Měli jsme v Římě studenta bohosloví, Američana. Byl to už starší vyspělý člověk, pozdní povolání. Až jednou příležitostně mně vypravoval, jak k tomu přišel, aby se dal na kněžství. Byl ředitelem starobince v San Francisku a velice ho dojímal život starých lidí. Chtěl se stát knězem a působit ve stejném ústavě, kde byl dříve. ?Nedovedete si představit,? řekl mě, ?jak jsou staří dnes opuštění. Materiálně jim ovšem nic nechybí. Mají také plné lékařské ošetření, mají všechno pohodlí na stará léta. Ale nic víc! Příbuzní, vlastní děti, se objeví jen zřídka. Obyčejně pošlou na vánoce naregistrované pozdravy na pásce, kde syn nebo dcera přejí všecko nejlepší, vnoučata recitují nebo zpívají koledu. Starý člověk si to pak stále a stále přehrává, vzpomíná a je mu smutno. Je zapomenut.?
Řekneme-li, že jenom v dnešním světě vděčnost vymizela, jistě přeháníme, protože to byla vždycky jedna ze zapomenutých ctností. Moderní svět jí proto ani nedává mnoho příležitostí, aby se uplatnila. Ve sbírce příkladů pro staré kazatele bývala poučná pohádka o tom, jak Bůh vystrojil hostinu a pozval na ní všechny ctnosti. Ty se srdečně bavily mezi sebou. Jenom u konce stololu seděly dvě dámy, které se, jak se zdálo, mezi sebou neznaly. Jako jemný hostitel Bůh pospíšil k nim, aby je navzájem představil. Uklonil se jedné a řekl: ?To je paní Dobročinnost!? Pak se uklonil druhé: ?To je paní Vděčnost!? Obě dámy se líbezně usmály a podaly si ruce. Už tak dávno se toužily poznat, ale od stvoření světa se nepotkaly.
Pohádka je, jak se sluší na kazatelský příklad, moralizující. To má ovšem tu nevýhodu, že si při vyprávění lidé smutně povzdechnou: ?Bohužel, tak už to bývá!? Ale konkrítní závěry z takových poučení nijak zvlášť netvoří. Ředitel starobince, který se rozhodl stát se knězem u starých opuštěných lidí, byl ovšem konkrétnější.
Podobně docela prakticky řešil případ i jeden můj řeholní spolubratr v Belgii. Byl profesorem, přestal po šedesátce učit. Šel tedy bydlet do starobince. Nebylo to proto, že by musel. Měl řeholní dům a spolubratry. Ale uznal, že tu může být ještě mnoha lidem potřebný, a to právě těm, které všichni považují za nepotřebné.
Nevděčnost má totiž hluboké psychologické pozadí. Takzvaná konzumní společnost měří hodnotu všeho podle potřeby. Nikdy snad nepřekážely nepotřebné věci jako v dnešním městě. V malých bytecj zavazí i stará krabice a kus balicího papíru. V tlačenici na ulici zavazí každý člověk, který nespěchá stejným směrem. Tomu pak, kdo má rozpočítaný čas, jde na nervy člověk, který si chce popovídat o počasí a bolesti v křížích. Je to smutné, ale staří rodiče, kteří byli kdysi tak potřební, se stávají nepotřebnými, a tedy obtížnými. Co s nimi? Všichni jsou si vědomi, že se to musí nějak humánně řešit. Ale zapojit je do vlastního života se zdá vyloučené. Je-li to obtížné v případě rodičů, tím spíš se musí vyloučit všechny ostaní lidské vztahy, které by motivovala jenom vděčnost za něco druhého, co jsme v minulosti dostali.
Nemáme však v úmyslu jenom analyzovat skutečnost. Vidíme, kam tíhne, k čemu směřuje obecná tendence. Ptáme se proto, jak reagovat. Co si máme uvědomit a jaké myšlenky máme posílit, abychom se pasivně nepoddávali proudu.
Aby se člověk vyvinul jako člověk, musí stále od druhých přijímat. Ale tím se stále jiným zavazuje. Není pak v otroctví druhých? I u nás, v naší společnosti, je mnoho čestných lidí, kteří neradi berou dary, zvláště ne lidé, kteří mají vedoucí postavení. Ví, že by se tím zavazovali a že by měli svázané ruce.
Jak najít správnou míru? Křesťanství nám pomáhá řešit tento problém tím, že ho přenáší na vyšší úroveň. Přijímáme od lidí mnoho, vlastně všecko, co patří k životu. Ale současně víme, že to všecko pochází od Otce v nebi, který je zdroj všeho dobrého. První vděčnost tedy patří Bohu. Jemu tedy jsme stále zavázáni a podle jeho vůle vracíme lidem to, co jsme dostali. Je to zajímavé, ale zkušenost stále a stále potvrzuje, že dovede být lidem vděčný jenom ten, kdo si den ze dne uvědomuje, zač všecko vděčí Bohu. Hledá tedy stále příležitost, kde by projevil svou odpověd za Boží dary. Dokáže udělat docela dobře i docela neznámému člověku a ví, že je to jeho povinnost. Naopak ten, kdo není vděčný Bohu, zapomene i na své vlastní rodiče. Přesvědčí se, že splnil svou povinnost k nim, když jim pošle na vánoce pohlednici.
V atomizované společnosti dneška je těžké být vděčen jednotlivým lidem. Vždyť jeden druhému slouží jen za peníze nebo z povinnosti. Těžko být osobní v dlouhé řadě, kde se čeká na obsloužení. Jenom pevné vědomí, že existuje osobní dárce Bůh ve všem, co dostáváme, může tuto rozpadající se masu zase oživit lidskými vztahy.
odeslat článek
vytisknout článek
