Hladinu veřejného mínění rozčeřil 1.listopadu na ČT2 velice zdařilý film Černí a černější, s podtitulem estébáci, kněží a katolická církev, a následná omluva jednoho z jeho nešťastných hrdinů, otištěná v aktuálním čísle Katolického týdeníku (č.48/2007). Samotné téma velice dobře zapadá do tohoto období přelomu liturgického roku, kdy jsou bohoslužebná čtení plna eschatologických odkazů, zejména na poslední soud. Právě ten je předmětem překvapivě útěšných postřehů v nové encyklice Benedikta XVI. o křesťanské naději.
Problematika lidských pádů a slabostí, obrácení a odpuštění, je komplikovaná. Rozlišovat v ní je obtížné, ale nezbytné. Něco zcela jiného je totiž případ kněží, kteří byli fyzickým nebo psychologickým nátlakem, nejčastěji vydíráním v důsledku svých kněžských nevěrností, přinuceni vyzradit Stb určitá fakta. Pokud jde však o zmíněného známého církevního historika a další podobně neslavný případ vysoce postaveného církevního funkcionáře (Karel Simandl), jde evidentně o případy diametrálně odlišné. A ty rozhodně nejsou ostudou katolické církve. A není to ani církev, která ?nyní jejich činy trpí?, jak se mylně domnívá autor výše zmíněné omluvy. Církev trpěla v minulosti, když agenti zpravodajské služby spoluvytvářeli umělý, ale, bohužel účinný dojem výhružné vševědoucnosti, a umožňovali všehoschopným estébákům ubližovat lidem. Tím škodili nejen církvi či přesněji řečeno konkrétním jejím členům, ale všem občanům. Dnes to však nejsou členové církve a už vůbec ne církev jako taková, kteří - jak mylně opakuje Jindřich Holeček - jejich ?špatnými skutky nyní trpí?. Církev jimi netrpí, nýbrž modlí se za opravdové obrácení původců těchto a všech jiných špatných skutků čili zločinů a hříchů. Tato modlitba patří k historickému poslání církve.
Dalším problémem je, zda oba případy nekladou jinou, závažnou otázku, týkající se roviny církevního kanonického práva. Jde o to, zda nové skutečnosti, které vyšly ve zmíněných případech najevo a které byly důvodem k tomu, že dotyční odešli do ústraní, nejsou také dostatečným důvodem k případnému přezkoumání platnosti jejich kněžského svěcení. (CIC kán. 1041, odst.2) Takovýto krok přirozeně náleží jen příslušným církevním autoritám, tedy biskupovi nebo řádovému představenému. ? Mimochodem. Když bylo začátkem 90.let ze zcela jiných důvodů zpochybněno svěcení některých kněží tzv. podzemní církve, bylo to pochopitelné, i když se to u některých neobešlo bez hořkosti. Většina však v této zkoušce věrnosti obstála a podmínky církve přijala. Proč se tedy nezeptat, zda by také v těchto v případech agentů zpravodajské služby nebylo na místě učinit krok podobným směrem? Tady ovšem hrají malou roli nynější vyjádření dotyčných či omluvy, zdobené barokními formulacemi, nýbrž to, zda byla kompromitující fakta o nich samotných známa církvi v době udělování svátosti kněžství. A pak by bylo třeba jasného slova hierarchie k Božímu lidu v této věci.
Na celé kauze nejsou bez zajímavosti také okolnosti a důvod zveřejnění usvědčujících dokumentů. Únik informací ze státních institucí do médií je každodenním jevem nejen v naší vlasti. To však neznamená, že nemá smysl otázka po důvodech publikace oněch dokumentů, a to tím spíše, vycházejí-li z kruhů, chráněných zákonem o utajovaných skutečnostech. Kdo ovšem může tuto otázku zodpovědět? Z prostředí, kde je pracovním nástrojem lež a švindl, důvěryhodná odpověď asi nevzejde. Lze jen spekulovat. Možná, že v této souvislosti není zbytečné tázat se také, zda někteří, zvláště ti nejlepší, agenti nezůstávají u své profese i po změně vlády, ba i politického režimu? Pokud by tomu tak bylo, dozvěděl by se to určitě jen málokdo, i když by to možná provázely určité sofistikované zpravodajské mediální hry.
Křesťanská konverze je však v každém případě něčím naprosto odlišným než změna příslušnosti od jednoho politického režimu k druhému, byť by tyto režimy byly diametrálně odlišné. Křesťanská konverze není ani fakt, na jehož uznání druhými má konvertita nějaké právo. Pro konvertitu ostatně ani není tak důležité, věří-li druzí v jeho konverzi, jak řekl známý, již zesnulý konvertita André Frossard. Důležité je něco úplně jiného. Naděje, kterou skrývá pravda o posledním soudu, který je spravedlností i milostí zároveň, jak píše Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi: ?Boží Soud je naděje jednak proto, že je spravedlností, a jednak proto, že je milostí. Kdyby byl pouze milostí, která učiní irelevantním všechno pozemské, zůstal by nám Bůh dlužen odpověď na otázku po spravedlnosti, otázku, která je pro nás rozhodující tváří v tvář dějinám i samotnému Bohu. Kdyby byl pouhou spravedlností, mohl by nakonec být pro nás všechny jenom důvodem ke strachu. Vtělení Boha v Kristu spojilo natolik jedno s druhým ? soud i milost ? že spravedlnost je stanovena pevně: všichni očekáváme svou spásu ?s bázní a třesením? (Fil 2,12). Naproti tomu milost umožňuje nám všem doufat a jít plni důvěry vstříc Soudci, kterého známe jako našeho ?přímluvce?, advocatus (srov. 1 Jan 2,1).? (Spe salvi,č. 47)
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
