Úterní takřka dvě hodiny trvající setkání Benedikta XVI. s více než 400 kněžími ve farním kostele v Auronzo di Cadore se vyznačovalo ovzduším intenzivního společenství. Papež odpověděl spatra na celkem 10 neformálních otázek, z nichž ta poslední z nich, kterou nyní přinášíme, se týkala retrospektivního pohledu na 2.vatikánský koncil. Jeden z kněží položil
otázku:
Chtěl bych položit poslední otázku, a mám skoro pokušení dát ji stranou, protože jde jen o maličkost, která se mi teď po tolika jiných zdá velice banální.. Nuže, týká se těch z nás, z naší generace, kteří se připravovali na kněžství v době Koncilu. Začali jsme s velkým nadšením a možná i v domnění, že změníme svět, nemálo jsme pracovali a dnes máme trochu problém, protože jsme unavení a protože mnohé sny zůstaly nerealizovány a také proto, že se cítíme trochu izolováni. Ti z nás, kteří jsou ještě starší než my, nám říkají: ?Vidíte, že jsme měli pravdu my, když jsme volali po rozvážnosti? a ti mladší nás zase někdy pokládají za ?nostalgiky Koncilu?. Naše otázka tedy zní: Můžeme dnes ještě nabízet tento dar naší Církvi, kterým byl Koncil, s tou vazbou k lidu, kterou se - jak myslíme - vyznačoval? Pomozte nám obnovit tuto naději a klid?
Odpověď Benedikta XVI. přinášíme v plném znění:
Díky, je to důležitá otázka, kterou dobře znám. Také já jsem žil v časech Koncilu. A když jsem byl v bazilice sv.Petra, s velkým nadšením jsem pozoroval, jak se otevírají nové brány a měl jsem za to, že skutečně přicházejí nové Letnice, kde Církev znovu přesvědčí lidstvo. Po té, co se svět v 18. a 19.století od Církve vzdálil, zdálo se, že se znovu s Církví setkává a opět se rodí křesťanský svět a Církev bude ke světu skutečně otevřená. Tolik jsme doufali, ale věci se ve skutečnosti ukázaly složitější. Velký odkaz Koncilu však přesto zůstává. Otevřel novou cestu a je stále magnou chartou v putování Církve, velmi podstatnou a základní. Ale proč tomu bylo tak?
Rád bych začal nejprve jedním historickým postřehem. Doby, které následují po koncilu, jsou vždycky velmi obtížné. Po velkém Nicejském koncilu, který je pro nás skutečným základem naší víry. Vždyť naše vyznání víry bylo formulováno právě v Niceji. Tedy po Niceském koncilu nenastala situace smíření a jednoty, jak doufal císař Konstantin, promotor tohoto velkého koncilu, nýbrž skutečný chaos sporů a hádek všech proti všem. Sv.Bazil ve své knize O Duchu svatém přirovnává situaci Církve po Nicejském koncilu k noční námořní bitvě, kde nikdo nepoznává druhého, ale všichni jsou proti všem. Byl to skutečně stav totálního chaosu - v takovýchto živých barvách sv.Bazil líčí drama, které nastalo po koncilu, po Niceji. A když 50 let po té, císař zve na první Konstantinopolský koncil sv.Řehoře Naziánského, aby se koncilu účastnil, sv.Řehoř Naziánský odpoví: ?Ne, já nepřijdu, protože já ty věci znám, vím, že ze všech koncilů se rodí jenom zmatek a spory, a proto nepřijdu.? A nepřišel. A proto nyní, ve zpětném pohledu, není tak velkým překvapením způsob, jakým jsme trávili Koncil a jeho velké poselství. Uvést jej do života, přijmout jej tak, aby se stal životem Církve, asimilovat ho v různých skutečnostech Církve, je utrpením. Ale pouze v utrpení se uskutečňuje růst. Růst znamená vždycky také trpět, protože je to vyjití z jednoho stavu a přechod do druhého.
Konkrétně tedy v období po 2.vatikánském koncilu můžeme konstatovat dva velké historické poryvy (césury). V pokoncilní době to byl poryv roku 1968, začátek nebo exploze ? dovolím si říci ? velké kulturní krize Západu. Ze scény začala pomalu odcházet poválečná generace. Po všech běsech a hrůzách války, a dramatických zkušenostech s velkými ideologiemi, jež ve skutečnosti uvrhly lidi do propasti války, objevili jsme znovu křesťanské kořeny Evropy a na základě této inspirace jsme začali znovu rekonstruovat Evropu. Ale s odchodem této generace se ukázaly také všechny neúspěchy, mezery této rekonstrukce, obrovská chudoba ve světě. Tak se začala a explodovala krize západní kultury, řekl bych kulturní revoluce, která chce radikální změnu. Říká: během dvou tisíc let křesťanství jsme nevytvořili lepší svět; musíme začít od nuly a absolutně novým způsobem. Marxismus se jeví jako vědecký recept na konečné vytvoření nového světa. A v tomto ? řekněme ? vážném, velkém střetu mezi novou, zdravou moderností, kterou chtěl Koncil, a krizí modernosti, stává se obtížným všechno, stejně jako po Nicejském koncilu.
Jedna část byla toho mínění, že tato kulturní revoluce byla tím, co chtěl Koncil. Ztotožnila tuto novou marxistickou kulturní revoluci s vůlí Koncilu a říkala: toto je Koncil. Litera jeho textů je sice trochu zastaralá, ale za napsanými slovy je tento duch; toto je vůle Koncilu, takto musíme postupovat. A z druhé strany, přirozeně, reakce: takto Církev zničíte. Reakce ? řekněme ? absolutně proti Koncilu, antikoncilní. A také ? řekněme ? bázlivé, pokorné hledání realizace pravého ducha Koncilu. Je to jak praví jedno přísloví ?Padne-li velký strom, nadělá mnoho lomozu, roste-li tráva není slyšet nic.? Během tohoto velkého rámusu pomýleného progresismu, vyrůstá z antikonciliarismu velmi potichu, s mnoha bolestmi a také s mnoha ztrátami, určitý nový kulturní přechod, cesta Církve.
A pak druhý historický poryv (césura) roku 1989. Pád komunistických režimů. Odpovědí na něj však nebyl návrat k víře, jak se snad bylo možno domnívat; nebyl to objev, že právě Církev svým autentickým Koncilem přinesla odpověď. Odpovědí byl naopak totální skepticismus, takzvaný postmodernismus. Nic není pravé; každý musí vidět jak žít; utvrzuje se materialismus, slepý pseudo-racionalistický skepticismus, který vede k drogám, a končí ve všech těch problémech, jež známe, a znovu uzavírá cesty k víře, protože ta je příliš prostá a evidentní. Ne, to není to pravé. Pravda je netolerantní, nemůžeme jít její cestou.
Ano, a v těchto kontextech dvou kulturních zlomů: prvního, kterým byla kulturní revoluce roku 1968, a druhého, který bychom mohli nazvat pádem do nihilismu po roce 1989; v těchto dvou kontextech Církev mezi světskými vášněmi a slávou Páně s pokorou pokračuje svojí cestou. Na této cestě musíme růst trpělivě a musíme se nyní nově učit, co znamená odmítnutí triumfalismu. Koncil řekl, že je třeba se zříci triumfalismu a měl na mysli baroko, všechny velké kultury Církve. Řeklo se: začněme moderně, nově. Ale vyrostl nový triumfalismus, který si myslí: nyní my uděláme věci, my jsme našli cestu a najdeme na ní nový svět.
Avšak ponížení Kříže, Ukřižovaného vylučuje také tento triumfalismus. Musíme se zříci triumfalismu, podle kterého se teprve nyní skutečně rodí velká Církev budoucnosti. Církev Kristova je vždycky ponížená a právě takto je také velká a radostná. Zdá se mi velmi důležité, že dnes můžeme vidět otevřenýma očima to pozitivní, co po Koncilu vyrostlo: v obnovené liturgii, na synodách římských, univerzálních, diecézních, ve farních strukturách, ve spolupráci, v nové odpovědnosti laiků, ve velké mezikulturní a mezikontinentální spoluzodpovědnosti, v nové zkušenosti katolicity Církve a jednomyslnosti, která roste v pokoře a přece je pravou nadějí světa.
A takto, zdá se mi, musíme znovu odhalit velký poklad Koncilu, kterým není nějaký duch rekonstruovaný v pozadí jeho textů, nýbrž velké koncilní texty, jež je třeba nyní číst se zkušenostmi, které jsme získali a které přinesly plody v tolika hnutích, tolika řeholních komunitách.
Jel jsem do Brazílie s tím, že jsem věděl, jak se rozmáhají sekty a jak se katolická Církev zdá trochu sklerotickou; ale když jsem tam přijel, viděl jsem, jak skoro každý den v Brazílii vzniká nějaké nové řehoní společenství, nové hnutí, a že se šíří nejenom sekty.
Církev roste s novými skutečnostmi plnými života, ne tak, aby vyplňovala statistiky ? to je falešná naděje, statistika není naším božstvem ? ale roste v duších a vytváří radost víry, vytváří přítomnost Evangelia, a představuje také pravý rozvoj světa a společnosti. Proto mám za to, že musíme kombinovat velkou pokoru Ukřižovaného, poníženost Církve, která je vždycky ponižovaná a které vždy odporují velké ekonomické, vojenské a jiné mocnosti, ale musíme se spolu s touto pokorou učit také opravdovému triumfalismu katolicity, který roste během staletí. Také dnes roste přítomnost zmrtvýchvstalého Ukřižovaného, který nese a uchovává své rány; je zraněn, ale právě takto obnovuje svět, dává svůj dech, který i přes všechnu naši ubohost obnovuje Církev. Řekl bych že v tomto celku pokory Kříže a radosti zmrtvýchvstalého Pána, který nám dal v Koncilu velký ukazatel cesty, můžeme jít vpřed s radostí a plni naděje.
Z italského vydání L´Osservatore Romano, 26.07.2007
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
