Vypravoval mně zástupce americké episkopální církve anglikánské tento zážitek z Moskvy. Byl tam při slavnosti ruského millenia a dostal se do blízkosti starověrců, kteří se odloučili od oficiální pravoslavné církve před několika staletími. Protože ten stařeček stál osamocen a s nikým nemluvil, Američanovi ho bylo líto a problém řešil svým způsobem. Vytáhl z kapsy krabičku dobrých doutníků a nabídl ji knězi. Ten se vyděsil. Ale když viděl rozpačitý Američanův pohled, pochopil, že ten gestem nemínil nic zlého, zavolal mladého společníka ze své církve starověrců, který mluvil anglicky. Tan pak vysvětlil dárci, že samo gesto nabídnutí doutníku, by mohlo znamenat urážku kněze. Vždyť starověrci nekouří a považují to za hřích. Nad tím se zas podivil Američan: ?Hřích? A proboha proč?? Odpověď zněla vážně a prorocky: ?Ne, co vchází do úst člověka, poskvrňuje člověka, ale co z úst vychází?
(Mt 15,11). To ovšem znělo našemu Američanovi tak hrozně, že si neopustil otázku skrytě jízlivou a skeptickou: ?A ten hřích je opravdu těžký a smrtelný?? Mladý starověrec zaváhal, radil se se starým knězem, ten pak dodal velice vážně: ?Je dnes mnoho hříchů ve světě, ale já myslím, že opravdu těžký je jen jeden: odsuzovat bližního.? Tato odpověď ovšem zahasila v Američanově srdci veškerou jízlivost. Dodal, že na to stále myslí.
Stojí to skutečně za uváženou. Z úst člověka vycházejí slova. Je jich daleko víc, než jich má svět zapotřebí. Ale plýtváme jimi, protože je nebereme vážně. I ?Následování Krista? opakuje výrok starých mudrců: ?Co jiného jsou slova než slova. Létají vzduchem, ale kámen nerozrazí.? Není dobře brát tuze vážně to, co se říká. Na Hané se to ilustrovalo jadrným přirovnáním: ?Kdyby byla ústa mostem, to by bylo těch vykoupaných v potoce!?
Ale Chesterton je stejně vtipný, když hájí opačný názor. V jedné z jeho povídek přijde postarší pán usmiřovat dva rozvaděné umírněným napomenutím: ?Prosím vás, lidé, mějte rozum a nehádejte se o slova!? Ale dostane pádnou odpověď: ?A o co bychom se měli vlastně hádat, když ne o slova? Snad jen o jídlo nebo o počasí? Nejsou slova něco neskonale dražšího??
Slova totiž vycházejí z úst, ale mají hluboké kořeny, které jdou až do mysli a do srdce. Jsou tedy něčím, co je víc naše než peníze nebo povrchní zájmy. Proto radili od nejstarších dob moudří lidé, aby se slovy neplýtvalo, abychom jimi šetřili. ?Příroda nám dala dvě uši a jedna ústa,?říkali Řekové. ?To proto, abychom víc poslouchali a méně mluvili.? Pythagorovi žáci musili po mnohá léta žít v mlčení. Proto nazývali ?pythagorejský způsob života?, když někdo nemluvil. U křesťanů patřily od počátku různé stupně mlčení k přísnosti mnišského života. I mezi svatými byli takoví, kteří po léta nemluvili, nebo alespoň v postu.
Ale se slovy je to jako s penězi. Nešetří se jen proto, aby se šetřilo, ale aby se za ušetřené něco cenného koupilo. Slovo totiž má velkou hodnotu. Kupuje přátele i nepřátele. Mírné slovo rozbroje hasí, zlé je rozdmýchává. Za slova si tedy kupujeme postavení ve společnosti, poměr k bližnímu. Je to za lacino? Někdy to stojí víc než cokoliv jiného, protože se musí umět slovo v ústech zadržet a jindy zase vypustit. A to je těžké. České přísloví říká, že slovo vyletí z úst jako ptáček, ale zpátky už je ani párem volů nevtáhneš. Nezbývá než nést následky.
Ale podivuhodné je i to, že se slovy upravuje nebo narušuje poměr k samému Bohu. Jedna z hlavních zásad evangelia je: ?Nesuďte a nebudete souzeni. (Mt7,1) ?Jakou měrou naměříte jiným, tak vám bude naměřeno.? (Mt 7,2) Většina našich slov je totiž soud. Některá z nich vypadají velice jednoduše, ale přesto je v nich vyjádřen postoj k tomu, o čem mluvíme. Nemusíme to říkat nahlas, ale podvědomě je v každé větě skryt souhlas nebo nesouhlas s tím, co komentuje. ?Podívejte, jak vypadá!? ?Ten to řekl!? Nesoudíme jenom věci, ale soudíme i bližního. ?Ten má klobouk! Ta má punčochy!? Ale často to jde do hloubky: ?Takového bych nechtěl potkat!? ?To je jednání! To je člověk, před tím nás ochraň Pán Bůh!?
Můžeme tan úsudek zadržet? Přece musíme myslit o tom, co vidíme a musíme mluvit pravdu. Bylo by pokrytectví tvrdit, že se mi něco líbí, když k tomu mám odpor. Křesťanské morálka nemůže nikoho nutit, aby z lásky ke ctnosti lhal a přetvařoval se. To jistě ne. Ale nařizuje mu, nebo alespoň radí, aby mlčel, aby nezasedal na soudnou stolici, když to není jeho povinnost. Je to totiž, jak jsme viděli z evangelia, nebezpečné před soudem Božím.
Právě pro tento důsledek se tolik radí k mlčení. Asketické knihy jsou plné napomenutí ovládat se v řeči. Ale jsou naštěstí i autoři, kteří dovedli vyzdvihnout i druhou stránku problému: účinnost a sílu dobrého slova. Patří mezi ně např. sv. Řehoř Naziánský. Byl básník a miloval krásu rodného jazyka. Jeho přítel sv. Bazil ho však vysvětil na biskupa a později jej zvolili metropolitou v Cařihradě. Necítil se k tomuto úřadu. Měl rád samotu a ústraní. Ale není možné utíkat před povinností. Je povolán k tomu, aby Bohu sloužil. Ale jak? Každý má svůj přirozený dar. Sv. Řehoř cítil, že jeho talent je dar řeči, dar slova. Obětuje tedy Bohu tuto vlastnost a bude mu sloužit slovem. Vždyť schopnost mluvit je obraz samého Krista. On je Slovo, které vyslovil Otec a které se stalo tělem, mluvilo lidskou řečí a ohlásilo spásu lidí. Kristus jako člověk mluvil aramejsky. Ale sv. Řehoř se rozhodl, že mu zasvětí svoje ústa, aby mohl mluvit Kristus řecky. Tím se uskuteční to, co bylo úmyslem Jana Křtitele: být hlasem volajícího na poušti (Mt 3,3), hlasem, který připravuje příchod samého Krista.
Víme, že sv. Řehoř Naziánský byl osobní oblíbenou četbou sv. Cyrila I on zasvětil Bohu dar jazyka, tentokrát, aby Kristus mohl mluvit řečí slovanskou.
I my si tedy musíme stále a stále uvědomovat, jak velká je moc jazyka. Z úst vychází mnoho zla, ale také mnoho dobra, jimi se boří ale i staví svět i jeho krása, když máme účast na slově Boha stvořitele nebe i země.
odeslat článek
vytisknout článek
