Jak poznáme, co je k větší slávě Boží? K tomu je potřeba umět odhadnout pravou hodnotu věcí, být moudrým. Jednomu nebezpečí jsou však vystaveni i ti, kdo chtějí být moudrými: důvěřují příliš vlastnímu rozumu, který je zklame, hladoví po poznání všech věcí a jsou překvapeni, když se jednoho dne cítí přesyceni. Roku 1930 se tímto tématem se zabývalo velké setkání pedagogů v Mnichově. Shodli se v jedné smutné zkušenosti. Na školách se vyučuje dnes mnoha předmětům, ale výsledek je často negativní Po ukončení školy zmizí z žáků zájem o to, čemu se naučili, přestává to pro ně mít hodnotu. Jak tomu nedostatku čelit? Začalo se propagovat následující mínění: pravda nesmí být pasivně přijatá, ale aktivně vyhledávaná, učitel ať vede k tomu, aby žáci sami hledali to, co mají vědět. Svým způsobem ten postup zavedl už sv. Ignác v duchovních cvičeních. Ten, kdo je vede, má předložit jenom základní body k rozjímání. Když pak rozjímající sám najde něco, co mu poslouží k životu, je to daleko užitečnější, než dlouhé a obsažné přednášky. Tato rada se stala tradiční, ale sama v sobě není ještě dostačující. Nebezpečí racionalismu by se mohlo vlastními spekulacemi ještě posílit.
V moderní době se našel nový postoj k řešení tohoto problému. Dostal i jméno: začíná se mluvit o axiologii, teorii o hodnotách. Řídí se tímto hlavním principem. Věci, osoby i abstraktní pravdy dostávají hodnotu, když vstoupí do styku mezi osobami. Kvítek sám může být pěkný, ale potěší nás jenom na chvilku. Jinak zachází zamilované děvče s kvítkem, který mu dal její chlapec. Vloží si jej i do modlitební knížky. Hodnoty totiž jsou osobní poklad a osoba vzniká stykem lásky s druhými osobami. Jak tento princip aplikovat na pravdy náboženské? I to už sv. Ignác předvídal. Duchovní cvičení nejsou vyučováním, nestačí ani o pravdách víry spekulovat. Je to doba modlitby, je to příležitost k osobnímu rozhovoru s Kristem a skrze něho s Otcem. Zahrnují se do toho rozhovoru i svatí, věčně živí. My mluvíme k Bohu a Bůh mluví k nám. Jak se to děje? Ve formě inspirací, vnuknutí. Kdo dělá dobře exercicie, brzy pozoruje, že se něco v jeho duši děje. Neděje-li se nic, je to smutná známka. Ignác radí, aby o tom svém stavu hned promluvil s tím, kdo ho vede k rozjímání a aby zkoumali společně, proč se necítí v duši nějaká hnutí.
Tradiční autoři říkají, že se při vnitřní modlitbě probudí hlas srdce. Srdce pak samo cítí, co mu prospívá a umí ten cit vychutnávat. Jsme si vědomi, že se tato terminologie zdá technickým lidem sentimentální. Kdosi to vyjádřil názorně touto námitkou. Když inženýr staví budovu, musí předložit ku schválení přesně vypracovaný plán a spolehlivé výpočty. Co přitom on sám cítí, to nikoho nezajímá a pro samu stavbu to nemá žádnou cenu. Přišla však od zkušeného duchovního odpověď na tak zřejmou námitku. Zněla více méně takto: ?Vy sám jste inženýr a všelicos jste dobře postavil podle svých zádad. Odpusťte mi však nediskrétnost. Když jste si hledal družku pro život v manželství, měl jste také přesné plány a výpočty?? Inženýr se zasmál a prohodil: ?V tom případě bych se jistě přepočítal. Osoba je totiž tajemství, které se odkrývá pozvolna citem vzájemné důvěry a láskou.? Tím víc to platí, když srdce odkrývá tajemství Boží lásky k člověku s citem důvěry.
Skeptici však pokračují v námitkách tímto způsobem: City jsou měnivé, přelétavé, nic solidního se na nich nemůže zakládat. Odpovíme protiotázkou: O jakých citech mluvíte? Samozřejmě známe ze zkušenosti mnoho příkladů, jak nás city pro něco zanítily a jak nás za krátko opustily, to co probouzelo nadšení, pak budí nechuť a odpor. Dá se to aplikovat i na cit lásky dobré matky k vlastnímu dítěti? Jistě ne. Dítě se ovšem stále mění, dorůstá, osamostatňuje se, a možná se i dostane na špatnou cestu a na matku chce zapomenout. Ale když je opravdu zle, vzpomene si, že poslední útočiště může hledat jenom u matky. Stálost citů je i zárukou šťastného manželství.
Těchto životních zkušeností používá Písmo svaté jako podobenství k vyjádření lásky k Bohu. On sám už ve Starím zákoně ujišťuje, že snadněji zapomene matka na své dítě, než aby Pán zapoměl na svůl lid. Prorok Ozeáš si na rozkaz Boží vzal za ženu nevěstku a měl s ní děti (Oz 1,1nn). Měl tím názorně ukázat, že se Boží milosrdenství a soucit s lidmi nedá zahladit ani nevěrností ze strany lidí. Nový zákon pak přináší radostní poselství, že Bůh tak miloval svět, že za jeho spásu vydal i vlastního Syna (Jn 3,15). Sv. Pavel nás pak ujišťuje, že skrze Ducha svatého tento ?cit? neumírající lásky od Boha přelévá i do duší Kristových učedníků, aby i oni zakusili, že ?láska je trpělivá, laskavá ... Ať se děje cokoliv, láska vydrží, má naději, láska vytrvá? (1Kor 13, 4-7)
Tvrdí-li se, že se mají duchovní pravdy cítit a vychutnávat, znamená to naučit se rozeznávat city, které pocházejí z povrchních nálad a pokušení, od citů, které jsou výrazem trvalé lásky Boží, o níž píše apoštol: ?Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon? (1 Kor 13,1). Protože dar Ducha svatého, je potřeba osvojit si umění protichůdné tendence se psychologicky odrážejí především v citové oblasti. Začne-li tam převládat duch Boží lásky, pak teprve začne člověk s velkou vnitřní radostí cítit a vychutnávat pravé vůdčí hodnoty svého života. Podle slov evangelia nachází pravé perly, prodává všechno ostatní, aby je koupil (Mt 13,45).
odeslat článek
vytisknout článek
