Nový portál Vatikánského rozhlasu

Bolest, smrt, umírání, stejně jako nemocný, opuštěný nebo trpící jsou slova, která se postupně z našich slovníků ztrácí, anebo je vyslovujeme se strachem či jistým pocitem "nepatřičnosti". A přitom patří nejen do slovníku, ale k životu člověka tak dlouho, jak staré je lidstvo samo.Vzpomeňme třeba na texty žalmů, ve kterých se nezřídka trpící nebo nemocný obrací o pomoc k Hospodinovi.
Říkáte si, proč dnes začínám svůj komentář tak zdánlivě neradostně? K mému dnešnímu zamyšlení mě inspiroval blížící se 6. říjen. Den, kdy se také v České republice mnozí připojí k oslavám Světového dne hospiců, tedy zařízení, které pečuje o těžce nemocné v terminálním stádiu jejich života.

Co je vlastně úkolem hospicových domů? Zkráceně můžeme říct, že péče v hospicích se nesnaží o vyléčení nevyléčitelných nemocí, ale o to, aby konec života těžce nemocného pacienta byl maximálně kvalitní. Úkolem hospicové péče je současně poskytnout nemocnému takovou svobodu, aby jeho den nebyl nikým omezován, aby mu byla poskytnuta kvalitní péče jak fyzická (hygiena, odstranění bolesti), tak psychická a v neposlední řadě také duchovní. Smyslem hospicové péče je jednoduše řečeno doprovázení nemocných a pochopitelně také jejich blízkých v bolesti a utrpení.

Klíčový je v tomto kontextu termín paliativní péče. Její vznik se datuje do druhé poloviny dvacátého století a důvody, které k ní vedly byly jednak změna hlavních příčin úmrtí a radikální prodloužení života v průběhu uplynulého století, které bylo zapříčiněno mimo jiné terapeutickými úspěchy medicíny. Tato bezesporu pozitivní změna však sebou přinesla také pověstnou "druhou stranu mince", kterou je prodloužení průměrného věku života a ve svém důsledku také změna délky umírání. Zde se však současná společnost ocitá na velmi tenkém ledě. Medicína jakoby nebyla připravena konfrontovat se s nemocným, jehož diagnóza a potažmo léčba nevede k uzdravení. Lékaři se proto obvykle poněkud bezradně ptají zda ještě a jak vůbec léčit.

V této souvislosti nelze ignorovat ani periodicky se opakující diskuze o eutanázii. Toto slovo pochází z řečtiny a překládá se jako dobrá nebo krásná smrt. V dnešní době se však objevuje především v kontextu ukončení života na přání pacienta. Medicína dokonce zná několik forem eutanázie, ve které se více nebo méně počítá s aktivní účastí nemocného. Zastánci této formy smrti opírají oprávněnost svých argumentů v první řadě o autonomii člověka. Říkají, že člověk jako autonomní (samostatná) bytost má právo nakládat se svým životem podle vlastního uvážení. Autonomie je skutečně důležitá v životě každého člověka. Jsme přece tvorové samostatní s vlastním rozumem a svědomím a také odpovědní za své činy, které konáme. Nabízí se však otázka, zda argument autonomie ve vztahu k eutanázii je skutečně neoddiskutovatelným právem na tak zásadní rozhodnutí.

Druhým argumentem se pomoc trpícímu člověku, soucit s jeho utrpením a touha mu pomoci. Je to však jediná forma, jak doprovázet umírající?
Žijeme v kultuře, která si neumí poradit s nemocí, utrpením nebo bolestí. Ne snad že by nebyly dostupné léky nebo medicinská péče, ale jsme jen málo zvyklý pečovat o starší generaci, o své prarodiče nebo rodiče. Žijeme v kultuře, která neumí doprovázet, být trpělivá a soucitná s bolestí.

Čeho se vlastně bojíme? A kde je ten velký "strašák" smrti a umírání? Bojíme se bolesti, bojíme se být křehcí a bezmocní, bojíme se ztráty důstojnosti, toho, že budeme přítěží svým blízkým a možná se nejvíc bojíme svého strachu. Podle dostupných údajů jsou právě tyto faktory důvodem, proč se nejvíc lidí obrací na lékaře a asistenty s prosbou o eutanázii.
Právě zde se tedy otvírá co největší prostor pro pomoc nás, kdo jsme plni fyzické i psychické síly. Je před námi nemocný a umírající člověk a naším úkolem je hledat cestu, jak mu pomoci. Rozhodně nepotřebuje falešný soucit nebo lítost, ale náš čas, možná naše ticho, které s ním sdílíme, abychom mu dali prostor dořešit jeho pozemské starosti, dopomohli uzavřít potřebné věci a připravit se - také duchovně - na cestu, která je daleko za horizontem našeho současného poznání.

Bolest a samota jsou dva hlavní faktory, které dnes neděsí jen nemocné nebo umírající, ale v trendu doby, která tak hlasitě přeje silným, úspěšným a mladým se stávají pomyslným strašákem napříč společností. Bojíme se přiznat k přirozenému koloběhu života, popíráme samozřejmost ubývání sil, mlčíme o smrti, ke kterému stejně všichni směřujeme... ne, nezní to morbidně, ani smutně, taková je realita. Jak posilující účinek mohou mít v takové chvíli slova starozákonní knihy Kazatel o tom, že všechno na světě má svou určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas...

Je čas rození i čas umírání
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat.

Nemusíme se učit všechno sami. Nemusíme hledat neodbornou cestu k nemoci, ale můžete pomáhat. Hospicová zařízení mohou být i pro nás příkladem, jak je možné doprovázet a jak nebýt na bolest a smrt sami.

Přeji nám všem, aby se 6. říjen stal společný svátkem nás všech.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"