Vypravuje se, že starý generál, už senilní, se šel podívat, jak vychovávají mladé kadety v doplňovacích kursech. Zrovna se tam mluvilo o astronomických problémech. Generál byl znechucen. Není tu jednota, jaká má ve vyučování být. Jednou se tam vykládá, že se země točí okolo slunce, potom slyším, že se měsíc točí kolem země a na dovršení toho zmatku mi řeknou, že se země točí sama okolo své vlastní osy. Co si z toho voják, který má slyšet jednotu povelů, může vybrat!
Máme-li si my z toho vybrat příklad pro duchovní život, začneme tím posledním: země se točí denně okolo své vlastní osy. I duševní život má svou osu. Člověk myslí většinou na sebe, na své vlastní zájmy a okolo nich se točí jeho myšlení. Je to pomýlené? Ve starém pověstném chrámu v Delfách byl nápis: Poznej sebe sama! Jaký to mělo smysl? Pravděpodobně to mělo vybízet poutníky ke skromnosti: Vstupuješ do chrámu, nemysli si, že ty jsi sám bůh!Ale Sokrates, který to vysvětloval filosoficky jako vrchol moudrosti, dával té větě spíš jiný význam. Poznat sebe znamená podle něho uvšdomit si naopak, že máme možnosti k velkým věcem, řekli bychom božským, tj. k poznání pravdy a dobra. Tomu se máme plně věnovat a nestarat se jenom o to, co bychom jedli a kolik jmění bychom si mohli našetřit.
Toto naučení se ovšem líbilo i křesťanům. Sv. Bazil je převzal do svých asketických spisů. Hledal, je-li to řečeno i v Písmě svatém. Není to tam doslova, ale zdá se mu, že se míní totéž ve větě vzaté z Deuteronomia: ?Dávej si pozor sám na sebe!? (Dt 27,9). Hned to vysvětluje: na sebe sama, ne na to, co je tvoje, co je okolo tebe, tj. ne na věci vnější, ale na tvé vnitřní možnosti. Ty jsou úžasně veliké. Pro dospívajícího mladíka je důležitá otázka, čím se v životě může stát. Bazil a Otcové církve všeobecně označují velikost lidského povolání výrazem: Jsi obraz Boží, k tomu jsi byl stvořen, abys jej v duši co nejlépe dokreslil. Všimli si, že Bible užívá dvou výrazů: k obrazu a k podobenství (Gn 1,26-27). Vysvětlují to takto. Obraz je první skica na plátně, kterou v duši načrtnul první malíř, sám Bůh, sotva se člověk narodil. Svým vlastním úsilím jej musíme dokreslit, dovést až k úplnému podobenství s Bohem.
Pochopitelně se hned nato autoři ptají, v čem ten obraz vlastně je, která lidská schopnost je Bohu nejpodobnější. Nejsou v tom docela za jedno. Ti, kteří byli vychováni v řeckých školách, si nejvíc cení schopnosti poznávat pravdu. Tím se člověk liší od všech ostatních tvorů na zemi. V moderní době ten názorpropagoval např. Pascal, když tvrdí: Kámen mne může rozdrtit, i kapka vody a celý vesmír mě může usmrtit, ale on to neví a já to vím. Člověk je schopen poznávat všechno, i samého Boha, musí tedy růst v poznání pravdy. Otcové, kteří pocházeli ze semitského prostředí, se víc odvolávali na to, že byl člověk stvořen jako pán světa. Nesmí proto poslouchat žádnou nižší sílu, ani tělesné sklony a vášně a žít jenom podle pravdy. Kdo mu ji zjevuje? V tom se všichni shodnou. To je ta naše vnitřní osa, okolo které se má točit náš duchovní život.
Víme, jak velký důraz dal vývoji svědomí v poslední době 2. vatikánský sněm. Dříve nebo později vede ke Kristu, proto je hals svědomí i jádro pravého ekumenismu. Svědomí ukazuje pravdu v souvislosti s životem, Kristus je pravda a život v jednom (Jn 14,6). Je také cesta, vede nás. Ja proto jako slunce, okolo kterého se točí naše pozemské putování. Dokud nebyly ještě chrámy, křesťané se modlili směrem k slunci a pak i stavěly kostely tak, aby byl oltář na východní straně, odtud příchází světlo, které osvěcuje mysl.
Svým zvláštním světlem se liší křesťanství od filosofie a všech ideologií. Velcí myslitelé lidstva jsou vůdci v tom směru, kterému říkáme osvícenství. Poučují teoreticky. Kristus je daleko víc, vede nás jakoby za ruku a pozvedá, když jsem upadli. Je osobním přítelem a poutá nás svou přitažlivostí. Kdyby slunce přestalo přitahovat zemi, odletěla by někam do propasti temného vesmíru. Tak to dopadne i s člověkem, pro kterého jeho vlastní vinou ztratil Kristu svou přitažlivost. Tím vlastně ztratí i pravý zájem o sebe, o svou vlastní dokonalost a začne soustředit na to, co je okolo něho. Obrazem tšch věcí je měsíc, který se točí okolo země.
Tvar a světelnost měsíce se pro naše vnímání stále mění. Proto jej už antičtí myslitelé považovali za symbol veřejného mínění, které o nás vytváří veřejný život. Nikdy není stálé. Nemáme se jím dát proto tuze ovlivňovat. Říkali: Nejsi lepší tím, že o tobě dobře mluví, ani nejsi horší, když o tobě mluví zle. Latinští autoři dodávali, že je měsíc lhář, luna mendax. Kdyý ho ubývá, má podobu ?C?, jakoby říkal cresco, rostu. Naopak, když dorůstá, má podobu ?D?, jakoby tvrdil, že decrescit, že ho ubývá. Je to ovšem slovní hříčka. Ale sloužila k poučení, že nemáme snadno věřit tomu, co o nás vnější míněné říká. Člověk se dá vést světlem měsíce, když je tma, tj. když se země odvrátila od slunce. Podobně se dá míněním lidí dirigovat ten, kdo se odvrátil od Krista.
Goethe napsal, že všecko proměnlivé je jenom podobenstvím. Právem jsme tedy použili tří základních astronomických pohybů k tomu, bachom ukázali, jak se dají a mají sladit různé pozornosti, kterými se živí náš vnitřní život, aby se zařadily do jednoho velkého okruhu okolo jediného pravého slunce.
odeslat článek
vytisknout článek
