Zájem českých agentur a světských médií přitáhlo o tomto víkendu jedno biskupské svěcení. V Číně. Šlo o nového, papežem schváleného arcibiskupa Pekingu Mons. Josepha Li-Shana. Shoda mezi papežem a Čínou, ve které žije mimochodem víc praktikujících katolíků než je obyvatel v České republice, způsobila zájem zasloužený, protože jde o arcibiskupa hlavního města nejlidnatější země světa. Stranou zájmu zůstalo jiné biskupské svěcení, které mělo rovněž schválení Vatikánu a k němuž došlo dva týdny před tím v diecézi Guiyang, jež má přibližně stejný počet věřících jako ta v Pekingu, tj. kolem 50 tisíc.

Českému divákovi (ČT1 Události 21.9.) bylo sugerováno, že Pekingský případ je první, kdy došlo ke shodě mezi Čínským vlasteneckým sdružením, jež podléhá komunistické vládě, a Svatým stolcem, a že tedy dochází k jakési epochální změně ve vztazích mezi Vatikánem a Čínou. Komentář nejčtenějšího deníku (MF Dnes 22.9.) přitom dokonce položil do protikladu postoj papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. pokud jde o postoj k Čínskému vlasteneckému sdružení, potažmo komunistické vládě Číny. A autor dalšího článku téhož deníku (MF Dnes 22.9.) přišel dokonce s titulkem, který radí: Benedikte, nevěřte komunistům.

Pravda je ovšem, jak už to u křesťanských událostí referovaných našimi médii bývá, trochu odlišná. První biskup Vlasteneckého sdružení čínských katolíků schválený Vatikánem byl totiž ustanoven před více jak 15 lety a Vatikán po celou dobu až do dneška podobná schválení stále uděloval. Tuto politiku tedy začal již Jan Pavel II. Nejedná se tedy o žádný přelom ve vztazích mezi Čínou a Vatikánem a už vůbec nejde o žádný projev naivity posledně jmenovaného.

Je tu však ještě jedna drobnost. Čínský propletenec vztahů mezi státem, Vatikánem a katolickou církví, má totiž svou obdobu v naší nedávné historii. Problematičnost vztahů mezi komunistickým státem, který se snažil rozštěpit církev i u nás, se po roce 1989 jakýmsi zmatečným způsobem přenesla na vztahy mezi tzv. podzemní církví a tou oficiální, které se u nás po pádu komunismu nešťastně a poměrně dost vyostřily. A právě v tom je situace v Číně velice podobná, a možná že v tomto směru ještě vážnější vzhledem k 13 milionům praktikujících katolíků. Ve hře totiž není jen vztah k vládě, která se může změnit a jednou se jistě změní i v Číně, ale především otázka jednoty samotné katolické církve v Číně. Proto lze mít ze jmenování nového pekingského arcibiskupa radost.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky