Nový portál Vatikánského rozhlasu

Není to tak dlouho, co na Velehradě proběhly oslavy svátku věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje. Starobylé poutní místo se znovu stalo cílem mnoha tisíc poutníků. Na začátku koncelebrované bohoslužby proběhl akt, který možná v kontextu velehradských slavností trochu unikl pozornosti. Hovořím o oficiální promulgaci závěrečného dokumentu Plenárního sněmu katolické církve s názvem Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. V život byl tak uveden dokument, který je výsledkem mnohaletého úsilí nemalého počtu lidí, kteří se na Sněmu podíleli. Je symbolické, že Plenární sněm byl českými a moravskými biskupy svolán na den přesně před deseti lety rovněž na Velehradě. Po úvodní přípravné fázi proběhlo první zasedání sněmovních delegátů v roce 2003. Zde vznikl nápad rozdělit práci Sněmu do osmi tématických skupin, přizvat odborníky a výsledky takto systematizované práce sjednotit na druhém sněmovním setkání za dva roky. Tak se i stalo. Na začátku července roku 2005 opět ožil Slovanský sál velehradského gymnázia hlasy 95 delegátů a 21 přizvaných expertů. Po čtyřech dnech diskusí a usilovné práce byl nakonec schválen výsledný text, který byl předložen Apoštolskému stolci ke schválení. Takové tedy bylo období gravidity i porodu dokumentu, se kterým se nyní můžete konečně seznámit i vy.

Jak už to u podobných textů bývá, jejich kvalitu, ale i smysluplnost zpravidla prověří až sám život. Dokument může přinášet řadu zajímavých poznatků, může být dokonce napsán poutavou a čtivou formou, jenže pokud ho lidé nevezmou za svůj a hlavně ? nenaleznou v něm inspiraci a podněty pro svůj praktický život, zůstane jen sterilním cárem potištěného papíru. V tomto případě si ale myslím, že by to byla opravdová škoda. Během těch uplynulých deseti let se sněmovnímu procesu věnovalo mnoho lidí. Protože jsem řadu z nich mohl poznat osobně, troufám si tvrdit, že drtivá většina pracovala s úctyhodnou dávkou entuziasmu a nadšení. Až na drobné výjimky se zde nikdo nechtěl zviditelňovat nebo prosazovat svůj názor na úkor ostatních. Přiznám se, že jsem byl dokonce překvapen tím, jak i některé velice silné a vyprofilované osobnosti, sportovní terminologií řečeno, tentokrát pracovaly pro tým. Není žádným tajemstvím, že za těch deset let si Sněm prošel svými krizemi a mnohé z původních plánů se později ukázaly jako nereálné nebo nerealizovatelné. I v tom ale spočívá hodnota závěrečného sněmovního dokumentu. Není to totiž plod umně zrežírovaného představení, ve kterém je předem vykalkulována závěrečná scéna, ale výsledek živého (a tudíž někdy i tak trochu nemocného) organismu, kterým náš Sněm bezesporu byl. Všichni ti lidé obětovali svůj volný čas a nezištně využívali své vědomosti a um s upřímným přesvědčením, že tak mohou přispět ke znovuoživení katolické církve u nás.

Sebedokonalejší publikace však nepřinese kýžené změny v praxi, pokud ji lidé nebudou číst. Asi nejblíže ke každodennímu životu má ta část dokumentu, která nese název Laici v současné české společnosti. Narozdíl od ostatních částí dokumentu, na kterých je zřejmé, že jsou primárně určeny pro věřící, má tento oddíl ambice oslovit také čtenáře, kteří nepatří ke skupině praktikujících katolíků. Ocenění si zaslouží i to, že autoři textu se nevyhnuli ani kontroverzním tématům, o kterých pojednávají kapitoly: Svět politiky, Sociální řád a svět hospodářství nebo Svět médií. Vzhledem ke své profesní orientaci bych se spolu s vámi rád zamyslel nad několika zajímavými momenty právě v posledně jmenované části.

Tak jako většina jiných církevních dokumentů začíná i tento text konstatováním, že média mohou mít na život lidí jak pozitivní, tak i negativní dopady. Mezi pozitivními aspekty médií nalezne pozorný čtenář rozšiřování možností solidarity, podporu vzdělanosti nebo skutečnost, že média přispívají k erozi totalitárních a autoritativních režimů a upevňují říši svobody. Jedním dechem však autoři textu upozorňují, že právě prostřednictvím médií je možné zásadně manipulovat s veřejným míněním, i na to že média bezohledně vstupují do soukromí lidí a činí je předmětem neúčastné zábavy, zjevně oslabující tvořivý přístup k životu. Nebezpečí plynoucí ze stále těsnějšího propojení médií s komerčními zájmy jsou notoricky známá a opakují se v různých textech poměrně často. Neotřelé podněty naproti tomu přináší odstavec, který se vrací k totalitní zkušenosti, kdy jsme zažili média v perspektivě jejich služebnosti, tendenčnosti a cenzury určované politickými zájmy. Očekávání, že ve svobodné společnosti budou média nezávislá, objektivní a vedená zájmem o mravní hodnoty, především o pravdivost, se ukazují jako lichá. Záhy se ukázalo, že ekonomický tlak může být podobným ohrožením svobody médií jako politický diktát, uvádí se v dokumentu. Proto média kladou na první místo atraktivnost, o jejíž podobě rozhoduje "většinový divák" (čtenář, posluchač), jeho kulturní úroveň i jeho odolnost vůči manipulaci, upozorňují autoři. Uvedená charakteristika české mediální scény je nejen obdivuhodně výstižná, ale také nanejvýš aktuální. Obávám se, že jsme v současné době svědky neustále se zvyšující agresivity a vulgarizace našich médií. Zcela oprávněně označuje sněmovní dokument média za opravdové vetřelce do našeho soukromí. Jenže pouhé konstatování tohoto neblahého stavu nepomůže. Řešením není ani paušální kritika médií a lidí, kteří v nich pracují. Ze svého každodenního kontaktu s novináři vím, že mnozí z nich jsou vzdělaní a kultivovaní lidé, kteří dokonce nezřídka řeší vnitřní rozpor mezi tím, co jsou svými nadřízenými nuceni vytvářet jako finální mediální produkt, a tím co oni sami považuji za dobré či vkusné. Obávám se, že jádro problému spočívá daleko hlouběji uvnitř naší společnosti a to v již zmíněném většinovém mediálním konzumentovi. Média se pouze přizpůsobují určujícím trendům společnosti a snaží se nabídnout lidem to, po čem baží. Jinými slovy ? nepohoršuje mě, že u nás vychází několik bulvárních deníků. Opravdový problém ale vidím v tom, že bulvární plátky jsou nejprodávanějšími novinami na českém trhu, ba co hůř, kvůli komerčnímu zisku se jim pomalu ale jistě přibližují i ta média, která jsme si navykli označovat přídomkem seriózní?

Ne, nemám žádná hotová a zaručená řešení nastíněných problémů, stejně jako je nemají ani autoři sněmovního dokumentu. Ostatně, o to v mém dnešním příspěvku ani nešlo. Pokusil jsem se pouze na několika marginálních příkladech ukázat, že závěrečný dokument Plenárního sněmu může být dobrým podkladem k tomu, abychom se společně začali zamýšlet nad problémy a neduhy naší církve i společnosti a pokoušeli se pracně, ale o to poctivěji hledat možná řešení. Tak přivedeme tento text k životu a dáme smysl úsilí těch, kteří ho pro nás během uplynulé dekády vytvářeli.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"