Jak známo, bývalý dlouholetý apoštolský nuncius v Česko-slovenské a později v České republice arcibiskup Giovanni Coppa byl 24.listopadu jmenován kardinálem u kostela sv. Lina. V souvislosti s tím jsme jej požádali o rozhovor.
Jistě se Vám doneslo, že Vaše jmenování kardinálem bylo v českých kruzích, v českých médiích přijato s velkým zájmem. Překvapilo Vás to?
Překvapen jsem popravdě řečeno nebyl, protože musím říci, že česká média ke mně byla vždycky velice otevřená a zdvořilá hned od začátku a často mě byly kladeny různé otázky: co to znamená být nunciem, co znamená být představitelem Svatého stolce u různých států, kde nuncius reprezentuje papeže. Právě nedávno jsem např. vysvětloval jaký je rozdíl mezi Vatikánem a Svatým stolcem, tedy určité odstíny, které existují a které je třeba vidět, abychom tento aspekt života církve chápali. Měl jsem sice diplomatické poslání, pečoval o vztahy ke státním institucím i k velvyslancům jiných států, ale pro mne to byla především činnost pastorační. Jezdil jsem každou neděli do různých farností, poutních míst, na Moravu, do Čech, a dokud jsem byl nunciem v Československu, tak, pochopitelně také na Slovensko. A média se od začátku velice zajímala o církev. Lidé všeobecně, od prostých po učené, ačkoli třeba nebyli věřící, chovali ke mně úctu, kterou jsem vnímal. Byl jsem různými veřejnými institucemi neustále zván např. na předávání čestných doktorátů na Karlově univerzitě a na rozmanitá setkání, koncerty apod. A kdykoliv jsem se náhodou z různých důvodů třeba nemohl dostavit, protože jich bylo mnoho, vždycky se mne pak při jiné příležitosti ptali: Ale vy jste tam a tam posledně nebyl.. to znamená, že zaznamenali mou nepřítomnost. A to samozřejmě ne kvůli mně, protože já jsem nic, a jestli něco jsem, tak jedině proto, že reprezentuji papeže. A mne vnímali právě jako reprezentanta papeže, tedy církve jako instituce, kterou i ten, kdo nevěří, v určitém smyslu musí uznat jako určitý projev života, který nelze nevidět. A proto, ptáte-li se, jestli v souvislosti s mým jmenováním kardinálem, které pro mne bylo překvapením, mne nějak zaskočil zájem médií, tak musím říci, že nikoli, protože mi vždycky projevovaly přízeň. Musím také říci, že od té doby, co jsem skončil svou diplomatickou misi v České republice, mám i nadále mnoho kontaktů s osobami nejrůznějšího společenského postavení i učenci, umělci apod. Mám dokonce i psací stroj s českou abecedou, na kterém odepisuji. Jen napůl žertem řeknu, že jsem nechal v České republice půlku svého srdce, a podobně mi také mnozí píší, že jsem stále v jejich srdci. Nejkrásnější kompliment byl, když mi někdo, už nevím přesně kdo, řekl: ?Vy máte českou duši? (říká česky) a to je opravdu překrásné, znamená to, že mne češi mají rádi, že vidí mou snahu být jedním z nich.
Ministroval jste také jako malý chlapec? Jaká byla Vaše cesta ke kněžství?
Ano, byl jsem, samozřejmě, také ministrantem v našem nevelkém městě Alba, které má kolem 20 tisíc obyvatel. Byly tam čtyři farnosti a ve všech byli ministranti. Chodili jsme ministrovat každý den, což tehdy nebylo vůbec jednoduché, protože bylo třeba umět odpovídat latinsky. Na začátku se recitoval Žalm, který bylo třeba znát nazpaměť.. Mám na tu dobu krásné vzpomínky. Bylo tam mnoho aktivit, např. časopis pro ministranty. Potom přicházeli stále noví ministranti a já, i když jsem byl také ještě chlapec sotva 12letý, byl jsem pověřen, abych učil ty mladší, jak přisluhovat při mši a jak latinsky odpovídat a dělal jsem tedy ministranta ministrantů.. A musím říci, že to také patřilo k začátku mojí cesty ke kněžství, protože tady jsem začal chápat, co to znamená slavit mši, co je eucharistie a že kněžství znamená sloužit Ježíšovi, živému v eucharistii, skrze niž On žije v duších druhých, a pozoroval jsem s jakou usebraností a vírou se lidé účastnili mše, a pochopil jsem, že mše je nejdůležitější moment křesťanského života, ve kterém se setkáváme s Kristem. .. Kněží mi přitom stále říkali: Ty musíš být knězem! A já jsem protestoval, plakal, že neumím kázat, a prostě vůbec mi to nesedělo.. Povolání přišlo až později v 15 letech. Mám velký vztah k vánočním jesličkám. Mám jich tady v bytě celkem pět. Moje povolání se totiž zrodilo u jesliček. Pocítil jsem určitý hlas.. ne však, samozřejmě, něco mimořádného či nadpřirozeného, že mám být knězem tohoto Boha, tohoto Dítěte, které se narodilo v Betlémě. Ministrování mne však dalo velmi mnoho, pokud jde o pochopení toho, co je církev. Moji rodiče mi zpočátku řekli Ne, ale později pak v 18 letech, když přišlo znovu, mi rodiče řekli Ano. Moje maminka byla u našeho faráře ? muže svaté pověsti, jehož diecézní beatifikační proces probíhá - kvůli tomu u zpovědi, protože měla výčitky, že mně zabránili jít do semináře, ale on jí řekl, nedělejte si výčitky paní, protože, jedná-li se o pravé povolání, tak přijde znovu, a tak se také stalo.
U nás zřejmě není tak moc známa skutečnost, že se kromě své práce na poli vatikánské diplomacie věnujete s velkým zápalem také studiu patristiky a publikaci patristických textů. Mohl byste o této své vášni něco prozradit?
Spíše než patristika, protože by to byla má domýšlivost říci, že jsem znalcem patristiky. Věnuji se pouze dílu sv. Ambrože a publikoval jsem překlady několika jeho děl do italštiny. Naposledy to byl jeho komentář k evangeliu sv. Lukáše. který je plný jeho kristologických, eklesiologických, mariologických vizí. Zejména pokud jde o marilogii, je sv. Ambrož první z latinských církevních otců, který pojednával na tak vysoké úrovni a z teologického hlediska tak uceleně a široce o Madoně. Sv. Ludvík de Montfort se inspiroval právě u Ambrože pro svou krásnou modlitbu k Panně Marii. Sv. Ambrož je postavou, k níž se dodnes mnozí odvolávají. Sv. Otec v promluvě ke kardinálům citoval sv. Ambrože dokonce dvakrát. Jeho spisy ukazují, že víra v Ježíše není něco abstraktního, ale přímý, osobní vztah od já k Ty jako k našemu současníkovi.
Nepřijedete někdy vbrzku na návštěvu k nám do České republiky?
Od roku 2001, kdy jsem skončil svou diplomatickou misi, jsem v Čechách nebyl, až do roku 2005, kdy jsem navštívil Hradec Králové u příležitostí jubilea arcibiskupa Otčenáška a měsíc na to pak na Svaté hoře v souvislosti se 150. výročím udělení titulu menší bazilika tamějšímu chrámu. Po dvou letech mne potom pozval Mons. Duka u příležitosti 10.výročí návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. v Hradci Králové, kde jsem v homilii připomněl tuto událost a setkal se s velmi vřelým a krásným přijetím. A nyní na poslední konzistoři mi kardinál Vlk řekl, že by byl rád, kdybych přijel na slavnost sv. Cyrila a Metoděje na Velehrad. Mám potom další pozvání na Svatou Horu, do Křtin, do Kájova, ale nevím co ještě bude, protože já nemohu česky mluvit spatra, musím si kázání připravit. Já je potom přeložím, ale musím si je připravit. Počítám tedy, že návštěva proběhne asi od konce června do konce července. Musím říci, že slavnosti, kde jsem ve středu pozornosti jako nějaká primadona se mi moc nezamlouvají, ale rád přijdu, protože vidím sympatie biskupů i lidu, a bude to pro mne silný zážitek bratrství i určité nostalgie, protože ta léta, která jsem prožil v České republice, kde jsem nechal kus srdce, patří mezi ta nejkrásnější, která jsem prožil.
Už je známo, kdy se bude konat slavnost převzetí vašeho kardinálského titulárního kostela sv. Lina?
Kostela se ujmu v neděli 27. ledna. Původní plán byl jiný, ale kryl se s termínem konání exercicií ve Vatikánu, takže bylo nakonec stanoveno datum 27.ledna.
Můžeme Vás na závěr ještě poprosit o pár slov česky?
Obdržel jsem mnoho blahopřání z České republiky ke svému jmenování kardinálem a s velkou vděčností za tato projevená blahopřání si ještě jednou dovoluji poprosit o modlitbu za to, abych vždy svědomitě a zodpovědně před Bohem a před lidmi zastával úřad, který mně byl svěřen jako členu kardinálského kolegia svaté církve římské. Všem děkuji, na všechny vzpomínám a žehnám vám! Děkuji.
Za rozhovor poděkoval
Milan Glaser
Zvukový záznam si můžete poslechnout zde.
odeslat článek
vytisknout článek
