Nový portál Vatikánského rozhlasu

V těchto dnech se mluví o konzistoři a nových kardinálech. Kdo jsou to vlastně kardinálové a jaké mají úkoly?
Když se zahloubáme do historie, najdeme jejich původ mezi faráři a jáhny římské diecéze pověřené jejich biskupem, aby mu pomáhali radou při vedení svěřeného stádce. Tedy něco jako kněžská rada biskupa, která má za úkol studovat určité záležitosti diecéze a být pomocí biskupovi. Její setkání se nazývá konzistoř, tedy porada, slovo odvozené z latinského consistorium. Tyto porady jsou dnes veřejné a jsou v nich přijímáni noví členové, jmenovaní papežem, anebo mimořádné, která jsou svolávána Svatým Otcem k probrání důležitých témat ze života Církve a probíhají za zavřenými dveřmi.

Slovo kardinál vychází z latinského cardo, což znamená veřeje, které drží dveře a čepy, na kterých se dveře otáčí. To je pochopitelné nejen jako služba, ale také z historické skutečnosti, že mezi poradce papeže patřili i biskupové z diecézí obklopující Řím. Byli jakýmsi rámem pro Věčné Město. Od roku 1059 jsou kardinálové výhradními voliči nových papežů. Od 12. století byli přibíráni do tohoto sboru i hodnostáři z jiných zemí. V 16. století je jim dopřáno vyšší důstojnosti a začínají být řazeni nad biskupy a metropolitní arcibiskupy.

Už z tohoto historického a jazykového nástinu můžeme dojít k pravé totožnosti kardinálů: jedná se především o titul, který není spojen s úřadem; je to pouhá funkce papežova poradce. Proto se např. v rodné zemi nestanou automaticky předsedajícími biskupské konference. Ta má své předpisy o volbě a o trvání volebního období úřadu předsedy. Titul se získává udělením, pouhým jmenováním. Proto se na kardinály ani nesvětí ani nežehná jako na opata, ani se nekoná jejich intronizace či pověření úřadem. Jedná se o čestný titul, hodnost. Můžeme říci za zásluhy. Aby se někdo stal kardinálem, je tedy třeba především udělat něco záslužného pro Církev, její rozvoj a růst. Takto to chápal papež Jan Pavel II, který jmenoval kardinálem jednoho albánského kněze, který strávil 40 let svého kněžského života ve vězení. Utrpení pro Církev je jistě největším přínosem pro Boží království. Ale i významní teologové, kněží, se stali kardinály. Papež Benedikt XVI. právě jmenoval do kardinálského sboru dva kněze, bývalé rektory papežských univerzit Gregoriánské a Lateránské. Ocenil tak jejich teologickou, ale také pedagogickou práci na těchto důležitých akademických institucích.

Kardinálové tedy nemusí být biskupové. V dějinách tomu tak vždy nebylo. Mezi kardinály se navíc rozlišují tři vrstvy: Kardinálové jáhni, kardinálové kněží a kardinálové biskupové. Jako kardinálové se stanou součásti kléru římské diecéze, a dostanou titulární kostel, i když nadále sídlí ve svěřených diecézích či zastávají funkce v římské kurii: jáhnům je připsána kaple, kněžím farní kostel a biskupům jedna ze sedmi tradičních diecézí kolem Říma. Toto rozlišení však nemá nic společného se stupněm svěcení. Dnes církevní právo stanoví, že kandidáti, jsou-li mladší osmdesáti let, jsou před přijetím kardinálského biretu vysvěceni na biskupy. Kandidáti starší osmdesáti let si mohou zvolit, zda biskupské svěcení přijmou či nikoliv. Kardinál Tomáš Špidlík SJ zůstal knězem. Ale také se stává, že v poslední chvíli před konzistoří je organizováno biskupské svěcení. To se stalo před několika lety dnes emeritnímu teologovi Papežského domu otci Georges Cottier OP. Toto pravidlo samozřejmě předpokládá, že kandidátem na kardinálský titul není kdokoli, ale jen ten, kdo splňuje podmínky pro začlenění do biskupského sboru, tedy kněz. Někdy se totiž ozývají hlasy o rozšíření tohoto poradního, ale také volebního sboru papeže, i na jiné osoby, například laiky.

Vraťme se ale k poslání kardinálů: Jejich purpur, barva biretu a kleriky, má poukazovat na barvu krve. Být poradcem papeže obnáší oddanost Kristovu náměstku a to až do krajnosti, až k prolití krve. Raritou v tomto ohledu je, že arcibiskup v rakouském Salzburku má výsadu chodit v červeném, přestože není kardinálem. Symbolismus však zůstává stejný. Noví kardinálové dostávají také prsten, znak ještě většího přidružení, lásky a věrnosti ke Stolci svatého Petra. Pamatujme v modlitbách a obětech na celý kardinálský sbor, především na nové členy, aby dokázali s odhodláním plnit tento nelehký úkol.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"