V červenci během dovolené Svatého otce proběhlo v Auronzo di Cadore setkání se 400 tamějšími kněžími. Přinášíme vám nyní další otázku a improvizovanou odpověď Benedikta XVI., tentokrát na téma priorit kněžské služby. Otázku a odpověď Svatého otce přinášíme v plném znění.
Otázka:
Svatosti, v naší pastorační službě jsme zavaleni mnohými úkoly. Rostou závazky v administrativní správě farností, pastoraci a péči o osoby v obtížných životních situacích. Chci se Vás proto zeptat na priority, k nimž máme dnes zaměřovat naši kněžskou a farní službu, abychom se vyhnuli neuspořádanosti a nesoustředěnosti?
Benedikt XVI.:
To je velmi realistická otázka. I já trochu tento problém znám: je tolik záležitostí, které přicházejí během dne, tolik nezbytných audiencí, toho, co je třeba udělat? Nicméně je třeba najít správné priority a nezapomínat na to podstatné: hlásání Božího království.
Když jsem naslouchal této otázce, vybavilo se mi evangelium, které se četlo minulý týden o poslání sedmdesáti učedníků. Pro toto první velké poslání, kterým Ježíš pověřil oněch sedmdesát učedníků, pak také formuluje tři imperativy, které podle mého zdání vyjadřují v podstatě i dnes velké priority práce Kristova učedníka, kněze. Tyto imperativy říkají: modlete se, pečujte a hlásejte. Myslím, že mezi těmito třemi podstatnými imperativy musíme nalézt rovnováhu a neustále je mít na paměti jako jádro naší práce.
Modlit se: bez osobního vztahu k Bohu nemůže fungovat nic ostatního, protože nemůžeme skutečně přinášet Boha, božské skutečnosti a pravý lidský život lidem, pokud sami nežijeme v hlubokém, opravdovém vztahu přátelství s Bohem v Ježíši Kristu. Proto každodenní slavení posvátné Eucharistie jako základní setkání, kde Pán mluví se mnou a já s Pánem, který se mi dává do rukou. Bez modlitby hodin, ve kterých vstupujme do velké modlitby celého Božího lidu, počínaje Žalmy starodávného lidu, obnoveného vírou církve, a bez osobní modlitby nemůžeme být dobrými kněžími. Vytratila by se tak podstata naší služby. Být mužem Božím, tedy mužem, který je spojen přátelstvím s Kristem a s jeho svatými je proto první imperativ.
Potom je tu druhý. Ježíš řekl: pečujte o nemocné, ztracené a ty, kteří se ocitli v nouzi. Láska církve patří všem vytěsněným na okraj a trpícím. I bohatí lidé se vnitřně mohou ocitnout na okraji a strádat. ?Pečovat? se vztahuje na všechny lidské potřeby, jež jsou vždycky potřebami, které v hloubi vlastně směřují k Bohu. Je proto nezbytné, jak se říká, znát své ovečky, mít lidské vztahy s osobami, jež jsou nám svěřeny, mít lidský kontakt, neztrácet lidskost, protože Bůh se stal člověkem a tím potvrdil všechny dimenze naší lidské existence.
Jak jsem ale naznačil: lidské a božské jde vždycky spolu. K ?péči? v jejích mnohých formách patří také svátostná služba. Svátost smíření je vynikajícím úkonem péče, který člověk potřebuje k tomu, aby byl plně zdráv. Tato svátostná péče, počínaje křtem, který je základním obnovením naší existence, přes svátost smíření a pomazání nemocných. Přirozeně, že ve všech ostatních svátostech, také v Eucharistii, se projevuje velká péče o duše. Musíme pečovat o těla, ale zejména ? to je naším posláním ? máme pečovat o duše. Musíme myslet na mnohé choroby, na morální, duchovní potřeby, které dnes existují a kterým musíme čelit; vést lidi k setkání s Kristem ve svátostech; pomáhat jim objevovat modlitbu, meditaci, mlčenlivé přebývání v kostele za přítomnosti Boží.
A potom hlásat. Co hlásáme? Hlásáme Boží království. Boží království však není vzdálená utopie nějakého lepšího světa, který se uskuteční možná za 50 let nebo kdo ví kdy. Boží království je Bůh sám, Bůh, který se přiblížil a stal nejbližším v Kristu. Toto je Boží království: Bůh sám je blízko a my se musíme přiblížit k tomuto Bohu, který je blízko, protože se stal člověkem, zůstává člověkem a je stále s námi svým Slovem, ve svaté Eucharistii a ve všech věřících. Hlásat Boží království tedy dnes znamená mluvit o Bohu, zpřítomňovat slovo Boží, evangelium, které je přítomností Boha, a samozřejmě, zpřítomňovat Boha, který se zpřítomňuje ve svaté Eucharistii. Propojením těchto tří priorit, přirozeně s ohledem na všechny lidské aspekty i naše meze, které musíme znát, můžeme naše kněžství dobře uskutečňovat. Důležitá je také právě ona pokora, která uznává meze vlastních sil. To co nemůžeme my, musí učinit Pán. A také schopnost pověřovat, spolupracovat s druhými. To všechno neustále ve spojení se základními imperativy modlitby, péče a hlásání.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
