Jeden z italských jezuitů, který dává často exercicie, duchovní cvičení, mně dal tuto otázku: Já se snažím stále přidržovat ignaciánské metody a sleduji meditace, jak jsou v exerciční knížce. S jednou však mám potíže. Na počátku tzv. druhého týdne je rozjímání o Kristu králi: ?Představme si dobrého krále, vyvoleného Bohem. Ten pak mluví: ?Mám v úmyslu dobýt celou zemi.? Ti, kdo mají čest v těle, poznamenává sv. Ignác, se ochotně nabídnou, rozhodnou se okamžitě, aby se dali takovému králi do služby, aby pak spolu s ním měli podíl na vítězství a na vládě.
K tomu dodal dobrá páter exercitátor: Přirovnání je přirovnání, víme co se tím míní. Ale je barokní, hodí se do doby španělských dobyvatelů, ale dnešním lidem se nelíbí. Je triumfalistické. Neznáte něco, obrátil se páter na mne, z východní spirituality , co by nahradilo tuto meditaci nějakým vhodnějším obrazem?
Pokrčil jsem rameny. Přirovnání Krista ke králi, který má dobýt svět, se vyskytuje i u východních otců, u sv. Basila, u sv. Jana Klimaka. Podání sv. Ignáce ovšem dýše duchem baroka. Ale nebylo by lepší, místo nahrazení něčím jiným, dát tomu obrazu víc smyslu, jaký má v Bibli? Vždyť je to jedna ze základních myšlenek Písma a jedna část Starého zákona jsou ?Knihy králů?. Evangelium pak tolikrát a za různých okolností mluví o tom, že přišel Kristus založit Boží království na zemi. Jak tomu máme rozumět? Které prvky ti jsou podstatné a které jen na dokreslení obrazu?
Víme, že byl při založení židovského království ve Starém zákoně jistý konflikt mezi prorokem Samuelem a izraelskými kmeny. Samuel zastával linii prorockou, ne instituční. Bůh sám si zvolí za daných okolností někoho, kdo by soudil a vedl lid. Židé však chtěli stálou dynastii, krále, jaké měly ostatní národy. Hlavní důvod, který uváděli, bylo stálé válečné nebezpečí. Potřebujeme někoho, kdo by nás uhájil proti nepřátelům. Je jich mnoho a v rozptýlenosti na ně nestačí.
Dostali tedy Židé krále. První Saul nebyl ideální, ale jeho nástupce David odpovídal ideálu po všech stránkách. Vyčistil zemi od všech nepřátel, upevnil hranice, založil hlavní město a dynastii. Za jeho syna Šalomouna se už tedy mohlo žít v míru a hojnosti a budovat chrám.
David je ovšem předobrazem Krista. Není tedy divu, že křesťané prvních staletí spojovali ideu osvobození od pronásledovatelů a svobodu církve s ideou Krista krále. Je to ostatně první typ opravdových obrazů Ježíše: Pantokrator. Spasitel sedí na císařském trůně, oblečen v šaty římských monarchů. Je to obraz triumfální, chceme-li to tak říci, ale je to ikona, která vyjadřuje nezlomnou důvěru. Všichni pronásledovatelé jsou jen do času, i kdyby byli mocní jako světové imperium, jednoho dne se zjistí, že osudy světa neřídí oni, ale ten, koho dali ukřižovat, on je vládce nebe i země a osudů lidí.
Obraz Krista Pantokratora, Vševládnoucího, dominoval v kopulích a absidách chrámu po mnoho staletí. Ale v řeckém prostředí k němu přibyl malý variant. Pod nohama Spasitele jsou duhovky nebeských kruhů. Pouhý estetický prvek? Je tu skryta jiná myšlenka. Židé se báli nepřátel lidí. Ale řecký určený svět měl před očima jiného nepřítele: neoblomný osud, zákony nutnosti, které točí věčně hvězdami i lidmi. Těm neujde nikdo. Otcové církve, kteří psali traktáty ?Proti osudu? jsou si plně vědomi, že by nikdo z nás neunikl nutnosti přírody. Kdyby nad ní nebyl někdo vyšší, skrze něhož Otec nebeské kruhy stvořil a kdo je nad zákony přírody.
Ale to byl problém spíš lidí učených, vědců a filosofů. Obyčejní lidé viděli tuto otázku ve světle denní zkušenosti. Řád světa, jak jej známe, ať už mu říkáme osud nebo jinak, přináší každému nemoci, smrt, bolesti, jediným slovem: utrpení. Který král nás může před tímto nepřítelem uchránit? Lidské síly ovšem na to nestačí. Ale Kristus vševládnoucí proniká i tam. Pronikl do této říše údolí a smrti tím, že tam dobrovolně vešel a že všecko, co lidi hubilo, nemoci a smrt, vzal na sebe.
Na počátku středověku se ikonografie Krista nápadně změnila. Místo majestátní postavy na trůně se vztyčuje obraz Ukřižovaného, bičovaného, korunovaného trním. A přece i on je král, má dokonce víc královské moci než Pantokrator na trůně. Nepronikl jen do světa vládců a mocných tohoto světa, nemá moc jen nad zákony kosmu, ale přináší štěstí a Boží moc i tam, kde se shromáždily všecky slabosti, utrpení a smrt. I tu říši dobyl.
Liturgický cyklus Krista krále začíná Květnou nedělí, majestátním vstupem předpověděného vládce Izraele do svého města a do chrámu. Ale nekončí tam. Pokračuje až za hradby města na Golgotu. I to je cesta královská, cesta kříže, která vede až do podsvětí, do říše mrtvých. I tam podle starých mythologií někteří hrdinové pronikli, ale tak tak že vyvázli. A ti, kteří tam kralují si přáli být raději na zemi pastýřem než v Hádu králem. Kristova cesta ?údolím stínů a smrti? však vede dál až k neděli velikonoční, ke vzkříšení.
V podobenství sv. Ignáce mluví vyvolený král, který chce dobýt celou zemi. Kristovo království je širší: zemi živých i zemi mrtvých. Hlavní rozdíl však mezi mentalitou barokních dobyvatelů a Kristovým královstvím je v cíli a tedy i v metodě dobývání světa. Španělští plavci se pouštěli do neznámých pralesů Ameriky, protože tam doufali najít zlato. Dobývali svět, aby si z něho co nejvíc odnesli. Kristus dobývá ? máme-li to slovo užít - , území, která se mu odcizila, aby tam přinesl své bohatství, své štěstí, svou věčnost. Takovým způsobem, i když v maličké míře, dobývá matka srdce svých dětí, zamilovaný přízeň své budoucí ženy. Tak se také dobývá říše vědy, umění a všeho krásného.
Všecko krásné pak má v křesťanském slovníku jméno láska. Kristus je tedy král lásky, král srdcí. Tato myšlenka se stále vracela Napoleonovi při jeho poslední internaci na Elbě. Myslil na svůj vlastní plán dobýt svět. Nebyl od toho daleko. Ale když četl evangelium, pochopil, že jediný opravdový dobyvatel světa je Kristus. Šel jinou cestou a proto si získal srdce milionů a nakonec i samého Napoleona. A vyzval-li apoštoly a učedníky, aby šli s ním a za ním, je to privilegium, ne služba mocnářům, je to dar a podíl na štěstí, které se nese dál a dál.
odeslat článek
vytisknout článek
