Na setkání s kněžími během prázdninového pobytu Benedikta XVI. v italských Dolomitech položil jeden z více než 400 přítomných kněží Svatému otci otázku, týkající se manželství a jeho kritických momentů. Otázku (č.4) i improvizovanou odpověď Benedikta XVI. přinášíme v plném znění.
Otázka
Stále více se stáváme svědky situací rozvedených osob, které žijí v jiném životním svazku, a žádají nás kněze o radu a pomoc ve svém duchovním životě. Jde o lidi, kteří v sobě často nosí bolestnou otázku po možnosti přistupování ke svátostem. Jsou to situace, které po nás vyžadují konfrontaci a také účast na utrpeních, s nimiž se pojí. Chci se proto zeptat, Svatý otče, na lidský, duchovní a pastorační postoj, jaký je třeba zaujímat, aby bylo možné spojit milosrdenství a pravdu.
Benedikt XVI.:
Ano, to je bolestný problém a jednoduchý recept, který by jej vyřešil, určitě neexistuje. Všechny nás tento problém trápí, protože všichni máme ve svém okolí osoby, které se nacházejí v této situaci a víme, že je to pro ně bolest a trápení, protože touží být v plném společenství s církví. Svazek předešlého manželství je poutem, které redukuje jejich účast na životě církve. Příprava na manželství se tak stále více ukazuje jako základní a nezbytná. Kanonické právo předpokládá, že člověk jako takový i bez nějakého velkého poučení má v úmyslu uzavřít manželství podle lidské přirozenosti, jak to vyjadřuje první kapitola knihy Genesis. Je člověk, má lidskou přirozenost a tedy ví, co je to manželství. Zamýšlí činit to, co mu říká lidská přirozenost. Z tohoto předpokladu vychází kanonické právo. Je to věc, která se klade sama sebou: člověk je člověkem, jeho přirozenost je takováto a říká toto. Avšak dnes je tento axiom, podle něhož člověk zamýšlí konat to, co je jeho přirozeností, tj. jediné a věrné manželství, dnes tento axiom trochu mění podobu. ?Volunt contrahare matrimonium sicut ceteri homines? ? chtít uzavřít manželství jako ostatní lidé, už dnes nevyjadřuje to, co říká přirozenost, ale spíše to, co ?dělají všichni ostatní?. A to co dnes dělají všichni, jednoduše už není přirozené manželství, podle Stvořitele, podle stvoření. To co ?dělají všichni?, znamená uzavřít sňatek s myšlenkou, že jednoho dne může manželství ztroskotat a může se tak přejít od jednoho manželství ke druhému, třetímu i čtvrtému. Tento model ?jako dělají všichni? se tak stává modelem, který je v protikladu k tomu, co říká přirozenost. Stává se normálním oženit se či vdát, a pak se rozvést a uzavřít nový sňatek, a nikdo nemá za to, že je to něco, co je proti lidské přirozenosti anebo se stěží najde někdo, kdo to takto chápe. K tomu abychom mohli pomáhat dospět ke skutečnému manželství, nejen ve smyslu církevním, ale podle Stvořitele, musíme znovu obnovit schopnost naslouchat přirozenosti.
Podívejme se ale na tento předpoklad, první předpoklad. Tedy odhalit za tím, co dělají všichni to, co nám říká přirozenost sama, která mluví odlišným způsobem než tyto moderní zvyklosti. Ta totiž zve k manželství na celý život, k doživotní věrnosti, třebaže v souženích společného růstu v lásce. Kurzy přípravy k manželství by proto měly dát sluch hlasu přirozenosti, hlasu Stvořitele v nás, a odhalit za tím, co dělají ?ceteri homines?, tedy všichni, to co nám vnitřně říká samo naše bytí. V této situaci, mezi tím, co dělají všichni a tím, co nám říká naše bytí, musí být přípravné kurzy cestou objevování, znovu osvojení si toho, co nám říká naše bytí, a napomáhat dospět k pravému rozhodnutí k manželství podle Stvořitele a podle Vykupitele. Tyto přípravné kurzy k osvojení si sebe samého, k osvojení pravé vůle po manželství, mají obrovskou důležitost. Nestačí však příprava, velké krize přicházejí potom. Trvalé doprovázení, alespoň během prvních deseti let, je proto velmi důležité. Ve farnosti je tedy zapotřebí pečovat nejen o přípravy k manželství, ale také o společenství během cesty, která pak následuje, o doprovázení a vzájemnou pomoc. Aby jak kněží, a nejen oni, ale také rodiny, které již učinily tyto zkušenosti, které znají tato soužení a pokušení, byly ve chvílích krize nablízku. Důležitá je přítomnost sítě rodin, které si pomáhají, a různých hnutí, kde si lze poskytovat vzájemnou pomoc. První část mojí odpovědi se tedy týká prevence, nikoli ve smyslu přípravy, ale ve smyslu doprovázení, přítomnosti sítě rodin, které poskytují pomoc v této moderní situaci, kde všechno mluví proti věrnosti a životu. Je třeba pomáhat nalézat, osvojovat si - i bolestně - tuto věrnost.
Nicméně v případě ztroskotání, to znamená, ukáže-li se, že manželé nejsou schopni dostát své prvotní vůli, je tu vždycky otázka, zda tu byla opravdu vůle ve smyslu svátostném. Existuje tedy eventualita procesu u církevního soudu, který prohlásí manželství za neplatné. Pokud bylo manželství pravé a dotyční nemohou uzavřít nový sňatek, pak církev svou neustálou blízkostí těmto osobám pomáhá snášet další utrpení. V prvním případě je utrpením překonat tuto krizi, naučit se protrpěné a zralé věrnosti. Ve druhém případě jde o utrpení žít v novém svazku, který není svátostný a který proto nedovoluje přistupovat k církevním svátostem. Je zapotřebí učit a osvojit si, jak v tomto utrpení žít. Všeobecně vzato je v naší době, v naší kultuře zapotřebí znovu odhalit, že utrpení může být velmi pozitivní skutečností, která nám pomáhá zrát a stávat se více sebou samými, bližšími Pánu, který trpěl pro nás a trpí s námi. Také v této druhé situaci je ohromně důležitá přítomnost kněze, rodin, hnutí, osobního a komunitního sdílení v těchto situacích, pomoc lásky bližního, lásky velmi specifické. Myslím, že pouze tato vnímavá láska církve, která se uskutečňuje v různých způsobech doprovázení, může těmto osobám pomoci rozpoznat, že jsou milovány Kristem a že jsou, byť v obtížné situaci, údy církve, a právě tak žít víru.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
