Odpověď Benedikta XVI. na jednu z otázek, které mu kladli kněží během společného setkání v italských Dolomitech, se v překvapivých souvislostech dotkla tématu evoluce. Přinášíme otázku i odpověď Benedikta XVI. v plném znění:
Otázka:
?Svatý otče, naší budoucností a naší nadějí je mládež, která však někdy život vidí ne jako příležitost, ale jako obtíž; ne jako dar a darování sebe druhým, ale jako něco, co je určeno k okamžité konzumaci; ne jako projekt, který je třeba uskutečnit, ale jako bezcílné bloumání. Dnešní mentalita ukládá mládeži, aby byl stále šťastná a dokonalá, což má za následek, že každý nepatrný neúspěch a každá minimální těžkost už nejsou chápány jako podnět k růstu, ale jako porážka. To všechno přivádí mladé lidi nezřídka k neodvolatelným gestům jako jsou sebevraždy, které trhají srdce těm, kteří je milují i celé společnosti. Co byste řekl nám vychovatelům, kteří se nezřídka cítí jakoby měli svázané ruce a nedostávalo se jim odpovědi? Děkuji.?
Benedikt XVI.:
?Řekl bych, že jste podal přesný popis života, ve kterém Bůh není zjevný. Na první pohled se zdá, že Boha nepotřebujeme, ba dokonce, že bez Boha bychom byli svobodnější a svět by byl širší. Po určité době, jak vidět u našich mladých generací, se však ukáže, co následuje, když Bůh zmizí. Jak řekl Nietzsche: ?Velké světlo zhaslo, zhaslo slunce.? Život je pak náhodná záležitost, stává se věcí a musím se snažit naložit s touto věcí co nejlépe a používat život jako byl věcí určenou k bezprostřednímu, hmatatelnému a realizovatelnému štěstí. Velkým problémem je však to, že, není-li Boha a není-li tedy ani Stvořitel mého života, stává se život ve skutečnosti pouhým kouskem evoluce, nic jiného, a už nemá smysl sám o sobě. Já se však mám snažit dát smysl tomuto kousku existence.
V Německu, ale také ve Spojených státech je dnes hodně urputně vedena diskuse mezi takzvaným kreacionismem a evolucionismem, přičemž obojí se klade jako vzájemně se vylučující alternativy: kdo věří ve Stvořitele neměl by myslet na evoluci a kdo naopak zastává evoluci měl by vylučovat Boha. Tento protiklad je absurdní, nesmyslný, protože z jedné strany existují mnohé vědecké důkazy ve prospěch evoluce, která se jeví jako skutečnost, kterou musíme vidět a která obohacuje naše poznání života a bytí jako takového. Avšak nauka o evoluci neodpovídá na všechny otázky a neodpovídá především na velkou filosofickou otázku: odkud pochází to všechno? A jak to všechno zamířilo a nakonec dospělo až k člověku?
To se mi zdá velmi důležité. To jsem měl na mysli také v Řeznu svou přednáškou, aby se rozum více otevřel , aby viděl nejen ony důkazy, ale aby viděl také to, že nejsou dostačují pro vysvětlení celé skutečnosti. Nestačí. Náš rozum je širší. Může vidět také to, že náš rozum není nakonec něco iracionálního, nějaký produkt iracionality, ale že všemu předchází jiný rozum, tvůrčí rozum, a že my skutečně jsme odleskem tohoto tvůrčího rozumu. Jsme myšleni a chtěni. Existuje tedy určitá myšlenka, která mne předchází, určitý smysl, který mne předchází a který musím odhalit, následovat a který nakonec dá mému životu smysl.
Mám za to, že toto je první bod: objevit, že má existence je skutečně rozumná; že je myšlena, má smysl a mým velkým posláním je tento smysl objevit, žít jej a přidat tak nový prvek do velké harmonie kosmu, myšleného Stvořitelem.
Je-li tomu tak, potom se také obtíže stávají momentem zrání, procesem a pokrokem samotné mojí existence, která má smysl od svého početí až do posledního životního okamžiku. Tuto skutečnost smyslu, který nás všechny předchází, můžeme poznat. Můžeme také opětovně objevovat smysl utrpení a bolesti. Zajisté existuje i bolest, které je třeba se vyhnout a kterou musíme ze světa odstraňovat: mnoho zbytečných bolestí, způsobených diktaturami, pomýlenými systémy, nenávistí a násilím. V bolesti je však také hluboký smysl a pouze tehdy, můžeme-li dát smysl bolesti a utrpení, může náš život zrát.
Řekl bych především, že není možná láska bez bolesti, protože láska implikuje vždycky zřeknutí se sebe, opuštění sebe, přijetí druhého v jeho jinakosti, implikuje sebedarování a tedy vyjití ze sebe. To všechno je bolest, utrpení, ale právě v tomto utrpení ztráty sebe pro druhé, pro milované a tedy pro Boha, se stávám velkým a můj život nachází lásku a v lásce svůj smysl. Také neoddělitelnost lásky a bolesti, lásky a Boha jsou prvky, které se musí stát součástí moderního vědomí, aby nám pomohly žít. V tomto smyslu bych řekl, že je důležité, nechat mladé objevovat Boha, nechat je objevovat pravou lásku, která se právě v odříkání stává velkou a nechat je tak objevit také vnitřní dobrotu utrpení, která činí svobodnějším a větším. Samozřejmě, že při hledání těchto prvků je vždycky zapotřebí pomoci nějakého společenství, ať farnosti či Katolické akce nebo nějakého hnutí. Pouze ve společenství s druhými můžeme také objevit tuto velkou dimenzi naší existence v nových generacích.
Z italského vydání L´Osservatore Romano, 26.7.2007
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
