Papežovo upřímné, smířlivé gesto, dovolující kněžím i věřícím laikům volné, byť mimořádné užití staršího římského misálu z roku 1962, směřuje v první řadě k té skupině sympatizantů latinské liturgie, která v církvi představuje nepatrnou menšinu. Je to dáno tím, že uplynulo nemálo času od doby, kdy se v první polovině 60.let 20.století ještě v rámci této liturgie konal 2.vatikánský koncil, a již první polovina 70. let byla svědkem všeobecného zavedení liturgie nové, reformované, třebaže ta stará nikdy nebyla formálně zrušena, jak to také ve svém apoštolském listě podotýká Svatý Otec.
Papežova iniciativa byla převážně přijata a pochopena jako velkodušný krok ke smíření jak církevní hierarchií starého kontinentu i mimo něj, tak také mnoha mimocírkevními kruhy. V souvislosti s tím překvapuje spíše to, že se negativní emoce objevily uvnitř církve, bohužel, především v kardinálním nepochopení, které papeže obviňuje z jakéhosi ?návratu? k ?předkoncilnímu duchu?.
Na tomto nepochopitelném nepochopení nezaráží ani tak to, že je papežův krok hrubě dezinterpretován. Zarážející je především tvrdost či uzavřenost srdce, k jehož otevření Petrův nástupce v průvodním listě svého motu proprio vyzývá všechny biskupy. Tvrdost srdce, která v této souvislosti překvapuje zejména tam, odkud jsou tak často slyšet slova dialog, ekumenismus, společenství a jednota...
Ukazuje se tak, že papežův indult zřejmě může být prospěšný nejenom tradicionalisticky orientovaným křesťanům, kteří mimochodem neradi slyší označení lefébvristé, ale také těm katolíkům, kteří pravděpodobně nepochopili správně pokoncilní reformovanou liturgii, protože si ji asi až příliš přivlastnili. Liturgie totiž zůstává především Dílem Božím, jehož blahodárnému působení se křesťan aktivně vystavuje, aby se tak nechal zvnitřku Jeho milostí proměnit čili uschopnit k lásce. Začátkem šedesátých let tak liturgie působila i na koncilní Otce a nová liturgie, reformovaná koncem šedesátých let, tak činí totéž v dnešní generaci. Není proto třeba vést války, které silně připomínají ty pověstné žabomyší. Je třeba hledat smíření. Mělo by to být tím snadnější, čím nepatrnější je ona menšina.
A kromě toho: i když je pravda, že většina dnešních katolíků nemá a nebude mít zájem o starou latinskou liturgii, bylo by stejně poctivé, položit si otázku, proč se zájemci o ni objevují i v mladé generaci, jak na to ve svém listu Benedikt XVI. upozorňuje. U nás jde možná jen o pár stovek věřících. Na celém světě se však k tradiční latinské liturgii hlásí asi milion lidí a zdaleka ne všichni odmítají 2.vatikánský koncil.
Papežova pobídka z jeho listu všem biskupům: ?otevřít srdce a nechat vstoupit všechno, čemu víra dává prostor?, určitě neplatí jen pro církevní hierarchii. Mnozí mají zapotřebí zbavit se předsudku o duchovní fraktuře církevních dějin a všichni máme zapotřebí obnovovat víru v kontinuitu působení Ducha svatého, jehož neustálé pomoci se církev na své dějinné pouti těší. Papežova liberalizující iniciativa tedy vytváří příležitost k tomu, aby všichni mohli rozjímat a věřit tomu, že Duch předkoncilní, koncilní i pokoncilní Kristovy Církve, založené na Petrovi, je stále ten jediný - Svatý. A v srdci prohlubovat chápání smyslu posvátné liturgie římské církve.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
