Vyrazit na cestu, snášet námahu putování, zažít nečekaná setkání, a nakonec radost z dosažení cíle, uvědomit si, že je život pouť. Tak by se asi dalo shrnout, co láká každoročně novodobé poutníky vydat se pěšky na posvátná místa. Obnovují-li se tu středověké tradice z dob, kdy Evropu křižovali poutní cesty do Říma, do Jeruzaléma, do Compostely, a jinam, pak jistě ne z nouze, vždyť letadlem by to dnes stálo míň; je to spíš z touhy vybočit ze zaběhaných kolejí všedního života společnosti, stále dokonaleji organizované, která člověka sice zabezpečuje, ale zároveň ochuzuje o radost spontánního prožitku.
Sociologové a psychologové poukazují na to, že se tu současný životní pocit promítá do religiozity, tedy do způsobu, jak mnoho lidí dnes žije, nebo hledá, víru v Boha. Například do Compostely putují nejen zbožni katolíci, ale vůbec hledači smyslu života. Na druhou stranu je dnes zřejmý odklon od tradičních církví s jejich pevným systémem neměnných pravd a příklon k náboženstvím nebo spiritualitám dálného Východu, které se chápou neurčitěji jako ?cesta?. Taoismus to má slovo ?tao? (=cesta) přímo jako program v názvu.
Pro křesťany je to jistě výzva znovu objevit dynamický prvek v církvi. Ne náhodou zdůraznil už II. vatikánský koncil, že církev je Boží lid na cestě do království. Putovat, znamená neuvádět pravdy víry do života zvenčí, ale zažít, jak vyvěrají ze samého života, podobné dítěti, jež se nechá vést za ruku Otcem. Víra tak z abstraktního přesvědčení přechází v důvěrné poznání Toho, kdo vybízí ?pojď a následuj mně? a který na otázku ?Pane, kde bydlíš?? nedává přesnou adresu, ale povolává za poutníky: ?Pojďte a uvidíte!?.
Je tomu deset let, kdy v neděli 19. října 1997, Jan Pavel II. prohlásil svatou Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, neboli Terezii z Lisieux učitelkou církve. Už sám fakt, že úmysl tak učinit ohlásil během 12. světového dne mládeže v srpnu téhož roku v Paříži, bylo výmluvné: Světové dny mládeže, na které statisíce mladých putují ze všech koutů světa na setkání s papežem, jsou znamením způsobu, jak a kde mladí dnes hledají Krista. A právě jim a s nimi celé církvi Jan Pavel II. předložil svatou Terezičku jako učitelku. Proč právě jí, která nestudovala teologii a zemřela ve svých 24 letech aniž překročila zdi kláštera? Ze všech 33 dosud prohlášených učitelů církve je malá Terezička nejmladší a vedle Terezie Avilské a Kateřiny Sienské je v dějinách církve třetí ženou vůbec, které se dostalo takového vyvýšení.
Titulem učitel, či učitelka církve - vysvětloval mladým Jan Pavel II v Paříži - ?magisterium zamýšlí poukázat na to,?že učení, které vyznává a hlásá určitá osoba je orientací nejen proto, že je v souladu se zjevenou pravdou, ale protože vrhá nové světlo na tajemství víry a přináší hlubší poznání Kristova tajemství?. Ono nové světlo a ono hlubší poznání, za které vděčíme Terezičce, se pak dá vyjádřit dvěma slovy: malá cesta neboli duchovní dětství. Tak totiž ona sama nazývala svou spiritualitu, svůj způsob jak dojít k Bohu.
Malá cesta pro ní znamenala nevyhledávat žádné mimořádné duchovní dary, ale žít v duchovní skromnosti. A právě touto odzbrojující prostotou stále přitahuje a otvírá cestu k Bohu těm, kteří by se zalekli po ní jít, kdyby byla složitá. V tom je Terezička v podivuhodné sintonii dokonce i se starověkou moudrostí: ?Velký člověk je ten?, řekl čínský filosof Meng Tse ve 4. století před Kristem, ?který neztratil srdce dítěte?. Tato dávná lidská moudrost nachází ptrvrzeni a naplnění v Kristových slovech: ?Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království?.
Terezina malá cesta duchovního dětství učí žít v bezprostřednosti dítěte, pro které neexistuje ani včera ani zítra, ale přítomný okamžik, naplněný blízkostí matky a otce. Je to předchuť nebeské blaženosti jako věčného nyní, překypujícího láskou v trojjediném Bohu. Snad právě toto se dnešní člověk nejvíc potřebuje učit, aby mu pro same plánování život neprotekl jako písek mezi prsty. Lék tu je jen pokorné putování, v důvěře, že ten, který pozval na cestu, dá sílu pro každy dalsi krok. Kdo žije plně v přítomnosti, rozpozná Boží ruku i ve všedních událostech života a zakusí že ho Bůh neomylně vede k cíli. Tak, jak to popisuje malá Terezička v Dějinách duše, nebo jak to opěvuje v Písni na dnešní den, z 1. června 1894, jejíž jedna sloka zní:
Můj strážný anděle, přikryj mě křídly svými,
sviť, aby směr mé cesty zůstal ozářen,
volám tě, veď mě a pomáhej vnuknutími
aspoň po dnešní den.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
