6. ledna o slavnosti Zjevení Páně zemřel otec Jiří Reinsberg, jak jsme již informovali. Dnes dostáváme do rukou jeho parte. Vedle stručného životopisu na něm stojí následující slova:
?Ve své prostotě víry, avšak úžasné vzdělanosti a znalosti lidských osudů, ukazoval cestu k Bohu a rozdával jeho Lásku. Svým vtipem a radostí z daru života vyváděl ze smutku a žalosti a dával Naději. Nikdy neklesal na mysli, ale upřeně se díval s úsměvem na to, co mu Hospodin nabízí. Těšil se na setkání s Pánem, aniž by kdy tušil, že právě s Mudrci vstoupí do Betlémské chýše, kde čeká otevřená náruč Boží??
Upřesněme ještě, že zádušní mši svaté v chrámu Matky Boží před Týnem v Praze bude v úterý 13. ledna od 10.00 hod. předsedat emeritní světící biskup pražský Jaroslav Škarvada. Rozloučení na Vinohradském hřbitově začíná téhož dne ve 13.00 hod.
Poslechněme si nyní sestřih z vyprávění natočeného pro náš rozhlas nedlouho poté, co otec Reinsberg oslavil 60. výročí kněžství. Pokusili jsme se z jeho slov sestavit jakousi autobiografickou črtu, která snad alespoň trochu přiblíží osobnost tohoto vynikajícího kazatele, zpovědníka, zkrátka kněze, otce Reinsberga.
Jako chlapec byl členem skautu, ne ledajakého: byl skautem ministrantem a byl na to patřičně hrdý.
?Legio angelica vlastně více méně byla příprava kněžského dorostu, aniž si toho kdo všiml, a to bylo na tom to fajn. No, ale kolik těžkostí to mělo? Kolik těžkostí měl ten páter Metod Klement, to bylo hrozný! Jednak on měli psoriázu, což jest lupénka. Lupénka je taková kožní nemoc, loupe se to a strašně svědí. Není to nakažlivý, jenže rodiče měli strach, aby děti něco nechytli od toho pátera. A teďka zase páteři, kteří na něho žárlili, nebo kterým to připadalo divný, ledva bylo založeno Legio angelica, tak tam byli nějaký farnosti, kde vykradli kasičku ministranti a házelo se mu to na krk. Tak to byly tyhle věci finanční a podobně, ale byla to úžasná osobnost, která s tím moc pohnula. Kam oko dohlédne, tam je nějakej bejvalej z Legio... Tak to byla druhá velká věc. Taky tady ta práce s mládeží slavným způsobem krachovala, ten katolický skaut to byla málem ostuda. V Legiu jsme říkali jako nadávku ?ty katolický skaute?. My jsme byli skauti ministranti a pater Klement vymohl u Svojsíka ?odbornou zkoušku ministrant?.?
Už v dětství se mu hluboce vtiskla do srdce krása liturgie u emauzských benediktinů.
?Když mi bylo asi dvanáct a něco, tak byly Velikonoce - jako bejvaj Velikonoce - a mně to nic neříkalo. Věděl jsem, že je nějaký Vzkříšení, to jsem věděl, ale nic víc. Otec viděl, jak se votravuju doma, a tak mě vzal s sebou do Emauz. A protože předtím dostal k Vánocům Misál na každý den, přeložený a upravený od pátera Mariana Schalera, emauzského benediktina (tam byly texty na jedné straně latinsky a na druhé straně český překlad), a viděl, jak se v těch Emauzích na Zelenej čtvrtek votravuju, strašně votravuju: tam se něco dělo a já nevěděl co. Tak mi vrazil ten misál do rukou, a teď jsem to tady najednou měl, tady jsem se toho vlastně začínal účastnit. Tak to dopadlo tak, že jsem si přál, protože na jaře jsem měl taky narozeniny a svátek, že by to jako mohli spojit v jeden dar a dát mi ten misál taky. On byl tenkrát drahý, tenkrát stál 90 korun, a to byly peníze! Tak jsem ho dostal a tím to začalo??
Na kněze byl vysvěcen v Římě v roce 1942: ?Bylo to v Lateránské bazilice 19. prosince, v sobotu suchých dnů zimních.?
Svá první kněžská léta prožívá v Římě za války. Jakže je to tedy s tím podílem kněze na Božím milosrdenství, všemohoucnosti a vševědoucnosti?
?No tak pozor, pozor, to je dost divoká otázka. Tak zpovědník je pověřen dávat rozhřešení, nebo ho bohužel někdy odepřít, což je strašné. Ale Boží všemohoucnost je to, co prochází tímto ustanovením a Boží vševědoucnost se může objevit u člověka tehdy, když naslouchá a když se drží toho, co přijal jako nauku okolo svátosti smíření. Ale člověk je v tomto případě někým, kdo tím druhým jenom slouží. Takových zkušeností je celá fůra, protože jsem hned ze začátku po vysvěcení chvilku zpovídal ve zpovědnici v Římě, v takovém podzemí, ve sklepě pod hasičskými kasárnami za poplachu a jiných atrakcí válečných. Zpovídal jsem tam dokonce někdy už od šesti hodin do půl dvanácté, kdy jsem pak měl mši svatou, a vždycky tak s chvilinkou odpočinku, protože za tu dobu jsem vyzpovídal asi 80 kajícníků. Někdy tam byl takový nával, že mi hejbali se zpovědnicí tak, že bych si vůbec nevšiml, kdyby bylo zemětřesení. Co jsem tam dále zažil? Tak například, ještě ve zpovědnici, kdy jsem zpovídal ve zpovědnici po takovém starém pánovi. Pak tu zpovědnici nechali i pro mě, no a ten si snad po každém hříchu odplivnul. Takže když jsem vešel do zpovědnice, vodevřel vrátka, tak jsem nejdřív shrnul kleriku, abych ji nevocamral v tý louži na plivání od toho pátera, a teprve pak jsme začali.?
Jak být knězem v komunistické totalitě?
?Vono je to totiž tak, víte: já myslím, že teďka bychom mohli přejít k jedné věci, dost důležité. Když se objevily ty tvrdé časy, tak se taky objevilo, co bude dál. Znali jsme, co se dělo v jiných zemích. Četli jsme zprávy z tehdejšího Sovětského svazu a z těch zpráv vytryskovala jedna věc, že i v tom nejhorším přece nějakým způsobem se lidé zúčastňovali liturgie nebo po ní pátrali a ptali se. Tak jsem si řekl, že to bude asi to poslední, co bude napadeno až to vypukne, protože jsme nevěděli, co vypukne. Tak jsem se snažil o první věc ? aby lidi rozuměli tomu, co se děje. Protože liturgie je chvála Boží spojená s hostinou, kde je člověk u pána Boha, u stolu. Kněz je ten, kdo tam je tím hostitelem. Ne na místě Božím, ale který je, řekli bychom, úředně ustanoveným služebníkem služebníků Božích, jak to řekl krásně veliký sv. Řehoř.?
Všechno ale nebylo tak samozřejmé a lehké, jak se snad mnohým jevilo.
?Totiž to bylo tím, že já jsem si nevěřil, a protože jsem znám tím, že si dělám legraci, hodně legrace, tak jsem měl strach, že mi lidi nebudou věřit, a zápasil jsem o to, abych jim to podal tak, aby to mohli přijmout. Dá to práci, protože člověk se potom někdy může stát, řekl bych, i hrubým. Některá slova je třeba říct někdy, řekl bych, naplno. Lidé už něco neslyší, když řeknu: Tohle mě rmoutí, tohle se mi nezdá, tohle není slušné. To řeknou: Nó, nó, nó? Ale když se řekne něco skutečně sprostýho, tak řeknou hned: Co! Já? A pak se přijde na to, že je to pravda.
Totiž to je tak, víte: protože spousta věcí se dělo tím způsobem, že se mluvilo, řekl bych, technicky zdatně a nábožensko-církevně spisovně, takže se opakovaly stejné věty, ale bylo to lidem nedostatečné. Protože, když se řeknou tak veliké věci, tak lidé už je neslyší a nejsou schopni slyšet. Jako kdybych já vám teď vykládal dejme tomu princip spalovacích motorů a vy jste znala jenom koně a žebřiňák, tak to by nám taky šlo špatně, že? Je zapotřebí to říci tak, aby tomu lidé rozuměli. A to bylo proto, že jsem sám na to přišel jako kluk: protože jsem věděl, co to je žízeň, tak jsem našel místo, kde se vykopává studánka a teče tam pramen. ...Český člověk má plachou zbožnost. A ta plachá zbožnost je cudná. Čech se nevytahuje tím, že má rád pána Boha, a má ho rád.?
Kdo ví, možná že k těm mudrcům, co ho dovedli do Betlémské chýše, patřil otec Reinsberg odedávna: ?...Já na svoje úmrtní oznámení bych chtěl dát krásný citát z Othella: ?Mouřenín učinil svou povinnost, může jít?...?
(Připravily Johana Bronková a Věra Kofroňová)
odeslat článek
vytisknout článek
