Nevybíravé výpady proti papeži a katolické církvi se objevily především v tištěných médiích tento týden po vydání papežova dovolení užívat starší latinskou liturgii těmi, kdo chtějí, a dokumentu vatikánské Kongregace pro nauku víry o některých otázkách katolického učení o církvi. Nejenom v deníku Právo, který je vždy spolehlivý, pokud jde o to, využít příležitosti k výlevům zášti a šíření omletých předsudků o katolické církvi, ale z nějakých důvodů - nejspíš z nedostatku jiných nápadů - dorazilo téma ?katolická církev? také skoro do všech titulů regionálního tisku. Autoři příslušných článků (Luboš Resler ? regionální tisk, např. Českobudějovický deník 13.7.2007, Martin Hekrdla ? Právo 12.7.2007) nejenom, že nečetli příslušné vatikánské dokumenty, ale ani tuto potřebu neměli, takže z jejich článků se kromě vyložených lží, jako např. že papež nařídil v církvi užívání latiny, nedozvěděl nikdo nic jiného než jen to staré známé: ?katolická církev je arogantní, konzervativní sekta, která nyní práskla dveřmi, a nechce vést dialog s nekatolickými církvemi?, v článcích nechyběl ani osvědčený odkaz do historie na to, jak církev prý pronásledovala ?filozofy, matematiky, astronomy a další badatele?.
Vedle těchto žurnalistických splašků se objevily i reakce představitelů nekatolických církví. Jednak pozitivní, které pocházely od většiny pravoslavných církví a jednak negativní, které přišly od protestantských církví. Ty druhé rozhodně překvapily, protože přišly od osob, u kterých lze předpokládat jisté zasvěcení do teologické problematiky, což by samo o sobě mělo bránit jejich údivu nad stroze akademickým žánrem subtilních teologických výpovědí katolické hierarchie, které se navíc zakládají na výpovědích 2.vatikánského koncilu a jsou určeny především katolickým teologům a vůbec těm, kteří sdílejí katolickou víru a tedy i katolické učení o církvi. Skutečnost, že toto učení je jiné než učení protestantských církví o církvi je přece notoricky známý fakt, jenž je vlastním důvodem vedení ekumenického dialogu. Nebo snad někdy někdo slyšel od představitelů katolické hierarchie, že by věroučné pozice protestantských církví byly překážkou dialogu? Anebo že by protestantské pojetí církve dělalo z katolíků křesťany druhého řádu? Přesně takové výtky bylo totiž možné slyšet od představitelů našich největších protestantských církví na adresu církve katolické.
Tato rozjitřená situace však přináší také plody: vyšly totiž najevo těžkosti takzvaného ekumenismu, které jsou zaklety už v chápání samotného pojmu ?ekumenický?. Oficiální katolická terminologie tradičně označuje za ekumenické koncily nejen onen 2. vatikánský, ale také 1. vatikánský, tridentský, lateránský atd. až k onomu prvnímu koncilu, který se počátkem 4.století konal v Niceji. Jiný pohled je zřetelný u společenství nekatolických, nemluvě přitom o mnoha žurnalistech, pro které je ekumenismus prázdný pojem, jemuž připisují obsah podle své momentální potřeby. V každém případě však těžkosti, které objektivně existují, je třeba vidět, mají-li být řešeny, a nikterak to neprotiřečí lásce. Čestnost, poctivost a upřímnost přece k opravdovému dialogu patří, ať už má přívlastek ekumenický nebo jiný.
Kromě toho se zdá, že je-li řeč o ekumenismu, jakoby katolická hierarchie s papežem v čele byla pro leckoho dobrá tehdy, zorganizuje-li - případně zaplatí - nějaké to sympozium, nejlépe zahraniční. Užitečná se však jeví také jako nějaký fackovací panák, který je dobrý hlavně ke zviditelnění toho, kdo se odváží jej insultovat. A k tomu, jak každý ví, dnes velké odvahy potřeba není. Naopak.
Již od počátků dějin církve stačí samotná příslušnost k ní jako důkazní materiál inkriminačních a diskriminačních pokusů všech sil, které se stavějí proti hledání pravdy.
Kromě zmíněných těžkostí se tak ukazuje především stará, známá skutečnost: katolická církev je jedinou institucí, jejíž právo mluvit o sobě samé, je popíráno. Dnešnímu světu nevadí ani tak to, vyjadřuje-li se katolická církev k čemukoliv jinému: sociální problematika, ekologie, ba dokonce i ta morálka jsou přijatelná témata. Problém však vznikne vždycky, začne-li katolická církev mluvit sama o sobě. Tady jsou mnozí ? věřící i nevěřící - přesvědčeni, že je třeba ji opravit, ba pokárat. Je to přesně ten problém, který měl Ježíš Kristus, když mluvil o sobě. Právě zde totiž leží kámen úrazu nebo kámen nárožní celého jejího poselství.
Církev zde tak jen věrně následuje svého Pána.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
