Blížící se 21.srpen je datum jako každé jiné. Ale přece se u mnoha z nás nesmazatelně pojí s rokem 1968. 21.srpna roku 1968 v bývalém Československu socialismus ukázal svou pravou tvář. Byla jiná než ta, o jejíž existenci tehdy mnozí snili. Namísto ní pak nezbylo než dívat se na plačícího politického vůdce, kterého zklamala jeho velká láska - Sovětský svaz. Politováníhodný pohled, kterým vzaly za své všechny naděje vkládané do procesu společenských změn, označovaných jako ?pražské jaro?. Proces, který nemohl dopadnout jinak a to nejen z důvodů neustále deklarovaného nerozborného přátelství se Sovětským svazem, ale také, na což se většinou spíše zapomíná, v důsledku společenské situace, jaká panovala v tehdejší Evropě. V české kotlině se ustálilo mínění, že demokratická Evropa s námi v oněch letech sympatizovala, třebaže zůstávalo nepochopitelným, proč mlčela k otevřené vojenské agresi na jejím území.
Teprve po roce 1989 měli obyvatelé reálného socialismu možnost zjistit, že sympatie té části Evropy, které se říká západní, měly trochu jiný náboj než mysleli. Tyto sympatie z roku 1968 se totiž netýkaly ani tak snah o nastolení starých předsocialistických pořádků, jak tomu chtěli mnozí nestraničtí aktivisté v tehdejším Československu. Byly to naopak sympatie s marxismem, který tam začal být v té době zejména mladými generacemi přijímán jako jediný správný recept na výrobu sociální spravedlnosti, jejíž okamžité zavedení požadovali svým vandalismem studenti na barikádách v Paříži a v dalších evropských městech. Na první pohled protichůdné procesy: blouznivé studentské bouře budoucích intelektuálů v západní Evropě a pražské jaro roku 1968 měly možná přece jen něco společného. Bylo to právě přesvědčení, že marxismus je přece jen tou pravou cestou ke štěstí všech a že je vlastně jen třeba dát mu lidskou tvář.
Marxismus přestal být vnucován jako náhražka náboženství, jak to činil totalitní stát, nýbrž začal být podáván a, bohužel, také akceptován jako svého druhu opium. To znamená, že politice a ekonomice začal být přikládán spasitelský rozměr, takže pravdu prý už není třeba poznávat, ba dokonce ani ji předpokládat. Stačí ji pouze vyprodukovat ? jak hlásá marxismus - samotnou společenskou praxí. Vyprodukován byl později sice úspěšný oskarový film Kolja, který příhodně exorcizoval nenávist vůči tzv. Rusákům, vypěstovanou v národech Československa dvacetiletým normalizačním lhaním o bratrské pomoci. Skutečnou blaženost však vyprodukovat nelze ani politicky, ani ekonomicky.
Závislostí na tomto druhu opia trpí dnes celá Evropa, která prožívá jakousi apostasii od sebe samotné, jak to nazval Benedikt XVI. Masovost sama o sobě není nositelem lepší budoucnosti. Ta se rodí ze setkání společných přesvědčení, schopných utvářet existenci. A budoucnost bude pozitivní, když tato přesvědčení budou vycházet z pravdy a také povedou zpět k pravdě.
Před dějinným poryvem revolučního blouznění nezůstalo uchráněno ani křesťanství. Onu velkou kulturní krizi Západu totiž začaly i některé církevní kruhy mylně považovat za vanutí Ducha 2.vatikánského koncilu. Právě tím však byl koncil kompromitován v očích onoho Božího lidu, který marxistické obrodě nenalítnul. U nás se toto podlehnutí marxistické iluzi začalo projevovat spíše až po roce 1989 a dosud se občas projevuje v přehnaném zdůrazňování morální životní praxe a zároveň příliš útlocitným zamlčováním toho, co dává křesťanské praxi smysl a obsah, totiž pravd víry, pokud by je náhodou měl slyšet někdo, kdo je nevyznává. Takto by ovšem vztažným a opěrným bodem křesťanské praxe přestal být Bůh, nebeský Otec nás všech.
21.srpen 1968 je třeba nahlížet v nových souvislostech. Je třeba najít společného jmenovatele našich novodobých dějin v kontextu dějin Evropy a to z perspektivy křesťanské víry. Sovětské tanky v ulicích měst bývalého Československa a vandalismus revolučního blouznění v městech západní Evropy v letech 1967-1968 jsou nositelé téhož poselství, tedy úpadku Evropské civilizace a kultury.
Je docela dobře možné, že bez okupace Sovětskou armádou by pravá tvář socialismu nebyla tak dobře poznána. A dost možná, že kdyby namísto ní byly úspěšně prosazeny reformy pražského jara, zůstala by v české kotlině vedoucí úloha komunistické strany zakotvena v ústavě dodnes.
21.srpen 1968 určitě nebyl požehnáním, ale svým způsobem paradoxně uchránil církev v zemích koruny české před okouzlením vlnou západoevropského revolučního mámení a postavil každého před zásadní volbu: konverze či rezignace? Novodobé dějiny Evropy zdají se různými způsoby tlačit její obyvatele spíše k té druhé variantě: k rezignaci na instanci Boha a království jeho lásky v tomto světě. Morální úpadek normalizace i blbá nálada u nás po změnách roku 1989 jsou toho důkazem.
Opravdu lidskou tvář je totiž třeba hledat jedině v osobě Boha.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
