Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Speciály

  

18.12.2007 

Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace

Česká sekce RV

Kongregace pro nauku víry

I. Úvod

1. Ježíš, poslaný Otcem hlásat evangelium; Kristus volá všechny lidi k obrácení a víře (srov. Mk 1,14-15) a svěřil apoštolům po svém vzkříšení, aby pokračovali v jeho evangelizačním poslání (srov. Mt 28,19-20; Mk 16,15; Lk 24,4-7; Sk 1,3): ?jako otec poslal mne, tak já posílám vás? (Jan 20,21; srov.7,18). Prostřednictvím Církve chce totiž dosáhnout každé historické epochy, každé místo na zemi a každý sektor společnosti; dojít ke každé osobě, aby bylo jen jedno stádce, jen jeden pastýř (srov. Jan 10,16): ?Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen? (Mk 16,15-16).
Proto apoštolé ?pohnuti Duchem, vyzývali všechny, aby změnili život, obrátili se a přijali křest?[1], protože ?putující Církev je nutná ke spáse?[2] Sám Pán Ježíš Kristus, přítomný ve své Církvi, předchází dílo evangelizátorů, provází je a následuje, a dává plody jejich práci: co se stalo na počátku, pokračuje v průběhu celých dějin.
Na počátku třetího tisíciletí se ve světě znovu rozeznívá pozvání, které Petr spolu s bratrem Ondřejem a prvními učedníky slyšeli od Ježíše: ?Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení? (Lk 5,4)[3]. A po zázraku velkého rybolovu Pán oznámil Petrovi, aby se stal ?rybářem lidí? (Lk 5,10).

2. Termín evangelizace má velmi bohatý význam[4]. V širším smyslu vyjadřuje celé poslání Církve: celý její život totiž spočívá v uskutečňování traditio Evangelii, hlásání a předávání Evangelia, které je ?Boží moc a přináší záchranu každému, kdo věří? (Řím 1,16) a v posledku je totožná s Ježíšem Kristem (srov. 1 Kor 1,24). Proto je adresátem takto pojaté evangelizace celé lidstvo. V každém případě znamená nejenom vyučovat nauku, nýbrž hlásat Pána Ježíše ?slovy a skutky, tzn. učinit se nástrojem jeho přítomnosti a činnosti ve světě.
?Každý člověk má právo slyšet o Božím "dobrém poselství", které se v Kristu zjevilo a darovalo; pouze takto může člověk uskutečnit své vlastní povolání?[5]. Jde o právo, které Pán udělil každému člověku, takže každý muž a každá žena skutečně může říci spolu se svatým Pavlem: ?Kristus mě miloval, a za mě se obětoval? (Gal 2,20). Tomuto právu odpovídá povinnost evangelizovat: ?Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal? (1 Kor 9,16; srov. Řím 10,14). Pak je pochopitelné, jak každá činnost Církve má podstatně evangelizační dimenzi a nelze ji nikdy oddělovat od závazku pomáhat všem k setkání s Kristem ve víře, která je prvním cílem evangelizace: ?sociální skutečnost a Evangelium jsou prostě vzájemně neoddělitelné. Když přinášíme lidem pouze technické poznatky, dovednosti, schopnosti a prostředky, přinášíme příliš málo?[6].

3. Přesto je však dnes patrný nárůst nedorozumění, které mnohé vede k tomu, že ponechávají nevyslyšen a neuskutečněn Pánův misijní příkaz (srov. Mt 28,19). Často se má za to, že každý pokus přesvědčit druhé v náboženských otázkách je omezením, jež je kladeno svobodě. Prý je dovoleno pouze předkládat vlastní ideje a vyzývat druhé lidi k jednání podle svědomí a nefavorizovat jejich obrácení ke Kristu a katolické víře. Říká se, že stačí pomáhat lidem být více lidmi nebo více věrnými vlastnímu náboženství, že stačí budovat společenství schopné zasazovat se za mír, svobodu, pokoj a solidaritu. Dále někteří tvrdí, že by neměl být hlásán Kristus tomu, kdo jej nezná, a nemělo by být favorizováno přilnutí k Církvi, poněvadž je možná spása i bez výslovného poznání Krista a bez jeho formálního přivtělení k Církvi.
Vzhledem k této problematice Kongregace pro nauku víry považovala za nezbytné publikovat tuto nótu, která má za cíl v rámci celé katolické nauky o evangelizaci, široce pojednané v magisteriu Pavla VI. a Jana Pavla II., vyjasnit některé aspekty vztahu mezi misijním posláním Páně a úcty ke svědomí a náboženské svobodě všech. Jde o aspekty, které mají důležité antropologické, eklesiologické a ekumenické implikace.

II. Některé antropologické implikace

4. ?Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista? (Jan 17,3): Bůh daroval lidem rozum a vůli, aby jej mohli svobodně hledat, poznat a milovat. Lidská svoboda je proto zdrojem a výzvou nabízenou člověku Tím, který ho stvořil. Nabídka směřující k jeho schopnosti ?poznávat a milovat to, co je dobré a pravé. Právě hledání dobra a pravdy uvádí do hry lidskou svobodu tím, že ji vybízí k takovému přilnutí, které zasahuje základní aspekty života. A to je zvláště případ spásné pravdy, která není jen předmětem myšlení, ale události, která, přilne-li ke Kristu, zasahuje celou osobu - rozum, vůli, city, jednání i plány. V takovémto hledání dobra a pravdy již působí Duch svatý, který otevírá a disponuje srdce k přijetí evangelní pravdy, podle známého tvrzení svatého Tomáše Akvinského: ?omne verum a quocumque dicatur a Spiritu Sancto est?[7]. Je proto důležité doceňovat tuto činnost Ducha, který vytváří spřízněnost a přibližuje srdce pravdě, přičemž pomáhá lidskému poznání dozrát k moudrosti a důvěřivému odevzdání se pravdě[8].

Přesto jsou však dnes stále častěji formulovány otázky, týkající se oprávněnosti předkládat druhým za účelem přijetí to, co je považováno samo sebou za pravdu. Takováto nabídka je často chápána jako útok na svobodu druhých. Toto pojetí lidské svobody, zbavené svého nerozlučitelného vztahu k pravdě, je jedním z výrazů ?onoho relativismu, který neuznává nic jako definitivní, činí posledním kritériem pouze vlastní já a jeho choutky, a pod zdáním pravdy stává se každému vězením?[9]. V různých formách agnosticismu a relativismu, přítomných v soudobém myšlení, ?oprávněná různost názorů již ustoupila zmatenému pluralismu, který se zakládá na předpokladu, že všechny názory jsou rovnocenné. A to je jeden z nejrozšířenějších příznaků nedůvěry k pravdě, který je možno zaznamenat v dnešním světě na všech stranách. Stejná výhrada se vztahuje i k některým pojetím života, která pocházejí z Východu. V nich se totiž upírá pravdě její vlastní charakter, protože vycházejí z předpokladu, že pravda je vyjádřena v různých naukách, i když si vzájemně odporují?[10]. Pokud člověk popře svou základní schopnost pravdy, pokud se stane skeptikem ve vztahu ke své mohoucnosti poznat skutečně to, co je pravda, ztratí nakonec to jediné, co může přesvědčit jeho rozum a okouzlit jeho srdce.

5. Kdo si v této souvislosti myslí, že se při hledání pravdy svěřuje pouze svým vlastním silám, aniž by uznal, že jako každý potřebuje pomoc druhých, klame sám sebe. Člověk ?je od svého zrození začleněn do různých tradic, z nichž přijímá řeč a kulturní formaci, ale i rozmanité pravdy, jimž téměř instinktivně věří. V životě člověka je však mnohem více pravd, jimž prostě věří, než těch, které získává osobním poznáním?[11]. Nezbytnost svěřit se poznatkům předávaných vlastní kulturou nebo podaných druhými, obohacuje člověka jak pravdou, které se nemohl dobrat sám, tak oněmi osobními a sociálními vztahy, které rozvíjí. Duchovní individualismus však lidskou osobu izoluje a brání ji otevřít se s důvěrou druhým a přijímat i dávat v hojnosti dary, které sytí jeho svobodu, a zároveň uvádí v nebezpečí právo projevit veřejně vlastní přesvědčení a názory[12].
Zejména pravda, která je s to osvítit smysl vlastního života a řídit ho, je dosahována i důvěrným odevzdáním se těm, kteří mohou zaručit jistotu a autenticitu pravdy samé: ?Schopnost a rozhodnutí svěřit sebe i svůj život nějakému jinému člověku, jsou antropologicky jistě jedním z nejdůležitějších a nejvýraznějších úkonů?[13]. Zjevení je přijato a uskutečňuje se ve víře, a ačkoliv se to děje na hlubší úrovni, je to součást dynamiky hledání pravdy. ?Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat ?poslušnost víry? (srov. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh?[14]. 2.Vatikánský koncil, po té co potvrdil povinnost i právo každého člověka hledat pravdu v náboženských otázkách, dodává: ?Pravdu je však třeba hledat způsobem přiměřeným důstojnosti lidské osoby a její společenské povaze, totiž svobodným bádáním, za pomoci vyučování či vzdělávání, výměny myšlenek a dialogu. Takto jedni druhým vykládají pravdu, kterou našli, nebo o které se domnívají, že ji našli, aby si při jejím hledání navzájem pomáhali?[15]. V každém případě však ?pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé?[16]. Proto čestné podněcování rozumu a svobody nějakého člověka, aby se setkal s Kristem a jeho Evangeliem není nepatřičné vměšování, nýbrž oprávněná nabídka a služba, která může dát plodnost mezilidským vztahům.

6. Evangelizace je navíc možnost obohacení nejen pro příjemce, ale také pro ty, kteří jsou jejími nositeli, i pro celou Církev. Například v procesu inkulturace ?je všeobecná církev sama obohacována v různých oblastech křesťanského života výrazovými formami a hodnotami? učí se hlouběji poznávat a vyjadřovat Kristovo mysterium a je povzbuzována ke stálé obnově?[17]. Církev, která počínaje dnem Letnic projevuje univerzálnost svého poslání, totiž přijímá v Kristu nesčetná bohatství lidí všech dob a míst lidských dějin[18]. Kromě své vnitřní antropologické hodnoty může každé setkání s konkrétní lidskou osobou nebo kulturou odhalit ony potenciality Evangelia, které dosud nebyly plně vyjádřeny a které obohatí konkrétní život křesťanů a Církve. Také díky tomuto dynamismu ?apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého?[19]. Právě Duch svatý totiž po té, co způsobil vtělení Ježíše Krista v Mariině panenském lůně, oživuje mateřskou činnost Církve v evangelizaci kultur. A ačkoli je evangelium nezávislé na všech kulturách, je schopno prostoupit je všechny, aniž by se jimi nechalo podrobit[20]. V tomto smyslu je Duch svatý také protagonistou inkulturace Evangelia a tím plodně předsedá dialogu mezi Božím Slovem, zjeveným v Kristu, a hlubokými otázkami, které vyvěrají z rozmanitosti lidí i kultur. V jednotě téže a jediné víry tak v dějinách pokračuje událost Letnic, obohacena růzností jazyků a kultur.

7. Jednání, kterým člověk sděluje druhým pravdy a významné události z náboženského hlediska, přičemž favorizuje jejich přijetí, je nejen v hlubokém souladu s povahou lidského dialogu, hlásání a přijetí, ale odpovídá také další důležité antropologické skutečnosti. Člověku je totiž vlastní touha činit druhé účastnými svých vlastních dober. Přijetí dobré zvěsti ve víře totiž samo sebou vede k takovémuto sdílení. Pravda, která zachraňuje život, zapaluje v srdci toho, kdo ji přijme, lásku k bližnímu a hýbe jeho svobodou rozdávat to, co sám zadarmo přijal.
Ačkoli se nekřesťané mohou spasit prostřednictvím milosti, kterou Bůh dává ?cestami, která zná jen On?[21], Církev nemůže nebrat zřetel na skutečnost, že jim v tomto světě chybí obrovské dobro: poznání pravé tváře Boha a přátelství s Ježíšem Kristem, Boha s námi. Není totiž ?nic krásnějšího než poznat Jeho a sdílet s druhými přátelství k Němu?[22]. Pro každého člověka je velkým dobrem zjevení základních pravd o Bohu[23], o sobě samém o světě, zatímco život v temnotách, bez pravdy o posledních věcech je zlem, které je často u kořenů někdy dramatického utrpení a zotročení. Proto sv. Pavel neváhá popsat obrácení na křesťanskou víru jako osvobození ?z království temnoty? a vstup do ?království milovaného Syna, v něm máme vykoupení a odpuštění hříchů? (Kol 1,13-14). Proto plné přilnutí ke Kristu, který je Pravda, a vstup do jeho Církve neumenšují, ale povyšují lidskou svobodu a vztahují ji k jejímu naplnění v nezištné lásce, plné pozornosti pro dobro všech lidí. Je to nedocenitelný dar žít v univerzálním objetí přátel Božích, které pramení ze společenství s oživujícím tělem Jeho Syna; obdržet od Něho jistotu o odpuštění hříchů a žít v lásce, která se rodí z víry. Tato dobra chce Církev sdílet se všemi, aby tak měli plnost pravdy a prostředků spásy a ?dosáhli svobody ve slávě Božích dětí? (Řím 8,21).

8. Evangelizace obnáší také upřímný dialog, který usiluje o pochopení důvodů a cítění druhých. K srdci člověka totiž nelze přistoupit jinak než nezištně, láskou a dialogem, aby sdělené slovo nebylo jen pronesené, ale také adekvátně dosvědčené v srdci jeho příjemců. To vyžaduje počítat s nadějemi a utrpeními, s konkrétními situacemi těch, ke kterým se obracíme. Navíc, právě dialogem lidé dobré vůle otevírají svobodněji srdce a upřímněji sdílejí své duchovní a náboženské zkušenosti. Toto sdílení, jež je příznakem pravého přátelství, je cennou příležitostí ke svědectví a křesťanskému zvěstování.
Jako do každé oblasti lidské činnosti, tak také do dialogu o náboženských věcech může vstupovat hřích. Někdy může dojít k tomu, že takovýto dialog není veden svým přirozeným účelem, nýbrž podléhá klamu, sobeckým zájmům či aroganci, takže mu chybí respekt k důstojnosti a náboženské svobodě rozmlouvajících. Proto ?Církev přísně zakazuje, aby byl někdo k přijetí víry nucen nebo přiváděn či lákán nepatřičnými způsoby, stejně jako důrazně hájí právo, aby nikdo nebyl od víry odrazován nespravedlivým šikanováním?[24].
Původním hybatelem evangelizace je Kristova láska k věčné spáse lidí. Autentičtí evangelizátoři touží jen darovat zadarmo to, co oni sami dostali zadarmo: ?Od samých počátků církve se Kristovi učedníci snažili obracet lidi k vyznávání Krista Pána nikoli násilnými činy, ani úskoky nedůstojnými evangelia, nýbrž především silou Božího slova?[25]. Misijní poslání apoštolů a jeho pokračování v antické Církvi zůstává základním vzorem evangelizace pro každou dobu. Poslání, poznamenané často mučednictvím, dokládají i dějiny právě skončeného století. Právě mučednictví dává věrohodnost svědkům, kteří nehledají moc nebo zisk, ale darují vlastní život pro Krista. Ukazují tak světu bezbrannou moc, jež je naplněna láskou k lidem a bývá darována tomu, kdo následuje Krista až do úplného konce svého života. Křesťané tak od počátků křesťanství až do našich dnů podstupují pronásledování kvůli evangeliu, jak to předpověděl Ježíš: ?Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás? (Jan 15,20).

III. Některé implikace eklesiologické

9. Počínaje dnem Letnic, je ten, kdo plně přijme víru, přivtělován do společenství věřících: ?Ti, kdo jeho (Petrovo) slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí? (Sk 2,41). Od začátku je Evangelium v síle Ducha hlásáno všem lidem, aby uvěřili a stali se učedníky Krista a členy jeho Církve. Také v patristické literatuře se neustále objevují pobídky plnit poslání, které Kristus svěřil apoštolům[26]. Všeobecně se užívá termínu ?obrácení? ve vztahu k požadavku přivádět pohany do Církve. Nicméně obrácení (konverze) ? metanoia ? ve svém vlastním křesťanském smyslu je změnou mentality a jednání, výrazem nového života v Kristu, který hlásá víra. Jde o nepřetržitou reformu myšlení a skutků směrem k intenzivnější identifikaci s Kristem (srov. Gal 2,20), k níž jsou povoláváni především pokřtění. Toto je první význam pozvání, formulovaného Ježíšem: ?obraťte se a věřte evangeliu? (Mk 1,15; srov. Mt 4,17). Křesťanský duch je vždy oživován touhou přivést celé lidstvo ke Kristu v Církvi. Přivtělování nových členů Církve totiž není rozšiřováním mocenské skupiny, ale vstupem do sítě přátelství s Kristem, který spojuje nebe i zemi, odlišné kontinenty i epochy. Je to vstup do daru společenství s Kristem, který je ?novým životem, oduševňovaným láskou a úsilím o spravedlnost. Církev je nástrojem, ?zárodkem a počátkem?[27] Božího království a nikoli politickou utopií. Je to přítomnost Boha v dějinách a přináší s sebou také pravou budoucnost, definitivní budoucnost, v níž On bude ?všechno ve všem? (1 Kor 15,28); přítomnost nezbytnou, poněvadž pouze Bůh může přinést na svět autentický pokoj a spravedlnost. Království Boží není ? jak se dnes někteří domnívají ? povšechná realita, která přesahuje všechny náboženské zkušenosti či tradice a ke které by měli všichni směřovat jako k univerzálnímu a nerozdělenému společenství všech, kteří hledají Boha, ale především jedinou osobou, která má tvář a jméno Ježíše z Nazaretha a je obrazem neviditelného Boha[28]. Proto každé svobodné hnutí lidského srdce směrem k Bohu a jeho Království nemůže svou povahou vést jinam než ke Kristu a směřovat ke vstupu do jeho Církve, která je účinným znamením onoho království. Církev je tedy nositelem přítomnosti Boha a proto nástrojem pravé humanizace člověka a světa. Šíření Církve v dějinách, jež je účelem misijního poslání, je službou přítomnosti Boha skrze jeho království. Nelze totiž ?oddělovat království od církve?[29].

10. Dnes je však ?misionářské hlásání církve ohrožováno teoriemi relativistického typu, které mají v úmyslu ospravedlnit náboženský pluralismus, a to nejen de facto nýbrž i de iure (čili zásadně)[30]. Již dlouhou dobu vzniká situace, v níž mnoha věřícím není jasný samotný důvod evangelizace.[31]. Dokonce se říká, že tvrzení o přijetí daru plnosti Božího Zjevení v sobě skrývá postoj intolerance a hrozbu pro mír.
Kdo takto uvažuje, nebere v úvahu plnost daru pravdy, kterou dává Bůh, když se zjevuje člověku, přičemž respektuje onu svobodu, kterou On sám stvořil jako nesmazatelný rys lidské přirozenosti: svobodu, která není indiferencí, ale tíhnutím k dobru. Tento respekt je požadavkem samotné katolické víry a lásky Kristovy; konstitutivním prvkem evangelizace a tudíž dobrem, které je třeba prosazovat neoddělitelně od závazku napomáhat poznání a svobodnému přijetí plnosti spásy, kterou Bůh nabízí člověku v Církvi.
Respektování náboženské svobody[32] a její prosazování nás nesmějí v žádném případě činit indiferentními vůči pravdě a dobru. Ba dokonce, láska sama podněcuje Kristovy učedníky hlásat všem lidem pravdu, která zachraňuje[33]. Takováto láska je cennou pečetí Ducha svatého, který jako protagonista evangelizace[34], nepřestává při hlásání Evangelia hýbat srdci, aby se otevřela jeho přijetí. Je to láska, která žije v srdci Církve a odtud se jako oheň šíří až na konec země, do srdce každého člověka. Celé srdce člověka totiž čeká na setkání s Ježíšem Kristem.
Potom je chápána naléhavost Kristovy výzvy k evangelizaci a také to, jak se misijní poslání, které Pán svěřil apoštolům, týká všech pokřtěných. Ježíšova slova ?Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal? (Mt 28,19-20), se v Církvi týkají všech, každého podle jeho vlastního povolání. A nyní, kdy tolik lidí žije v různých formách pouště, zejména v poušti zatemnění Boha, vyprázdnění duší a bez vědomí důstojnosti a cesty člověka[35], papež Benedikt XVI. připomněl světu, že ?církev jako celek, včetně jejích pastýřů, se jako Kristus musí vydat na cestu, aby vyvedli lidi ven z pouště, k místu života, k přátelství s Božím Synem, k Tomu, který dává život, život v plnosti?[36]. Tento apoštolský závazek je povinností a také nezadatelným právem, vlastním výrazem náboženské svobody, která má své odpovídající eticko-sociální a eticko-politické dimenze[37]. Toto právo však, bohužel, v některých částech světa není dosud legalizováno a v jiných zase není fakticky respektováno[38].

11. Kdo zvěstuje Evangelium, podílí se na lásce Krista, který nás miloval a daroval nám sebe samého (srov. Ef 5,2) je jeho vyslancem a v Kristově jménu prosí: nechte se smířit s Bohem! (srov. 2 Kor 5,20). Láska je výrazem oné vděčnosti, jež se rozlévá v lidském srdci, když se otevře lásce darované Ježíšem Kristem, oné Lásce, která ?hýbe světem?[39]. Ta vysvětluje horlivost, důvěru a svobodu slova (parrhesia), které se projevovaly v kázání apoštolů (srov. Sk 4,31; 9,27-28; 26,26 atd.) a které zakusil král Agrippa, když slyšel Pavla: ?Málem mně chceš přesvědčit, abych se stal křesťanem!? (Sk 26,28).
Evangelizace se neuskutečňuje jenom veřejným kázáním evangelia, ani jenom činností veřejného dosahu, nýbrž také osobním svědectvím, které je vždycky cestou velké evangelizační účinnosti. Proto ?vedle všeobecného hlásání evangelia, zůstává v platnosti a uchovává si svou důležitost i jiná, osobní forma, když totiž jedna osoba evangelizuje přímo druhou osobu. ? Neměly by se vyskytovat případy, kdy naléhavost hlásat radostnou zvěst celým masám lidí má za následek, že se zapomíná na osobní hlásání evangelia, jež proniká do svědomí zvláštním působením slov, jichž se při tom používá?[40]. V každém případě je třeba zmínit, že při předávání evangelia jdou slova a svědectví života spolu[41]. Aby světlo pravdy ozařovalo všechny lidi, je především nezbytné svědectví svatosti. Je-li slovo kompromitováno jednáním, stěží může být přijato. Ale nestačí ani pouhé svědectví, protože ?i to nejkrásnější svědectví nebude mít po dlouhou dobu žádnou účinnost, nebude-li osvíceno, odůvodněno a zvýrazněno ? svatý Petr tomu říká - ?důvody vaší naděje? (2 Petr 3,15), jasným a nepochybným hlásáním Pána Ježíše?[42].

IV. Některé implikace ekumenické

12. Ekumenické hnutí je již od svého počátku vnitřně spojeno s evangelizací. Jednota je totiž pečeť věrohodnosti misijního poslání a 2.vatikánský koncil poukázal s lítostí na pohoršení nejednoty, která ?poškozuje svatou věc hlásání evangelia?[43]. Ježíš se v předvečer své smrti modlil, ?aby všichni byli jedno, ? aby svět uvěřil? (Jan 17,21). Misijní poslání Církve je všeobecné a neomezuje se na určité regiony. Evangelizace se totiž uskutečňuje různými způsoby a podle různých situací. Ve vlastním smyslu je tu ?missio ad gentes? vůči těm, kteří neznají Krista. V širším smyslu se mluví o ?evangelizaci? z hlediska běžné pastorace a o ?nové evangelizaci? vůči těm, kteří křesťanskou praxi opustili[44]. Kromě toho se evangelizace vyskytuje v zemích, kde žijí nekatoličtí křesťané, zejména v zemích se starobylou tradicí a křesťanskou kulturou. Tady je nutný jak respekt k jejich tradici a jejich duchovnímu bohatství, tak i upřímný duch spolupráce. Katolíci ?s vyloučením všeho zdání indiferentismu, konfuzionismu i nezdravého soupeření bratrsky spolupracují s odloučenými bratry podle směrnic dekretu o ekumenismu, a to pokud možno společným vyznáváním víry v Boha a v Ježíše Krista před pohany a společnou činností na poli jak sociálním a technickém, tak kulturním a náboženském?[45].
V ekumenickém úsilí lze rozlišit různé dimenze. Nejprve je to naslouchání, jako základní podmínka každého dialogu; potom je to teologická diskuse, v níž je v úsilí o porozumění jiným vyznáním, tradicím a přesvědčením druhých možno dojít ke svornosti, která je někdy v nejednotě ukryta. A neoddělitelně od toho všeho nemůže chybět ani další podstatná dimenze ekumenického úsilí: svědectví a hlásání prvků, které nepatří ke zvláštním tradicím či teologickým odstínům, nýbrž jsou součástí Tradice samotné víry.
Ekumenismus však nemá jenom dimenzi institucionální, která směřuje k ?prohlubování stávajícího částečného společenství křesťanů směrem k plnému společenství v pravdě a lásce?[46]; je to úkol každého jednotlivého věřícího především prostřednictvím modlitby, pokání, studia a spolupráce. Vždy a všude má každý katolík právo i povinnost vydávat svědectví a plně hlásat vlastní víru. S nekatolickými křesťany musí katolík vstoupit do uctivého dialogu lásky a pravdy, dialogu, který není jenom výměnou idejí, ale i darů[47], aby jim byla nabídnuta plnost prostředků spásy[48]. Tak dochází ke stále hlubšímu obrácení ke Kristu.
V této souvislosti je třeba zmínit, že, žádá-li nekatolický křesťan z důvodů svědomí a v přesvědčení o katolické pravdě o vstup do plného společenství s katolickou Církví, pak je to třeba respektovat jako dílo Ducha svatého a jako výraz svobody svědomí a náboženství. V tomto případě se nejedná o proselytismus v negativním smyslu toho slova[49]. Vždyť dekret o ekumenismu výslovně uznal, že ?je zřejmé, že se příprava a smíření těch jednotlivců, kteří touží po plném katolickém společenství, svou povahou od ekumenického díla liší. Není tu však žádný rozpor, neboť obojí vychází z podivuhodného Božího řízení?[50]. Proto ekumenické dílo neodnímá právo, ani odpovědnost hlásat plnost katolické víry ostatním křesťanům, kteří se svobodně rozhodnou ji přijmout.
Tato perspektiva přirozeně vyžaduje vyhýbat se každému nemístnému nátlaku: ?Při šíření náboženské víry a při zavádění zvyků je však třeba zdržet se všeho, co by působilo dojmem donucování nebo nečestného či nevhodného přemlouvání, zvláště když jde o lidi prosté nebo chudé?[51]. Svědectví pravdě nic neukládá silou, ani donucováním, ani prostředky odporujícími evangeliu. Samotná charita je bezplatná[52]. Láska a svědectví pravdě se snaží přesvědčit především silou slova Božího (srov. 1 Kor 2,3-5; 1 Sol 2,3-5)[53].
Křesťanské misijní poslání pramení v moci Ducha svatého i hlásané pravdy samé.

V. Závěr

13. Evangelizační činnost Církve nemůže nikdy přestat, poněvadž se nikdy nebude nedostávat přítomnosti Pána Ježíše v síle Ducha svatého, podle jeho vlastního příslibu: ?Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!? (Mt 28,20). Dnešní relativismy a irenismy na náboženském poli nejsou platným důvodem ke zřeknutí se tohoto obtížného, ale přitažlivého úsilí, které patří k samotné přirozenosti Církve a je jejím ?primárním úkolem?[54]. ?Caritas Christi urget nos ? láska nás nutí? (2 Kor 5,14). Dosvědčuje to život velkého počtu věřících, kteří, pohnuti Ježíšovou láskou, vyvíjeli v průběhu dějin iniciativy a činnosti veškerého druhu, aby hlásali Evangelium celému světu ve všech oblastech společnosti jako trvalé varování a pozvání každé křesťanské generaci k velkodušnému plnění Kristova poslání. Proto, jak připomíná papež Benedikt XVI. ?jsou hlásání a svědectví Evangelia první službou, kterou křesťané mohou prokazovat každému člověku i celému lidstvu. Jsou povoláni předávat všem Boží lásku, která se v plnosti projevila v jediném Vykupiteli světa, Ježíši Kristu?[55]. Láska, která přichází od Boha, nás sjednocuje s Ním a ?proměňuje v ?My?, které překonává naše rozdělení a činí z nás jedno, a to až do doby, kdy na konci Bůh bude ?všechno ve všem?? (1 Kor 15, 28)?[56].

Papež Benedikt XVI. během audience udělené níže podepsanému kardinálu prefektovi dne 6.října 2007 schválil tuto věroučnou Nótu, přijatou na řádném zasedání této Kongregace a nařídil její zveřejnění.

Dáno v Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, 3.prosince 2007, v den liturgické památky sv.Františka Xaverského, patrona misií.

William kard. Levada
Prefekt

Angelo Amato
Titulární arcibiskup ze Sily
Sekretář

Přeložil Milan Glaser


[1] 1 Jan Pavel II., Redemptoris missio, 47.

[2] 2 2.vatikánský koncil, Lumen gentium, n. 14, srov. Ad gentes, 7; Unitatis redintegratio, 3. Tato nauka neprotiřečí univerzální spásonosné vůli Boha, který ?chce aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy? (1 Tim 2,4), proto ? Je nutno mít stále na paměti obě tyto pravdy ? skutečnou možnost spásy danou v Kristu všem lidem a nutnou přítomnost církve pro tuto spásu. Obě přispívají k pochopení jediného tajemství spásy? (Jan Pavel II., Redemptoris missio, 9).

[3] 3 Srov. Jan Pavel II., Nuovo millennio ineunte, 1.

[4] 4 Srov. Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 24.

[5] 5 Jan Pavel II., Redemptoris missio, 46; srov. Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 53.

[6] 6 Benedikt XVI., Homilie, Mše sv. na Neue Messe 10.září 2006.

[7] 7 Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, I-II, q.109,a.1, ad1.

[8] 8 Srov. Jan Pavel II., Fides et ratio, 44.

[9] 9 Benedikt XVI., Promluva na církevním sympoziu Římské diecéze o Rodině a křesťanském společenství ? formace osoby a předávání víry.

[10] 10 Jan Pavel II., Fides et ratio, 5.

[11] 11 Ibidem, 31; srov. 2.vatikánský koncil, Gaudium et spes,12.

[12] 12 Toto právo je uznáno a prohlášeno také Všeobecnou deklarací práv člověka.

[13] 13 Jan Pavel II., Fides et ratio, 33.

[14] 14 2. vatikánský koncil, Dei Verbum, 5.

[15] 15 2. vatikánský koncil, Dignitatis humanae, 3.

[16] 16 Ibidem, n.1.

[17] 17 Jan Pavel II., Redemptoris missio, 52.

[18] 18 Srov. Jan Pavel II., Slavorum apostoli, 18.

[19] 19 2. vatikánský koncil, Dei Verbum, 8.

[20] 20 Srov. Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 19-20.

[21] 21 2. vatikánský koncil, Ad gentes, 7; srov. Lumen gentium, 16; Gaudium et spes, 22.

[22] 22 Benedikt XVI., Homilie při inauguraci pontifikátu 24.dubna 2005.

[23] 23 1. vatikánský koncil, Dei Filius, 2: ?Díky tomuto božskému zjevení mohou všichni lidé v nynějším stavu lidského rodu poznat snadno s absolutní jistotou a bez příměsi omylu i to, co je z božských věcí rozumem dostupné (srov. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, I,1,1)?.

[24] 24 2. vatikánský koncil, Ad gentes, 13.

[25] 25 2. vatikánský koncil, Dignitatis humanae, 11.

[26] 26 Srov. např. Klement Alexandrijský, Protrepticus IX, 87,3-4; Augustin Aurelius, Sermo14,D.

[27] 27 2. vatikánský koncil, Lumen gentium, 5.

[28] 28 Srov. v té věci Jan Pavel II., Redemptoris missio, 18: ?Jestliže člověk odtrhne království od Ježíšovy osoby, pak již to není království Boží jím zjevené a posléze buď ztratí smysl království a změní se v čistě lidský a ideologický objekt, nebo dojde ke zfalšování Kristovy identity; ten se pak nejeví už jako Pán, kterému je všechno podřízeno (srov. 1 Kor 15,27).?

[29] 29 Jan Pavel II., Redemptoris missio, 18. O vztahu mezi Církví a Královstvím srov. též Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 18-19.

[30] 30 Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 4.

[31] 31 Srov. Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 80: ?Proč by se mělo hlásat evangelium, jestliže jsme již všichni spaseni pouhou čistotou srdce? Jestliže svět a dějiny jsou plné "zárodků Božího slova", není to jen iluze, jestliže chceme proniknout evangeliem tam, kde již sám Bůh rozesel svá semena??.

[32] 32 Srov. Benedikt XVI., Promluva ke členům Římské kurie a prelatury při prezentaci Vánočních blahopřání 25.12.2005: ?Je-li svoboda náboženství považována za výraz neschopnosti člověka nalézt pravdu, stává se pak uzákoněním relativismu, a nutně pak vyvolává její sociální i historicky nepatřičné povýšení na metafyzickou rovinu, přičemž tak ztrácí svůj pravý smysl a v důsledku toho ji pak nemůže přijmout ten, který věří, že člověk je schopen poznat pravdu o Bohu, a je na základě vnitřní hodnoty pravdy k takovémuto poznání vázán. Něco zcela jiného však je považovat svobodu náboženství za nezbytnost, odvozenou z lidského soužití, ba dokonce za vnitřní důsledek pravdy, která nemůže být uložena zvnějšku, ale je třeba si osvojit pouze za pomoci přesvědčení.?

[33] 33 2. vatikánský koncil, Gaudium et spes, 28; srov. Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 24.

[34] 34 Srov. Jan Pavel II., Redemptoris missio, 21-30.

[35] 35 Benedikt XVI., Homilie při inauguraci pontifikátu.

[36] 36 Ibidem.

[37] 37 Srov. 2. vatikánský koncil, Dignitatis humanae, 6.

[38] 38 Neboť tam, kde je uznáno právo na náboženskou svobodu, je zpravidla uznáno každému člověku také právo sdělovat druhým vlastní přesvědčení a v plném respektu ke svědomí druhého třeba i zprostředkovávat začlenění do vlastní náboženské komunity, jak je to dnes dáno četnými právními ustanoveními a vůbec všeobecně rozšířenou legislativou v té věci.

[39] 39 Dante Alighieri, Božská komedie, Ráj XXXIII, 87.

[40] 40 Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 46.

[41] 41 2. vatikánský koncil, Lumen gentium, 35.

[42] 42 Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 22.

[43] 43 2. vatikánský koncil, Unitatis redintegratio; srov. Jan Pavel II., Redemptoris missio, 1 a 50.

[44] 44 Srov. Jan Pavel II., Redemptoris missio, 34.

[45] 45 2. vatikánský koncil, Ad gentes, 15.

[46] 46 Jan Pavel II., Ut unum sint, 14.

[47] 47 Srov. ibidem., 28.

[48] 48 Srov. 2. vatikánský koncil, Unitatis redintegratio, 3 a 5.

[49] 49 Termín ?proselytismus? původně vznikl v hebrejském prostředí, kde ?proselyta? byl ten, kdo byl původem z ?gentes? a přešel do ?vyvoleného lidu?. Stejně tak v křesťanském prostředí byl termín proselytismus často užíván jako synonymum misijní činnosti. Teprve v nedávné době dostal tento termín negativní konotaci ve smyslu dělání propagandy vlastnímu náboženství prostředky a důvody, které odporují duchu evangelia a porušují svobodu a důstojnost osoby. V tomto smyslu byl termín ?proselytismus? pochopen v kontextu ekumenického hnutí viz srov. The Joint Working Group between the Catholic Church and the World Council of Church, ?The Challenge of Proselytism and the Calling to Common Witness? (1995).

[50] 50 2. vatikánský koncil, Unitatis redintegratio, 4.

[51] 51 2. vatikánský koncil, Dignitatis humanae, 4.

[52] 52 Srov. Benedikt XVI., Deus caritas est, 31.

[53] 53 Srov. 2. vatikánský koncil, Dignitatis humanae, 11.

[54] 54 Benedikt XVI., Homilie při návštěvě baziliky sv. Pavla za hradbami 25.dubna 2005.

[55] 55 Benedikt XVI. Promluva k účastníkům Mezinárodního sympozia u příležitosti 400. výročí koncilního dekretu Ad gentes 11.březen 2006.

[56] 56 Benedikt XVI., Deus caritas est, 18.

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.3.20 Misál z roku 1962: nové preface a památky svatých
30.1.20 Papež podpořil hospicovou péči jako „terapii lidské důstojnosti“
17.7.12 Nevěřme nepravostem
22.12.10 Kongregace pro nauku víry: Papežova slova o prezervativu nic nemění na církevním učení
15.7.10 Kongregace pro nauku víry aktualizovala ?Normy o nejvážnějších deliktech?



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti