V pátek 14.září na svátek Povýšení Sv.Kříže vstoupí v platnost
Motu proprio Benedikta XVI.
Summorum Pontificum o užívání římské liturgie podle způsobu, jenž předchází reformě z roku 1970, Přesněji řečeno, jde o liturgii podle misálu sv.Pia V. naposledy reformovaného bl.Janem XXIII. roku 1962. Slavení eucharistie podle tohoto misálu, které se koná pouze v latinském jazyce, třebaže nebylo nikdy zakázáno, není nynějším rozhodnutím Benedikta XVI. také nikomu vnucováno. V souvislosti s tímto vstřícným krokem Svatého otce vůči těm, kteří se chtějí modlit tímto způsobem, jsme položili pár otázek předsedovi Papežské komise kard. Dariovi Castrillon Hoyosovi, bývalému prefektovi Kongregace pro klérus. Na první otázku, která se týkala významu zmíněného papežova
Motu proprio o liturgii,
kard. Hoyos řekl:
Chtěl bych nejprve říci, že už Jan Pavel II. chtěl věřícím, kteří mají rádi starobylý ritus, dát možnost slavit jej způsobem, který byl bližší jejich vnímavosti. Někteří z nich totiž přešli do hnutí arcibiskupa Lefébvra, ale po té, co došlo k nedovoleným biskupským svěcením, opustili je, protože si chtěli udržet plné společenství s Kristovým náměstkem. Svatý otec Benedikt XVI. se od počátku podílel na řešení otázky arcibiskupa Lefébvra a proto znal dobře problémy, které nastaly pro tyto věřící po liturgické reformě roku 1970. Svatý otec má zvláštní lásku k liturgii. Lásku, která se projevuje také snahou studovat a prohlubovat samotnou liturgii. Papež Benedikt XVI. proto považuje liturgii, která předchází koncilní reformě, za nedocenitelný poklad. Papež se nechce vracet zpět. Je důležité to vědět a zdůrazňovat, že Koncil nezakázal liturgii sv.Pia V. a je třeba říci také to, že koncilní otcové slavili mši sv. podle liturgie sv.Pia V. Není to tedy, jak tvrdí někteří, kteří neznají realitu, nějaký návrat zpět. Naopak: Koncil chtěl vyjít vstříc svobodě věřících. A jednou z těchto svobod je právě ? jak říká papež ? možnost vzít tento poklad, kterým je liturgie, a uchovávat jej při životě.
To jsou tedy důvody, které vedly Svatého otce k tomuto kroku, ale co se vlastně ve skutečnosti nyní změní?
Toto Motu proprio ve skutečnosti nepřináší žádnou velkou změnu. Hlavní věcí je to, že je v této chvíli pro všechny zřejmé, že kněží se bez zvláštního dovolení Svatého stolce či biskupa mohou rozhodnout slavit mši podle starobylého úzu. A platí to pro všechny kněze. Samotní faráři mají jako vždy ve farnosti nechat otevřené dveře těm platně vysvěceným kněžím, kteří ji budou chtít slavit. Není tedy třeba žádat žádné dovolení, žádný další dokument.
Papežské Motu proprio provázely polemiky a obavy. Je něco nepravdou z toho, co v nich bylo řečeno nebo napsáno?
Tak například není pravdou, že by byla biskupům odňata moc nad liturgií, protože už Kodex kanonického práva praví, kdo dává dovolení slavit mši, a není to biskup. Biskup dává knězi svěcením moc slavit mši, ale když už nějaký kněz tuto moc má, náleží pak faráři a kaplanovi povinnost pustit jej k oltáři slavit mši. Pokud tomu někdo brání, pak přísluší Papežské komisi Ecclesia Dei, aby, jménem Svatého otce, učinila opatření, aby toto právo, které je nyní všem věřícím zřejmé, bylo také respektováno.
Co očekáváte od zmíněného Motu propria v předvečer jeho vstoupení v platnost?
Moje přání jsou následující: Eucharistie je to největší, co máme, je to největší projev lásky, výkupné lásky Boha, který nás chce provázet touto eucharistickou přítomností. Nesmí být proto nikdy důvodem nesvornosti nebo předmětem boje, protože právě tady musí být všechno láskou. Přál bych si, aby to mohlo být důvodem k radosti pro všechny, kteří milují tradici, důvodem k radosti pro všechny ty farnosti, kde už nebude rozdělení, ale naopak, že tam - prostřednictvím ritu, který byl po více jak tisíc let bezpečným nástrojem posvěcení - bude mnohotvárná svatost. Poděkujme tedy Svatému otci, který obnovil tento poklad pro celou Církev. Nebude nikomu vnucován. Papež neukládá žádnou povinnost, ale podává nabídku tam, kde je mezi věřícími poptávka. Kdyby došlo k nějakému konfliktu, protože lidsky může mezi dvěma skupinami dojít k rozporům, pak je tu autorita biskupa ? jak říká Motu proprio ? který musí zasáhnout, ovšem tak, aby nebylo porušeno právo, které dal Papež celé Církvi.
Říká kardinál Dario Castrillon Hoyos, předseda Papežské komise Ecclesia Dei.
Přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
