Koncem června letošního roku se ve Vídni konalo mezinárodní sympozium, které vyneslo na světlo důležitou a dnes mnohými západními zeměmi diskutovanou otázku: Building Trust in Government, O budování důvěry ve vládu. Nejrozšířenější mínění mezi politology, sociology a intelektuály totiž říká, že právě nedostatek důvěry je pravým motivem aktuální krize konsensu všech evropských demokracií.
Autorita a důvěra totiž představují dva faktory, které jsou vzájemně velice úzce propojeny. Občané se účastní politického procesu tím, že svěřují vládu zastupitelským institucím, jejichž legitimní autorita se zakládá vůli, kterou tito občané projeví. Tento delikátní vztah je pravým základem demokracie. Je-li oslaben, pak dochází ke krizi, jakou je například ta, která propukla v Itálii polemikami posledních dnů. Toto lidové pozdvižení není nové a není nutně ani závažné. Nabízí však důležité podněty k reflexi. Jde o projev jakési bezradnosti, která je hluboce zakořeněna a přítomná v činech a jednání lidu. Politika dovedla tyto sociální faktory nezřídka využít k vytvoření nového konsensu anebo k tomu, aby byl zbaven kreditu ten dosavadní. Například antičtí sofisté v Aténách využili nespokojenosti občanů s aristokracií jako účinného motivu pro financování svých vlastních škol a samozřejmě i prosazení své kultury. To všechno je dostatečně srozumitelné.
Avšak, mluvíme-li o našich soudobých společnostech, stává se diskuse mnohem komplikovanější. A to proto, že samotný náš občanský řád se zakládá na formách demokratické vlády, která se řídí nezbytnou svrchovaností lidu, která je ovšem vždycky křehká a manipulovatelná. Stupeň komplexnosti našeho života samozřejmě jen stěží umožňuje dobrat se odpovídajícího poznání všech událostí jednotlivých dní neustálé politické debaty a některým specifickým zájmům se často nedostává pozornosti. To všechno často vyvolává nepřekonatelný odstup mezi politickou třídou a občany. Toto odpoutání se politického života od reálného života lidí vytváří prostředí, které přeje demagogiím a upřílišněným zjednodušováním. Je zřejmé, že právě to se děje a je důležité pochopit skutečné motivy, které inspirují tak široký nedostatek důvěry mezi lidmi a z toho vyplývající vlnu projevů indiference.
Problém začíná skoro vždycky ztrátou naděje, která s sebou strhává do víru všeobecného pesimismu tak trochu všechno, včetně politiky. Antipolitické postoje totiž nejsou jenom silnějším politickým výrazem nedostatku optimismu mezi lidmi, ale také mocným signálem nedostatku přesvědčivých myšlenek a projektů na samotné politické scéně. Demokracie, jak nedávno poznamenal Stefano Rodota, stojí výhradně na ustavičném zapojení občanů do života institucí. Samotné instituce proto musí dokázat vytvořit a interpretovat tuto aktivní roli občanů a činit ji reprezentativní a účinnou. Když tato účast chybí, potom demokracie není naplněna, upadá do krize a může fungovat jen částečně.
Z druhé strany se vzájemná důvěra mezi vládou a občany vždycky pojí s vývojem pojmu občanství, jak mezi jinými podotýká anglický historik Walter Ullmann. Dochází k tomu proto, že důvěřivá odpověď občanů se oprávněně váže ke skutečnému jádru politického poselství, které tuto důvěru mezi lidmi může vzbuzovat. Max Weber vysvětlil ze sociologického hlediska tuto situaci svým pověstným obratem, když prohlásil, že je velký rozdíl ?žít z? politiky a ?žít pro? politiku. Pouze v tom druhém případě je totiž politika motivována ?vědomím, že vlastní existence dostává smysl tím, že slouží nějaké věci?. Je samozřejmě velký rozdíl jít za nějakým cílem nebo si jím jenom posloužit. Tady platí, že konsensus může vzniknout pouze tehdy, když politici působí dojmem, že jsou ve službách obecného dobra. Potom je jejich funkce nejen vnímána jako důležitá pro všechny, ale je také hodna důvěry i respektu.
Tento faktor zřetelně odlišuje pouhé vlastnění autority od pravomoci jejího vlastníka. Protože moc, která se nutně k obdrženému úřadu váže, se jeví oprávněnou výlučně tehdy, když je nástrojem ve službách reálného, užitečného a neodkladného problému. Filosof Carl Schmidt správně tvrdil, že když politika ztrácí své cíle, začíná nevyhnutelně ztotožňovat dobro či zlo s vlastnictvím či ztrátou své moci, čímž vzniká plodný terén pro korupci a všeobecné znechucení.
A to je zcela pochopitelné: politika buď má svou důstojnost a pravomoc anebo ? je-li postavena na stejnou rovinu s ostatními individuálními svobodami ? začne být vnímána jako nesnesitelný zlořád, který je třeba za každou cenu odstranit.
Hanobení čehokoliv, ke kterému dochází v těchto dnech v Itálii a jehož jsme byli v minulosti tolikrát svědky spolu se vzestupem mnohých diktatur, nastupuje v důsledku kompletní absence - byť jen ideového a programového - projektu na politické scéně, která tak transformuje sebe samu na pole netolerovatelného boje o moc, jehož odstranění lid nakonec začne vyžadovat. Takováto drastická eliminace je však výrazem zrodu ještě větší moci, která se nakonec váže k samotné demokracií. Nemá-li už totiž moc žádný konečný cíl, povyšuje sebe samu na poslední cíl veškerého konání. A ? bohužel - také ničení.
Z deníku La Repubblica (1.10.2007)
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
