Konsternující zjištění dvou rodičovských párů, z nichž každý vychovával s láskou holčičku, která nebyla jeho, ovládlo v posledních dnech českou mediální scénu. Veřejné mínění bylo zaujato situací, která je výsostně privátní a zároveň v určitém smyslu veřejná. Nešťastná záměna vytvořila bezprecedentní situaci, vyvolávající smíšené pocity. Ne že by snad vyvolala otázky, zda naši rodiče opravdu jsou nebo byli našimi rodiči. Nasouvá otázky závažnější, které se týkají křehkosti mezilidských vztahů, a zejména problému stále intenzivnějšího vměšování mechanismů naší technicko-mediální civilizace do jejich hájemství.
Nejprve by ovšem bylo třeba se tázat, zda bylo nutné zmíněnou záměnu vůbec zveřejňovat. Na rozdíl od toho, co naznačují někteří mediální analytikové, však zvědavost a vtíravost nezačíná u mediálního publika, ale právě u žurnalistů samotných, kteří jsou konec konců také jenom lidmi. Jejich uspěchaný a povrchový zájem, jenž nezřídka ovlivňuje jejich rozhodování o tom, co publikovat a co nikoliv, se pak vrací zpět jako bumerang a roztáčí produkci mediálního smogu. Stěží označit za taktní tento vpád médií do soukromého života tolika lidí, včetně oněch nemluvňat, které hledí na kameramany s onou propastně krásnou zvědavostí, jež je jim vlastní.
Trauma dvou rodičovských párů, způsobené fatální záměnou jejich miminek v porodnici a z ní vyplývající nutnosti opětovné a bolestné výměny dětí, s nimiž se za deset měsíců sžily - stejně jako ony s nimi ? v té nejhlubší možné míře, se stalo každodenní potravou sdělovacích prostředků. Toto trauma tak spíše přiživují než tiší. Jakmile je totiž mediální lavina spuštěna, už ji regulovat nelze. Je třeba s ní počítat.
Avšak na druhou stranu - když už je v pohybu - nelze se nezamyslet i nad pozitivními stránkami celé kauzy, jak žurnalisté rádi nazývají onu lavinu, jejíž příčinou bývají oni sami. Jakkoli je záměna nemluvňat v porodnici nedopatřením, na které hledíme s bezradností, přece jen paradoxně dává vyniknout nezaměnitelnosti lásky. Ta totiž nikdy nemiluje nadarmo. Právě proto bude návrat dětí ke svým biologickým rodičům prožíván rodiči tak trochu jako vynucená adopce. A na to, zda k tomu něco řeknou děti sami, si budeme muset počkat. V každém případě však nakonec všechno přežijí a nejspíš dojde i k navázání několika hlubokých přátelství, která by jinak patrně nevznikla.
A vlastně se také ukazuje, že rodičovské vazby, které nejsou jenom automatické, mají svou účinnost i přesto, že se nekryjí s těmi biologickým. To je jistě dobrá zpráva pro adoptivní rodiče. I tady zřejmě platí, že duch dává život, ale tělo samo nic neznamená. Mezilidské vztahy jsou životním prostředím lásky, jejíž potenciál tajemně vyvěrá z jediného zdroje, který není z tohoto světa.
A pokud jde o mediální scénu, jedno je také jisté: kdyby všechny medializované události byly podány a interpretovány v plnosti pravdy, která je v posledku totožná s láskou, potom by obraz, médii zprostředkované, reality byl jednoznačně nadějný, ba dokonce už nyní radostný. Problém je ovšem v tom, že události lidských dějin - jak těch veřejných, tak těch soukromých - nejen často v médiích takto podávány a interpretovány nejsou, ale v mnoha případech tyto události člověk, kterým žurnalista také je, ani takovýmto způsobem podat neumí a nedokáže. Přerůstají ho.
Tak je tomu i v tomto případě.
Obě rodiny své zaskakující zjištění jistě překonají a děti si z této situace nic podstatného pamatovat nebudou. A i kdyby. Láska nemůže nikdy vyjít naprázdno.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
