?Násilí, samé násilí, povzdechl si starý pán a zavřel noviny. ?Nemohu číst ani ty tituly.? Staří lidé se ovšem vždy pohoršují nad zkažeností světa, který přichází hned potom, co oni mu dávali tvar a barvu. Mají ovšem po ruce dost důkazů. Mladí se snaží být optimisti. Potřebují elán do života. Proto hledají ke stejným faktům jiný přístup. U konkrétního problému násilností, o kterém píší noviny, a která se nedají ani popřít ani omluvit, obyčejně dodávají: ?To všecko přece bylo v dějinách vždycky. Dnes se to jenom víc vnímá, protože se o tom všem hned ví.? Nemůžeme popřít, že je v odpovědi kus pravdy. Dnešní komunikační prostředky, mají nesrovnatelně větší možnosti než švabachem tištěné letáčky, jaký jsem našel v babiččině Nebeklíči uložený. Byl to jeden z těch, co se prodávali na jarmarku. Byla tam na čtyřech stránkách píseň o hrozném mordu, kterýž se stal L.P.1827 v hájovně lesu v Vranova.

Zločinci byli vždycky, a ti se neštítili ovšem prostředků, které měli k dispozici? Ale to není totéž jako ten fenomén, o kterém se diskutuje dnes: značný sklon k násilnosti, jaký se jeví u dnešní mládeže. Nejde tu jenom o ty, kteří jsou zkažení a patří do kategorie zločinců. Myslíme například na obyčejného studenta na univerzitě ze slušné rodiny a celkem ne zrovna s výstředním programem. Je pochopitelné, že diskutuje o společnosti, o spravedlnosti, že je členem kroužku, který má program, třebas nevyzrálý a ztřeštěný. Nedivíme se ani víře mladíků, kteří doufají, že změní svět a společnost a že proto horlí. Násilnost ovšem začíná v tom okamžiku, kdy se jim zdá samozřejmým, že mají právo si opatřit bomby a vyhodit do povětří něco, co by vzbudilo pozornost. Zabít nevinného policistu, úředníka, soudce, to v této souvislosti nemůže být zločin, vždyť je to pro ideál! Ale to není všecko. Vyskytují se násilnosti i pro nic za nic, z jakési perverzní radosti něco zničit nebo dokonce zabít. I taková perverzita ovšem v dějinách byla. Dostala se občas taková individua i na trůn za vládce nad jinými. Nechme stranou otázku, bylo-li jich dřív víc nebo míň než dnes. Vždycky se však musíme zamyslit nad tím, z čeho taková zrůdná mentalita vyrůstá, aby se mohlo myslit na záchranu. Náhodou jsem se dostal do rozhovoru tom s někým, kdo studoval problém z psychologické stánky, a to v Kanadě.

Zvedl jsem s podivením obočí, když mě řekl, že se zabýval škodlivým vlivem plastických pytlů na odpadky na vývoj dítěte. Zpočátku jsem vůbec nemohl pochopit oč jde. Ukázal mě tedy přede dveře prvního domu a tam stál, jako v tolika jiných zemích, černý plastický pytel se smetím a s odpadky jídel, rubbish. Obecní vůz pak přijede, naloží pytle a vyveze je někam za město, kde se pálí, co se pálit dá, nebo se tím zavalují nějaké neužitečné jámy kdesi v prérii.
Pokrčil jsem rameny: ?Nevím, co tu může být škodlivého pro výchovu dítěte. Mít dům a město čisté je naopak požadavek spořádanosti. Běžte se podívat, jak vypadají města, kde se to nedodržuje a nebo kde se pytle sbírají nepravidelně a mezi tím je psi rozhrabou!?

Odpověděl mně více méně v tomto smyslu: Tak myslí všichni normální lidé a nedá se ani jinak dělat. Ale tak myslí všichni dospělí. Vžijte se však do situace malého dítěte, které začíná mít první vjemy, dostane první hračky, uloupí si první nálepku od piva nebo krabičky sýrů. I na venkově brzo děti zjistily, že jsou dospělí nepřítel č.1 těchto ?pokladů?, rádi by staré krámy vyhodili. Ale dítě, nutně potřebuje ke svému životnímu vývoji, aby se s věcmi, které objevilo, také sžilo, aby k nim našlo osobní poměr. Na venkově si tedy našlo dutý strom v zahradě, odpáčenou desku v podlaze. Mělo skrýš pro svůj poklad chráněnou tajemstvím, zjevenou nejdůvěrnějšímu příteli. Tím se poměr k věcem stále prohluboval. V moderním bytě není pro skrýše prostředí. Domácí policie všecko hned objeví a staré krámy nemilosrdně končí v černém pytli na smetí. Dítě nad tím teskní, diví se tomu, a pak tam ze zoufalého napodobení hodí i hračky nové, když je přestaly bavit. Octla se tam někdy i domácí kočka k pohoršení celé rodiny. Ale čemu se teď vlastně diví dospělí? Naučili systematicky děcko odhodit všechno, co má nějaký defekt, co přestane sloužit a bavit. To mu vešlo do krve, stalo se mu to mentalitou normálního člověka našeho civilizovaného světa a věku. Divíte se pak, že jedná později v duchu tohoto principu i s lidmi? S kamarády, se snoubenkou, s manželkou, se starými rodiči a dokonce matky s nenarozenými dětmi? Proč by se to nedalo udělat s policií, se státními úřady. Mnoho věcí na světě se dá považovat za smetí, rubbish.

Druhým účinným prostředkem pro výchovu k násilnosti je podle psychologa, se kterým jsem mluvil, domácí televize. Nechtěl se zabývat programem. O tom totiž psalo mnoho a mnoho pedagogů. Všichni rozumní lidé vědí, že děti nemají mít účast na dojmech, které nedovedou zažít, ke kterým nenajdou rozumný lidský postoj. Zůstanou rušivým prvkem v jejich podvědomí třebas i celý život. Psycholog myslil na televizi jako takovou, s programem neškodným, někdy i zvláště připraveným pro mládež. Střídá se tu obraz za obrazem, jeden pěknější než druhý: moře, hory, děti, děvčata, muži plní energie, lidské osudy, smrt, pochopitelně i krádeže, podvody, zločiny. Všecky ty obrazy by potřebovali dlouhou dobu, aby se strávily, aby se o nich uvažovalo, aby se pochopil smysl. Kdysi se na venkově deset let vypravovalo za černých hodinek, jak sousedce ukradli kohouta, když byla na pouti. Dnes vidíme v televizi za deset minut, jak vykradli banku a postřelili hlídače, jak pátračky se sirénami jezdí po městě. Ale i na ulici se málokdo ohlédne. Tím méně to působí v televizi. Takových věcí je! Kdo by si z toho měl co dělat, není to vážné. Tak se ponenáhlu rodí společnost, ve které mají násilnosti své přirozené místo, která je chrání jako les lišky. Spousta televizních dojmů nás brzo vychová k tomu, že to není vůbec nic vážného. Prý jednou se objevila uprostřed zábavného programu ošetřovatelka z nemocnice a důtklivě prosila nějakého dárce krve, aby se ohlásil telefonem, že pro něho přijedou, že jde o tragický případ. Ti kteří se dívali na program tupě mlčeli než řekl jeden: ?Zhasni to!? Nic se nemusí brát vážně, co se mě netýká.

Uvedl jsem tyto úvahy. Pochopitelně nejsem nepřítel pytle na odpadky ani televize. Skutečnou váhu těchto důvodů ať posoudí odborníci. Já ze své strany obyčejně hledám analogie, které se vyskytují v křesťanské duchovní literatuře. Staří mniši ovšem nepsali o plastických pytlích a televizorech. Ale znali a řešili radikálně zásadní problém. Věděli, jak je nešťastný člověk, který žije ve světě, uprostřed věcí a lidí, ke kterým nenajde vždy osobní poměr. Je sirotek uprostřed velké rodiny Boží. A jak ten poměr najde? Jsou k tomu metody psychologické a pedagogické. Nesmí se jimi pohrdat. Ale je tu přece jenom jeden kořen, z kterého život roste. Je to Bůh, kterého je potřeba objevit ve všem a ve všech, lásku, která nezabíjí, ale všecko oživuje.