Nový portál Vatikánského rozhlasu

V prvních křesťanských dobách, když se pohané setkali s novým křesťanským hnutím, divili se, že tito věřící nestaví chrámy. Dostalo se jim této odpovědi: My věříme v Boha, který je všude, všude se můžeme modlit. Farizej nebyl vyslyšen v chrámu, ale dobrý lotr i na kříži. Toho mínění jsme ovšem i my. Ale nezdálo se to přirozené pro stará náboženství. Tam předpokládali, že bohové nejsou všude, že bydlí jenom na některých místech, obyčejně nepřístupných, v tmavých lesích nebo na vysokých horách, na Olympu. Postavit jim pěkný chrám bylo jakoby je přilákat k sobě, přisvojit si jejich pomoc.

Jak se k tomuto problému stavěl Starý zákon? Zakázány byly obrazy a sochy Boží, zakázány byly i oběti na pahorcích. Jahve bydlí na nebesích nebes, tj, výš než viditelné nebe. Je tedy naprosto nepřístupný. Chtít se k němu dostat je stavět babylonskou věž, co končí tragicky. Tím vypravováním se uzavírá prvních 11 kapitol Genese, které bychom nazvali dějinami lidstva. V ráji žil člověk ve spojení s Bohem, slyšel ho v ranním vánku. Ztratil však hříchem jeho blízkost, marně ji nyní hledá. A bez Boha nedosáhne ani toho, oč lidsky usiluje: sjednocení lidí a vybudování velké světové říše.

Dvanáctou kapitolou začíná historie Izraele, jednoho vyvoleného národa, který je na počátku jenom prostým kmenem beduínů s banálními událostmi. Dva bratři, Ezau a Jakub, se pohašteří o dědictví. Jakub utíká ze země a na cestě má sen. Vidí žebřík sestupující z nebe a Bůh k němu mluví. Není to nějaké vyvolené místo, spal na cestě s kamenem pod hlavou. Proto žasne: ?Nevěděl jsem, že je Bůh zde.? Nebyl tam, ale nečekaně sestoupil. Tím začíná jeden z hlavních motivů Starého zákona. Nepřístupný Bůh sám čas od času sestupuje k lidu na různých místech: v hořícím keři, na vrcholku hory Sinaj, hlavně pak v jeruzalémském chrámu, který byl postaven ne jeho rozkaz. Proto je to místo svaté.

Jak je tomu v Novém zákoně? Bůh pokračuje ve svém sestupu dokonalým způsobem. Na Marii sestoupí Duch svatý a ona porodí člověka, který je svatý, Bohočlověk. Starý jeruzalémský chrám, který byl předobrazem tohoto tajemsví, má být podle proroctrví Kristova zbořen, jeho posvátná opona se sama roztrhla v hodinu Kristovy vrcholné oběti. A i učedníci Ježíšovi prožili podobnou zkušenost. Duch svatý na ně sestoupil v Jeruzalémě po smrti Spasitelově. Na počátku se chodili modlit do jeruzalémského chrámu, ale pak si uvědomili, že pravý chrám je u nich samých.Proto jim píše sv.Pavel: ?Nevíte, že jste chrámem a že Duch Boží přebývá ve vás?? (1 Kor 3,16).

Této Boží přítomnosti si bylil křesťané vědomi zvláště při společených shromážděních, při lámání chleba, ať se to dělo kdekoli, v katakombách nebo v soukromých domech. Ale když v době Konstantinově dostali v říši svobodu, začali pro tak svaté úkony stavět i ony chrámy. Starý historik Eusebius tu změnu popisuje jako nový den, kde ve svitu nového světla se staví chrámy pravému Bohu, větší a krásnější, než byly pohanské.

Přirozený cit vede k tomu, že se forma nové budovy přizpůsobuje cíli, pro který se staví. Dává se jí symbolický tvar. Jaké jsou nejstarší symbolismy chrámové stavby? Představuje se především jako loď plující k východu. Východ je obraz ráje a strana vycházejícího slunce, tj.Krista, jehož druhý příchod očekáváme. Oltář je vyvýšené místo, obraz nebe. Kněz k němu vystupuje, protože Kristus nám otevřel brány nebes. Ve východních kostelích je sice zakryt ikonostasí, ale její dveře se otvírají, kdykoli kněz čte Boží slovo nebo nese lidem nebeský chléb, eucharistii. Oltář je i místo oběti, kde dáváme dary Bohu a kde Bůh se dává nám. Obětujeme Bohu Otci pod způsobou chleba a vína jeho vlastního syna a Bůh ho zase dává nám, abychom byli syny Božími.

Je tedy chrám místo privilegované, kde k nám sestupuje Bůh v Kristu a s Kristem. Je to místo svaté, místo Kristovy oběti, určené k tomu, aby posvětila celý svět na konci věků. Proto je stavba a výzdoba chrámu symbolem nového nebe a nové země, posvěceného světa. V kopuli začali křesťané umísťovat obraz vševládnoucího Krista na trůně. Sloupů, které střechu drží, dávali často dvanáct jako obraz dvanácti apoštolů, sloupů církve. Stěny se naplňovaly obrazy světců, protože v Božím království zemřeli, žijí a modlí se spolu s námi.

Je tedy chrám i místem jednoty církve. Sám Ježíš to předpověděl: ?Kde jsou dva či tři shromážděni v mém jméně, tam jsem i já uprostřed nich? (Mt 18,20). Je zajímavé jak tento verš evangelia vysvětluje ruský spisovatel Gogol. On totiž mimo proslulých románů napsal také knížku s titulem Vysvětlení božské liturgie. My obyčejně vykládáme text evangelia takto: Dřív než vstoupíte do chrámu, smiřte se, sjednoťte se navzájem, aby byl Kristus uprostřed vás! Gogol ukazuje i opačnou stránku této skutečnosti. Prakticky lidé vstupují do kostela se svými myšlenkami a svými vlastními problémy. Dají-li se však v chrámu vést společnou modlitbou a zpěvy, nenápadně zjistí, že myslí na to, co se všichni modlí. Chrámové bohoslužby nás tedy sjednocují tak, aby mezi nás přišel sám Kristus. Je tedy chrám místo tak svaté, že jeho zneuctění je svatokrádež.

To všechno platí o všech chrámech. Co zvláštního znamená katedrála? Je to obraz církve hierarchické. V ní měli na počátku zvláštní funkci apoštolé v čele s Petrem, tak mají i dnes v církvi zvláštní službu biskupové na čele s římským papežem. Je tedy v katedrále katedra, místo kde zasedá hlava diecéze. Katolická církev vždycky svou hierarchickou strukturu hájila. Přesto však k ní II. vatikánský koncil přidal vysvětlení ve formě tzv. kolegiality. Omylem bývá vysvětlována jako výzva k nové právní struktuře, k povrchní demokratizaci. Otcové koncilu hned na počátku prohlásili, že tu nejde o pojem právní, ale o prohloubení vnitřního postoje.

Dá se to vysvětlit jednoduchým, ale obrazným přirovnáním. Jistý člověk je můj otec. Jeho existence a jméno je zaznamenáno v dokumentech. Ale jaký byl a je můj osobní poměr k němu? Možná jsem ho vůbec nepoznal. Možná si na něho pamatuji jenom z mládí. Možná ještě žije, bydlíme a pracujeme spolu. Vždycky je to otec, ale v různých životních stupních. Podobně se dá říci, že všichni katolíci uznávají, že je jejich hlavou papež,ale nikdy se nezajímali tuze o to, co učí, k čemu povzbuzuje. Jméno svého biskupa znají, ale víc o něm nevědí. Setkali se s ním jenom při biřmování. Jsou tedy v církvi pevné struktury, ale je potřeba je oživit, aby nebyly mrtvé. Jak? To se děje při různých okolnostech. Svátek posvěcení katedrálního chrámu je k tomu dobrou příležitostí.

Každý chrám má také svého nebeského patrona. Olomoucká katedrála je zasvěcena sv.Václavu. Máme své patrony ctít, něco nám mají říci. Svatováclavské tradici se dává v našich dějinách zvláštní význam národní a politický. Ale málo se čtou jeho životopisy, zvláště ne ty nejzajímavější, staré, jako např. staroslověnský, psaný od žáků sv.Cyrila a Metoděje. Tam se dává zvláštní důraz na nesympatickou okolnost, že byl světec zabit za účasti svého vlastního bratra. Stává se to často při zakládání dynastií. I mocný Řím vznikl tím, že Romulus zabil Rema. Ta událost se přejde mlčky jako nutné zlo k posílení státní moci. V dějinách musí silný zvítězit nad slabým, takový je zákon přírody.

Jinak se však k tomu staví legenda svatováclavská. Píše: ?Nedal Bůh věrných v posměch nevěrných, ale v milosti své shlédl na pokání a poznání hříchů jejich. I Boleslav se rozpomenul, jak velký hřích učinil a modlil se k Bohu: Zhřešil jsem a hříchu jsem si vědom.? Řím se jmenuje Roma po vrahu Romulovi, ale koruna česká se nejmenuje Boleslavova. Je svatováclavská a naše země je dědictvím svatého Václava. Je v tom i aktuální poučení pro nás. Máme za sebou mnoho bratrských nenávistí v našich dějinách, mnoho vítězících násilníků. Ale nesmíme ztratit naději, že pronásledovaní netrpěli nadarmo. Jsou povoláni, aby i oni nakonec zvítězili.

Olomoucká katedrála stojí na vyvýšeném místě. Tak dominovaly katedrály v našich městech po dobu celé křesťanské minulosti. V nových, moderních čtvrtích je převyšují ostatní budovy: obydlí, banky a domy zábavy. Vítězí duchovní Boleslav. Ale my se scházíme k modlitbě, aby se lid obrátil, aby Bůh nedal věrných v posměch nevěrných. Máme víru, že v dnešní Evropě zvítězí Kristus, aby naše národy zachránil. Dědictví Otců zachovej nám, Pane.