Kdysi jsem hledal v Holandsku generální dům Chudých sester od Ježíška. Musely za pronásledování v době tzv. ?Kulturkampfu? přenést své centrální řízení a noviciát z Německa do Holandska. Přenesly se tedy jen za hranice malé vesnice. Byli tam po válce u nich některé Slovenky a chtěly, abych je navštívil. Když jsem vystoupil z autobusu, ptám se ptám se limburského sedláka, který pracoval na poli, kde je klášter Chudých sester. Líbezně ale ironicky se ušklíbl a poradil mě: ?Běžte po této cestě a sotva uvidíte největší a nejbohatší dům v celé krajině, zamiřte k němu. Tam bydlí Chudé sestry.?
Nemyslil to zle, jen chtěl být duchaplný. Ale víme dobře, že to, čemu říkáme řeholní chudoba, je pro některé lidi problém. Když jsou sestry chudé, neměly by mít nic.Když slibují františkánskou chudobu, proč mají domy? Ať poslechnou Krista, který řekl: ?Prodej vše, co máš a prodej chudým!?(Mt 19,27). Jednomu pánovi v Itálii, který nám dával podobnou radu, jsem odpověděl: ?A pak se nastěhujeme k vám a budeme čekat, že stokrát víc obdržíme a nebudeme už přecházet z domu do domu, ale jíst, co nám předložíte (Lk 10,7). Starý pán mě duchaplně ujistil, že bychom si u jeho dveří museli otřepat prach z obuvi (Lk 9,5) na znamení, že nás nepřijali. ?Prodej vše, co máš a dej chudým!? Snadno se to řekne, třebas i snadno udělá. Sv. František se všeho vzdal s radostným srdcem, ale pak musil jít dům od domu a prosit, aby mu dali najíst. Nebylo by lepší, řeknou rozumní lidé, kdyby si nechal to, co měl, žil skromně a nebyl ne obtíž jiným?
Svatá chudoba, zakladatelé řeholních společností jí nazývají svatou, je ctnost evangelní. Tvrdí se o ní, že ji před Kristem neznali a že si jí nevážili. Když sv. František chodil světem a zpíval trubadúrské písně na ?paní Chudobu?, byl si jist, že až v evangeliu objevil její krásu, že svět o ní neví a proto si jí neváží. Kdyby ji znal, všichni by šli za ní.
Není to snad poetická nadsázka? Nejsou snad i mimo křesťanství ti, kteří vychvalují nemajetnost? Jisté je, že to není obyčejné mínění. V denním životě si lidé váží peněz a mají úctu k bohatým. Říkají-li jistí lidé, že mají raději chudé, nebývá ten úmysl zcela čistý, protože mezi chudými může dělat pána on, na bohaté nestačí. A i ti, kteří to upřímně s chudými myslí, nemají rádi jejich chudobu, chtějí jim pomoci, aby se z toho nešťastného stavu dostali, aby jejich podmínky zlepšili.
Tu a tam se ovšem vyskytnou v dějinách mezi myslícími lidmi ti, kteří označí nevýhody a risika majetku. Zdá se, že nás peníze zbavují starosti o zítřek. Ale lidská společnost a ekonomické nejistoty, které jsou s ní spojeny, působí, že se správou majetku starosti rostou a stávají se tísnivými. Berou člověku všecek volný čas, nedají mu spát. Je to už starý pijácký motiv: ?Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam se schová. Směle lehne, směle vstane, každý mu nic neukradne.? Literárně ten motiv zpracoval Tolstoj v povídce o ševci, který zpíval a rušil tím bohatého souseda ve spaní. Ten mu proto daroval měšec s penězi. Švec se celý den a celou noc staral, jsou-li peníze dobře schované a víc už nezpíval.
Docela vážně je tato myšlenka rozvedena v indickém asketismu. Člověka činí nešťastným touhy a potřeby. Omezme potřeby člověka na minimum, na trošku rýže a hrnek vody, a budeme šťastni.
Oč vlastně usilovali tito staří mudrci? Chtěli dokázat světu, který stále a stále po něčem touží a je proto nešťastný, že člověk doopravdy nic nepotřebuje. Nepotřebu je domy, spí venku, nepotřebuje šaty, nepotřebuje víno, vždyť mu stačí voda. Jen ta trocha rýže jej bohužel ještě váže ke společnosti. Indický asketa tedy nemá věci, ale také je nepotřebuje. V pravém slova smyslu není chudý. Nestrádá, je soběstačný.
Všimněme si to v této souvislosti slov Kristových: ? Pohleďte na nebeské ptactvo. Nežne, nesnáší do stodol. Otec nebeský je živí. Podívejte se na polní lilie?? (Mt 6,28). Mravní důsledek tohoto přirovnání plyne: ?Nestarejte se o to, co byste jedli ani do čeho byste se oblékali. Váš nebeský otec ví, že to potřebujete!? (Mt 6,31). Je tu tedy zásadní rozdíl v postoji k věcem. Jogi je nemá, ale nepotřebuje je. Křesťan se o ně nestará, ale potřebuje je. A přece na tom není zle. Má totiž někoho, kdo mu všecko opatří, bude-li hledat na prvém místě Boží království ( Mt 6, 33). To je ovšem docela zvláštní příslib. má každý právo na to, aby si na něj dělal nárok? Tato otázka je velmi vážná a dala vznik různým typům řeholní chudoby.
Víme ze Skutků apoštolských, jaké nadšení zavládlo v prvotní jeruzalémské církvi. Prodávali a všechno skládali k nohám apoštolů (Sk 4,32). To vzali za své pravidlo i mniši poustevníci. Nechtěli žít z kapitálu, ten rozdali, ale pracovali, aby se uživili. Zbylo jim ovšem hodně času na modlitbu.
Ale definitivní formu řeholní chudobě daly tzv. cenobitické kláštery se společným životem. I sv. Bazil je přesvědčen, že člověk nepotřebuje mnoho. Ale nechce dělat žádný fakirismus v postech. Je potřeba žít, jíst, bydlet, spát rozumně. Jsou to potřeby přirozenosti. Ale jsou různé podle různých typů lidí, jejich zdraví, práce, kterou dělají. Co potřebují, musí mít. Kdo jim tedy zaručí, aby nebyli jiným na obtíž? Klášter, protože ten má majetek společný. Do jedné kasy dávají členové výtěžky své práce i dary, které dostanou. Představený pak rozděluje jednotlivcům podle skutečné potřeby. Kláštery tedy jmění mají, ikdyž jednotlivci jsou chudí. Ale obyčejně svou chudobu necítí a ani na ní nemyslí.
Jaká je v tom výhoda? Jednotlivci nemusí své práce stále vybírat podle toho, co vynesou, ale podle potřeby pro Boha, církev a lidi. Proto byly kláštery v dějinách církve stále centra těch činností, která nejsou ?ekonomické?, ale bez nichž společnost degeneruje v nízký materialismus. V klášterech byla dříve skoro výlučně kultura, umění, duchovní hnutí. Zrušení klášterů znamená vždycky rapidní ochuzení všech vyšších hodnot. Stát sice dnes organizuje školy, ústavy, akademie. Ale sotva se dnes vyskytne něco opravdu nového, zjistí se, že na to nejsou fondy. I dnes jisté hodnoty v životě zachraňují řeholníci.
odeslat článek
vytisknout článek
