Den vzniku samostatného československého státu ? čtu červenou barvou zdůrazněný nápis ve svém stolním kalendáři. 28. říjen je trochu zvláštní svátek. Připomínáme si stát, který už téměř 15 let neexistuje, ba co víc, který jsme si sami zrušili svobodným a suverénním rozhodnutím. Na druhé straně chápu, že oslavovat vznik republiky 1. ledna by v souvislosti se silvestrovskými oslavami mohlo narážet na některé praktické překážky? Ale dost kousavé ironie! Datum říjnových oslav by nás měl vést k hlubším a závažnějším úvahám.
V projevech, které při tomto svátku zaznívají, většinou slyšíme oslavné ódy na stát i státníky, hrdost nad tím, co znamená být opravdovým Čechem. Narozdíl od mnohých se obávám, že příliš důvodů k hrdosti nad svým češstvím nemáme. Ba co víc, obávám se, že žádné světlé zítřky tento národ nečekají. Básník Otokar Březina téměř před stoletím napsal: ?Národ bez vyšší duchovní pravdy zahyne, i kdyby ho chránila armáda, policie, zákony, vojenské pakty??. Není tato věta českého básníka prorockým varováním? Žijeme ve společnosti, která přeje schopným, silným a odvážným ? tak zní oficiální verze, modifikovaná při mnoha příležitostech a v mnoha formách. V překladu to ovšem mnohdy znamená, že přednost dostává agresivita před pokorou, povrchní velkohubost se zaměňuje se vzdělaností a peníze se stávají jediným měřítkem úspěchu a potažmo společenské prestiže. Zatímco se noblesa, cit a jemná zdvořilost tiše krčí v koutku, bohorovně tupí příslušníci novodobé oligarchie se častují průpovídkami typu: ?Od té doby, co lidstvo vymyslelo peníze, je zbytečné děkovat? a při tom jsou uchváceni vlastní důvtipností a domnělým smyslem pro humor. Na výsluní se tak dnes vyhřívá skupina lidí, kterou filozof Karel Kosík velmi trefně nazval lumpenburžoazií.
?Lumpenburžoazie je militantní, otevřeně antidemokratická enkláva uvnitř fungující, ale polovičaté a proto bezradné demokracie. Je výhodnější, říká a praktikuje ?filozofie? lumpenburžoazie, být hochštaplerem, lupičem, násilníkem než slušným člověkem: podvodník počítá s tím, že spravedlnosti unikne. Rozdíl morálního a nemorálního mizí, považuje se za směšný přežitek minulosti. Můžeš být kariérista, lump, pedofil, křivák, zbabělec, ale vozíš-li se v mercedesu, uctivě před tebou smekají a dveře máš otevřené. Lumpenburžoazie není pouze černým svědomím soudobé epochy a jejího anonymního diktátora, je také věrným, a proto zavrhovaným, zastíraným zrcadlem univerzálně se prosazující devastace,? napsal Kosík ve svém eseji z roku 1997.
Mnohé osobnosti se v posledních letech zamýšlí nad tím, proč v české společnosti panuje tak zvaná ?blbá nálada?, kde jsou její kořeny a kdo ji způsobil. Karel Kosík popsal tyto důvody podle mého názoru velmi výstižně: Svou pouhou nepostižitelnou přítomností vytváří lumpenburžoazie klima, v němž se podvody, korupce, machinace spolu s kriminalitou a drogami považují za normalitu. Tuto převrácenost přikrašluje pokleslá žurnalistika frázemi, že přece musíme platit daň za svobodu. Tam, kde veřejnou atmosféru doby ovlivňuje lumpenburžoazie, zakouší prostý občan svoji bezmocnost a stahuje se do soukromí, napsal muž, který si za svého života prošel terezínským vězením, v roce 1968 se stal členem ústředního výboru komunistické strany, která ho o dva roky později vyloučila a postarala se o to, že se jako vysokoškolský profesor směl vrátit na svou domovskou fakultu až po listopadovém převratu.
Pouhé konstatování neblahého stavu soudobé české společnosti ovšem ještě neobsahuje ani náznak možného východiska. Přiznání a uvědomění si kritického stavu je ovšem nutným předpokladem ke jakékoli možné nápravě. Jenže, kde a v čem a hledat možná východiska? Vrátíme-li se obloukem na začátek naší úvahy k již zmíněnému apelu básníka Březiny, je odpověď nasnadě. Je to právě onen vertikální přesah, který je základem morality lidského jednání a který odlišuje principy a zákony lidské ?societas? od způsobů soužití zvířecího stáda.
Neznám v evropském historicko-kulturním kontextu jinou organizaci či zájmovou skupinu lidí, která by byla více povolána k tomu, aby přinášela onu březinovskou vyšší duchovní pravdu, než jsou církve. Jenže jak komunikovat duchovní skutečnosti těm, kteří si často dokonce libují ve výše popsaném marasmu? Zde nepomůže spolu s prorokem Izaiášem zvolat: ?Slyšte, hluší, prohlédněte, slepí, ať vidíte!? Napadá mě, že problém spočívá v tom, že se o jeho řešení pokoušíme z opačného konce. Přesvědčovat o čemkoliv krásném a ušlechtilém tuto novodobou vlčí smečku je asi pouhá ztráta času.O co se ale pokusit můžeme, je to, aby se křesťané stali opět elitou národa, elitou, která nemá nic společného se sektářským elitářstvím, ale elitou inspirující druhé k svobodnému následování. Zřejmě jen tvrdá a cílevědomá práce nás samých na sobě může být tou správnou cestou, cestou, na jejímž konci září Izaiášův příslib: ?I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy.?
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
