Rádio Vaticana

Ptali se pana faráře: ?Důstojnosti, je to pravda, že může platně pokřtít dítě nebo i dospělého i někdo, kdo sám pokřtěný není a je dokonce bezbožník?? Kněz tušil, že je ten dotaz záludný. Ti, kdo se ptali, se potutelně usmívali. Ale odpověděl přesto podle toho, co učí církev: ?Ano, v případě nutnosti tu svátost může udělit každý.? Ale v tom okamžiku se záludnost dotazujících projevila: ?Tak teď tomu rozumíme. Náš hospodský je neznaboh, ale to víno, co nám serviruje, je vždycky pokřtěné.? Pan farář se neurazil, že ho zaskočili, a proto žert doplnil: ?Ale myslím , že v tomto případě to není platné, užívá takového křtu špatně. Voda slouží k tomu, aby očisťovala to, co je poskvrněné, ale on naopak vodou špiní čisté víno.?

Kyž však přejdeme k vážnému rozhovoru, první otázka, která se namane, je o původu křestního obřadu. Různá rituální omývání známe i z jiných náboženství. V Indii vidíme např. velké davy, které se ponořují do vody u pramenů Gangu a doufají, že tím očistí duši od vin. V evangeliu čteme, že už před Kristovým vystoupením křtil sv. Jan Křtitel. Exegeté se ptají, odkud on ten obřad převzal. Blízko Mrtvého moře byl klášter židovských mnichů Hesénů, kteří praktikovali rituální omývání spojené s modlitbami. Myslí se, že sv. Jan Křtitel měl s nimi styky. Upozorňuje se, že v té době židé křtili proselyty, cizince, kteří chtěli přijmout biblické náboženství. Pohané byli považováni za nečisté, museli se tedy symbolicky omýt. Sv.Jan však dělal něco nového, křtil i židy, potomky Abrahámovy, členy vyvoleného národa. Jako poslední prorok Starého zákona ohlašoval, že příchod slíbeného mesiáše už je blízký. Všichni se k tomu musí připravit vyznáním, že se potřebují očistit pokáním.

Přiznání vlastní nehodnosti považuje každá upřímná náboženská víra za podmínku k tomu, aby se člověk mohl přiblížit k Bohu. Ve své známé knize Drama ateismu se Daniélou ptá, čím to je, že v naší době tak ochabla víra v Boha. Odpovídá: Je to především proto, že lidé ztratili pocit, že jsou něčím vinni. Myslí si, že jsou spravedliví, nepotřebují tedy Boha, který by jim hříchy odpustil. A když už uznají, že něco pomýlili, dodávají si odvahy vědomím, že to napraví sami. Ve školách se od nejstarších dob dávali za příklad lidé silné vůle, kteří dokázali překonat nepřekonatelné překážky a kteří dokázali najít správnou cestu i potom, když zbloudili. Ale nakonec se musí přiznat, že je takových málo. Co pak udělat s těmi, kteří se ani napravit nechtějí? Ty musí společnost vyloučit a zločince po případě i popravit. Tvrdí-li nám někdo, že se dobrou výchovou a utopistickým politickým systémem přemění naše slzavé údolí v rajskou zahradu, jsme šťastní, když se můžeme jenom vysmát. Horší je, když chce na nás své teorie vyzkoušet.

Zlo na světě skutečně je a udělat ze zla cestu k dobru dovede jenom Bůh. Nejúdivnější pak tu je, že to dělá velice rád. Sv. Jan Zlatoústý se zamyslil nad tím, že některé modlitby jsou vyslyšené a některé ne. Čím to je? Obvyklou a správnou odpověď dávají duchovní spisovatelé: Bůh může vyslyšet lidský hlas jenom když je ve shodě s ním, když ho prosíme o to, co on sám chce. Nejsme si ovšem jisti, kdy to tak je. Ale v jednou případě si můžeme být jisti; to je ten, když upřímně prosíme o odpuštění hříchů. To Bůh skutečně rád dělá a i církvi svěřil moc, aby to dělala jeho jménem. Jak to církev dělá? Především modlitbou. Kyrie eleison, Pane smiluj se, je motiv, který se v liturgii nejčastěji opakuje. Ve svátosti smíření, ve zpovědi, se ta modliba stává neomylnou tak jako při křtu, kde se ta víra vyjadřuje symbolickým omýváním. Když tu svátost vysvětlovali, vzpomněli si Otcové církve na analogii prvního stvoření světa. Bible je popisuje takto: ?Na počátku Bůh stvořil nebe i zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží? (Gn 1,1-2). Týž Duch Boží se vznáší nad křestní vodou a vdechuje svůj život duši, která bez něho je temná a pustá. Křest je tedy začátek Božiho života v nás, rodíme se znovu z vody a z Ducha svatého, jak to sám Ježíš řekl Nikodémovi (Jn 3,5). Zrození z Ducha svatého se ovšem nejdokonaleji uskutečnilo při vtělení Kristově. Proto přirovnává papež sv. Lev I. křestní vodu k Bohorodičce: Bůh tu dává vodě to, co dal Marii, rodit Božího syna. První řecký filosof Thales Milétský učil, že všechno vzniklo z vody. V suchých pustnatých krajiných vidí lidé na vlastní oči, že je živá příroda jenom tam, kam pronikne voda. I biblický ráj se představuje jako zahrada, kde rostou květy a plody z jednoho pramene živé vody. Je tedy i tu snadné vidět obraz církve, kde její duchovní květy a plody vyrostly z křestní vody.

Je to ovšem dar, který převyšuje vlastnosti vody jako takové. Ta svou váhou teče dolů. Ikonografové, když malovali obraz křtu Páně v Jordáně, směr jejího toku obrátili. Malé vlnky dělají tu dojem, jakoby tekla nahoru, povznášela to, co v ní je, k nebi. Ale jako celek je řeka Jordán představena ve formě hrobu. Jonášovi se stala propast vody hrobem, obludou všechno pohlcující. Ale po třech dnech jej vrátila k životu. Sám Ježíš se na ten text odvolává jako na předpověď své smrti a vzkříšení. Sv. Pavel týž obraz přenáší na křestní vodu: ?Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt, abychom i my ? jako Kristus byl vzkříšeni z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života? (Řím 6,3). Toto tajemství se uskutečňuje svátostně, tedy je to skuečnost, i když ji očima zachycujeme jenom v symbolu. Neseme v sobě už život nový který roste do věčnosti z křestního pramene.