Výlet do italských středověkých měst na pahorcích Toskánska, Umbrie a pak návrat do modernícgh ulic působí, jak kdosi řekl, dojmem, jaký snad mají kosmonauti po přistání na zemi. Vidíme, že svět byl jiný. Lidé nebyli ani tak odlišní, protože naše přirozenost má velkou setrvačnost. Ale byl jiný svět.
Křesťané minulých dob nebyli vždycky lepší než my, ale vyjadřovali své křesťanství do světa daleko víc než my: do katedrál, klášterů, obrazů a soch. Náměstí středověkého města je plnější svatými symboly než moderní kostel. Dnešní město je prázdné, není tu nic, co by připomínalo přímo Boha. Koho by napadlo např. umístit křížovou cestu do podzemní dráhy, nebo výklenek se Zvěstováním Panny Marie do nádražní čekárny. Dokonce i příroda v okolí měst pustne. Oscar Wilde prohásil ironicky, že příroda napodobuje umění. Okolí opatství na horách je mystické. Jak působí pole okolo rafinerie?
Svět kolem nás se stal teda v pravém slova smyslu sekularizovaným. Není už obrazem Boha a duchovních hodnot. Jak se v něm tedy cítí člověk? Rozhodně špatně. Nás však daleko víc zajímá, jak se v něm má cítit věřící. Někteří ještě pořád doufají, že se jim podaří i navenek vrátit světu zase obraz ducha. Jiní tvrdí, že je to nemožné. Je potřeba se smířit s tím, co je a jen vnitřně zaujmout jiné stanovisko.
Co by to ?vnitřní? stanovisko mělo být, o tom se většinou mlčí. Ale mohli bychom myšlenku rozvést asi takto: Navenek už město kolem nás není obrazem Boha. Mohli bychom se propracovat k takovému postoji, abychom viděli duchovní svět v činžácích, podobně jako naši předkové v katedrálách? Máme-li na to odpovědět, uděláme dobře, když se zamyslíme nad možnostmi obrazů vůbec.
Představitel realistického směru, Gustav Gourbet (1819-1877) prohlásil: ?Malířství je svým bytím uměním konkrétním a může proto reprodukovat jen věci, které skutečně existují. Předmět, který je abstraktní, neskutečný nepatří do oblasti malířství.? Tento postoj vede k umění dokumentačnímu, fotografickému.
Opačný směr se soustředí naopak na vnitřní zážitek. Novalis napsal: ?Tajemná cesta umění vede dovnitř. V nás uvnitř, nebo nikde, je věčnost se svými světy, s minulostí a budoucností. Spojení s neviditelným je pro nás užší a důležitější než to neviditelné. Romantikové, kteří tak psaly se cítili blíž ke křesťanství než realisté. William Blake (1757-1827) formuloval tento program: ?Svět představivosti je svět věčnosti. Neznám jiné křesťanství než to, které se osvobozuje od hmotnosti těla a cvičí ducha v božském umění představivosti.?
Stará ikonografie malovala Krista jako obraz Boha otce. Pro Williama Blakea je Vykupitel obrazem celého světa: ?Všecky věci jsou obsaženy v těle božského Vykupitele, který je pravé víno věčnosti, lidské představivosti.? Pravý symbol Krista tedy není obraz sám, ale představy, které jsou s ním spojeny.
Romantické a realistické malířství předsatvují dvojí postoj k životu. Německá filosofie mluví o ?Sein als Identität? a ?Sein als Widerspruch?. Ať už ty výrazy přeložíme jakkoli, v našem způsobu mluvy zní cize a málo srozumitelně. Tento dvojí životní postoj však vyjadřovala i obyčejná selská logika. Byli a jsou vždycky lidé, kteří věří, že věci jsou přesně tak, jak je viděli, slyšeli, jak to četli. K tomu se nedá a nemá nic dodávat. Jiní naopak nad vším pokývnou hlavou a prohodí: ?Copak je asi za tím vším, že se tak mluví, že to tak vypadá.?
Ti druzí jsou přesvědčeni, že je potřeba velké vnitřní námahy, aby se došlo k jakémusi přibližnému poznávání pravdy. Mohou však vyjít z čehokoliv. Ke všemu, s čím se setkají, jejich mysl dovede něco přitvořit úvahami, představami, úsudkem. Myslící lidé jsou ve světě, ale vždycky z něho utíkají dál než dosáhnou. Jejich rozhledy jsou širší než kam dohlédnou očima.
Pro takové lidi ovšem není překážkou setkání s Bohem ani tzv.sekularizovaný svět. Najdou obraz prozřetelnosti i ve studených kolejnicích podzemní dráhy, i tam se teda dovedou pomodlit.
Modlitba je problém morální i náboženský. Ale umění překonat tzv. prázdnotu moderního prostředí musí začít dřív. Je potřeba se vrátit nejdřív k přirozené střídmosti v dívání a najít zálibu v přemýšlení.
František Kafka napsal: ?Patřím k typu vizuálnímu. Kino ruší vizi. Při návalu pohybového rytmu a rychlého střídání obrazů nutně následuje, že obraz oku uteče. Oko se nezmocní obrazu, ale obrazy se zmocní oka, zaplaví vědomí. Kino znamená, že obleče do uniformy oko, které doposud bylo volné.? Odvolává se pak na české rčení, že ?oko je okenicí duše?. ?Filmy jsou železnou okenní roletou před tímto oknem.?
Podobně píše i Jean Casson. Jednostranný vývoj v dnešní produkční a konzumní společnosti ?udělal z tohoto světa svět uzavřený, kromě kterého neexistuje nic jiného, totalitární svět v pravém slava smyslu.? Dá se mluvit o jakémsi druhu posedlosti, démoničnosti. Démoni se pak podle slov evangelia vyhánějí postem a modlitbou (Mk 9,28). Je potřeba svět mimo nás méně ?hltat?, víc přemýšlet o něm a naučit se modlit. Jen tak se stane zase obrazem ducha.
odeslat článek
vytisknout článek
