potlesk určité skupiny lidí a zapomíná se na svízelnou cestu hledání pravdy, nejde o nic jiného než o intelektuální kýč. Ten už není jen estetickou kategorií, nýbrž jednovaječným dvojčetem ?kultury smrti?, zdárně se živící vším, co člověka vzdaluje od Boha.
Výmluvný protějšek má ale i ve světě vizuální kultury. Damien Hirst právě vystavuje v Londýně cosi, co je prý nejdražším kusem moderního umění na světě: platinový odlitek lebky, posázený více než osmi a půl tisíci diamanty. Zdá se, že kult smrti dostává právě v našich dnech své zlaté tele.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
