Byla osvětová přednáška. O tématu se předem prohlásilo, že je aktuální a zajímavé: poměr práce a kapitálu. Přednáška měla být jenom úvodem k živé a osobní debatě. Debata skutečně byla rušná. Jenom se nakonec všichni shodli, že to bylo zbytečné hádání, kde každý opakoval své, a že se většinou hlavního tématu ani nedotýkala. Není to vlastně smutné, že si lidé nedovedou klidně a rozvážně pohovořit o tom, co tvoří polovinu a někdy i víc jejich života, tedy o práci?

Rozhovory bývají obtížné, když se točí okolo slova, kterému každý rozumí po svém. Slovo ?práce? je zřejmě takový termín. Užívá se ho v denním životě při tolika různých okolnostech: na poli, v továrně, v kanceláři, ve škole, v lese, na vojně. Často to, co je pro jednoho práce, slouží pro druhého jako odpočinek.

Práce je termín právní, národohospodářský, ale je to také výraz náboženský. Ten poslední význam nás ale zajímá nejvíc. Ale i tu musíme najít k věci správný přístup, jinak bychom se dostali do slepé uličky povšechných úvah.

Svatý Benedikt, kterého prohlásili za patrona Evropy, hlásal heslo, které se nám skutečně vtisklo do mentality: ?Ora et labora?, modli se a pracuj! Má mnoho obměn v lidových příslovích. Některá z nich kladou důraz víc na jednu nebo na druhou stranu. Těm, kdo příliš spoléhají na práci, se říká: ?Bez Božího požehnání, marné naše počínání.? Naopak ten, kdo by chtěl lenost ospravedlnit důvěrou v Boha, se upomíná: Člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže.?

Toto chvályhodné heslo ?Modli se a pracuj? už předpokládá jakousi ustálenou terminologii. Máme na mysli dvě řady rozdílných činností, jedné říkáme modlitba, druhým práce. Odříkávat růženec je modlitba, jít do kostela také, vařit, opatrovat děti je práce. Ale máme ještě třetí kategorii: odpočinek. Sem, v nejširším smyslu zahrnujeme všecko to, co není modlitba nebo práce: jídlo, spaní, vycházky, povídání.

Tyto kategorie jsou ovšem jenom zvykové a nejsou mezi nimi jasné hranice. První, která nám je nejbližší, je zřejmě práce. Pracuje, kdo si je vědom své síly, svých schopností a začne být činný, aby něco vytvořil. Může to být práce tělesná nebo duševní, ale vždycky se tu očekává nějaký výsledek. Něco se ve světě stane. Činnost vyžaduje napětí, spotřebu energie. Člověk tedy nemůže pracovat bez přestání. Čas od času odpočívá, nabírá síly. Máme tedy práci a odpočinek. Nač ještě potřebujeme modlitbu?

Ateisté ji ovšem vyřadili. ?Vše, čeho člověk užívá, ze šlechetné práce vyplývá.? Ale něčím ji přece jenom nahradili. I oni znají ze zkušenosti, kolik se lidé někdy napracují zbytečně, nadarmo, jak je mohou zneužít a vykořistit jiní hlavně při práci. Ten kdo pracuje, musí tedy také myslit a uvažovat. Práce musí zapadat harmonicky do života soukromého i veřejného. Moderní státy, ať jsou kterékoliv formy, považují za svou povinnost práci organizovat. Existují pracovní úřady, povolení, omezení... Pracující, který chce uspět, musí se do této organizované práce zapojit, jinak by si nadarmo dělal nárok na podporu a ochranu společnosti, ve které žije a působí. Co jiného dělají např. právní zástupci, ekonomičtí, psychologičtí a sociální poradci velkých podniků. Mají zajistit továrně místo na světovém trhu a v situaci společnosti, která mění své požadavky.

Pracující křesťan a ostatně každý náboženský člověk je však kromě toho pevně přesvědčen, že je tu ještě jeden vážný činitel, který zasahuje do světového dění, do života ve všech jeho složkách. Počítá při své činnosti i s ním. Je tedy snadné říci, proč patří k práci i modlitba. Mohli bychom to vyjádřit moderně těmito slovy: Modlitba je organizace lidské práce vzhledem k Božímu plánu se světovým vývojem.

Nedá se tedy omezit jen na prosbu o pomoc. Co by řekl stát o podnicích, které píší stále žádosti o státní subvence, ale přitom se vůbec nestarají o to, zapadají-li jejich výrobky do všeobecné potřeby. Nejednou už se stalo, že všechny prosby o podporu zamítli s poukazem, že jde o neúnosný podnik. Naopak stát sám nabízí výhody těm, kdo začnou s výrobou toho, čeho je velký nedostatek. V takových případech často i stát sám převezme iniciativu a hledá jenom spolupracovníky a dělníky.

Je zajímavé, že Otcové církve před mnoha sty lety vysvětlovali lidskou práci z tohoto hlediska světové Boží organizace. Podle sv. Jan Zlatoústého je Bůh první dělník, který stvořil svět, dal mu impuls k dalšímu vývoji a pak stvořil člověka, aby se stal jeho spoludělníkem. Jde tu o spolupráci v nejplnějším smyslu slova. Bůh nevykořisťuje, nezneužívá. Vysvětluje lidem předem své plány, dává každému tu práci, která jeho schopnostem odpovídá a všechny prostředky, které k tomu potřebuje. Aby šetřil sil, stvořil Bůh den a noc. O výsledek práce se s ním dělí tak, že ve skutečnosti všecko patří člověku. Může si člověk přát lepšího zaměstnavatel?

Diví se proto Zlatoústý, jak je možné, že v této ideální Boží dílně mnoho lidí špatně pochodí. Jedni jsou líní a nepracují. Druzí pracují, ale po svém, kazí práci Boží a práci jiných svými vlastními nerozumnými plány. Nemodlí se, nehledí Boží vůli a pomoc.

Pro věřícího jsou práce a modlitba dvě naprosto neoddělitelné složky života. Navzájem se prolínají. Ten, kdo vědomě svou práci organizuje, nemusí vždycky napřed myslet a pak pracovat. Myslí při práci. Počítá-li s Bohem, myslí na Boha, při práci se tedy modlí, práce je modlitba i odpočinek je modlitba, protože je zaměřen k práci. Naopak zase modlitba je práce, a to v pravém a plném slova smyslu. Sv. Benedikt, ačkoli má heslo ?Modli se a pracuj?, nazývá modlitbu samu ?opus Dei?, práci Boží.

Ti, kdo v továrnách dobře práci organizují, sami také pracují. Kromě toho není naše modlitba jenom pouhé uvažování. Je to činnost ducha a je to činnost slova. Bůh Otec pracuje, tvoří a posvěcuje skutečnost svým Slovem a svým Duchem. Povolává člověka, aby pracoval s ním nejen tělesně a viditelně, ale i tímto neviditelným Božím zásahem. Děje se to při modlitbě, která je v Kristu a skrze Ducha.

Je-li práce spojena s modlitbou, lidská činnost s činností Boží, je zřejmé, komu se má přičíst výsledek práce. Teologové často diskutovali o poměru práce a milosti. Přirovnávají lidskou práci k obdělávání pole, milost k dešti, který přichází z nebe. Obojího je potřeba, aby obilí vyrostlo.