Romské etnikum svým odlišným přístupem k životu staví většinové obyvatelstvo před otázky, které se možná netýkají jenom sociální problematiky. Navíc určitá politizace tohoto tématu připomíná často spíše snahu určitých klientů na úřadu práce přechytračit tamější úřednici, takže velkoústá obrana lidských práv romského etnika slouží zpravidla někomu úplně jinému než Romům, kteří se tak, bohužel a poněkud nečekaně, ocitají v roli oněch přechytračených. Předsudky vůči jinak žijícím, jinak mluvícím a jinak smýšlejícím lidem, včetně etnické nesnášenlivosti, existují zajisté na obou stranách vzájemného kontaktu, a pro žádnou stranu není snadné je nalézt, neřku-li odstranit. Dialog mezi kulturami a mentalitami je od skončení totality teprve v začátcích.

Situaci pochopitelně neulehčuje ani historický původ a identita romského etnika, které jsou zahaleny tajemstvím, což je problém především pro Romy. Teprve 200 let starý objev jejich patrně indických kořenů, jež jsou přítomny v jejich mateřské řeči, sám o sobě nepředstavuje velkou pomoc, pokud jde o to spočinout ve vlastní identitě a zaujmout určité místo v celku světa a univerzálních hodnot. Bez identity není místa v univerzu. A to je zřejmě i latentní příčina původního, bezcílného, kočovného způsobu jejich života.

Romské etnikum však svou vlastní existencí klade otázky nemalé váhy i svému okolí. A jsou to otázky, které se týkají toho, kým jsme my, a jaký svět - z hlediska možného zařazení se do něj ?nabízíme my jim. Toto jsou otázky, jež musí předcházet programům případné socializace, na kterou, samozřejmě, nemůže mít monopol jediná politická strana. Když se ve středověku tehdy křesťanské Evropy začaly počátkem 14.století objevovat první příslušníci romského etnika, byli zpočátku považováni za poutníky, konající kající pouť, což mělo v té době nemalý kredit, a Romové to, samozřejmě, uměli obratně využívat ve svůj prospěch. Nemělo to ovšem dlouhého trvání.

Dějiny Romů v Evropě byli potom spíše chmurné. A z jejich písní je to také cítit. Jejich osudy odkazují na kulturní zázemí, které se míjí s evropskou civilizací, a stavějí tak Evropu do situace, v níž jsou její vlastní hodnoty jakoby podrobeny zkoušce. Ukazuje se to zejména dnes, kdy Evropská civilizace pochybuje o sobě samé.

Historicky totiž vznikla poněkud neobvyklá situace. Zatímco Evropa z podnětu své křesťanské víry dokázala šířit svou kulturu i za svoje hranice a často vstupovala do kontaktu s národy, kterým byla Evropská civilizace zcela cizí, tak v případě Romů došlo k tomu, že naprosto cizorodé společenství přišlo do Evropy samo o své vůli. Nechtělo jí však předávat své zvyky a také si na druhou stranu svou cizorodost úspěšně bránilo.

Napomáhala tomu i postupně se zhoršující politika vládců tehdejší Evropy vůči Romům. Od počátečních benevolentních rozhodnutí např. císaře Zikmunda, který v roce 1417 vydal ochranný glejt pro skupiny Romů kočujících pod vedením vlastních vojvodů až po smutně proslulý patent císaře Leopolda I. z roku 1697, kterým bylo dovoleno beztrestně Romy zabíjet, pokud překročí hranice císařství?

Zdá se tedy jakoby do Evropy přišel na návštěvu národ, který nejen nebyl nikdy předtím evangelizován, ale jehož možnosti v tomto směru zůstaly poněkud nepovšimnuty. Udivuje to tím spíše, že evangelizace dokázala s úspěchem čelit ve vzdálených národech úchylkám lidských mentalit a zvyků jako např. lidožroutství, a dokázala z nich člověka vyprostit. Dnes ovšem nepomohou jen nějaké odhlasované zákony či specializované sociální agentury, ale jsou k tomu zapotřebí zcela konkrétní vyhlídky na životní štěstí, jehož konečnou podobou může být jenom věčnost, zaručená Bohem.

Stojí však v této souvislosti také za zmínku, že i přes určitou neprodyšnost svého přístupu k životu romské etnikum samo, byť s určitou dávkou pověrčivosti, vstřebalo do své vnímavosti mnohé z toho, co Evropu vytvořilo. To by mělo být znamením naděje nejen pro ně.

Je-li tedy položeno soužití s romským etnikem jako problém, mělo by to mít jediný důvod. A tím je starost o formaci intelektuální, morální i duchovní, zkrátka plně lidskou. A vůbec nemusí jít pouze o jednostranně orientovaný proces, např. vzhledem k daleko silnějšímu romskému vědomí úcty k počatému lidskému životu.

Je třeba přijmout výzvu, kterou Romové vysílají svou existencí nevědomky směrem k naší chybějící svatosti, a přenést se s úsměvem nad tím, je-li tento apel vyslán zcela cíleně.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"